↗

Dohoda o justiční spolupráci s Hongkongem je dnes jen prostředkem legitimizace čínské politiky státní bezpečnosti. Původní parametry hongkongského práva a jeho výrazná autonomie vůči pevninskému systému přitom pomalu přecházejí jen do vnějších atributů. Foto Peter Parks, AFP

Konec prvního článku nastínil okolnosti a události následující po představení návrhu hongkongského extradičního zákona. Byl to právě tento legislativní návrh, jenž naplno ukázal, jak jednoduše může Peking do vesměs standardních extradičních dohod mezi Hongkongem a jednotlivými státy zasáhnout, ba co víc, posilovat tím své mocenské zájmy. Druhý článek se pokusil vysvětlit mezinárodní kontext extradiční dohody. V této třetí části série se zaměřím zejména na návrh extradičního zákona v širším kontextu prosazování státní bezpečnosti ústřední vládou ČLR.

Právo slouží Straně, nikoliv lidu

Při jakémkoliv hodnocení dopadu nové legislativy na čínskou společnost je nutné v první řadě udělat krok zpět a připomenout, jaký je vztah mezi právem, potažmo samotnými zákony, a vládnoucí Komunistickou stranou Číny. Ústavy demokratických zemí se totiž většinou bezpodmínečně hlásí k demokratickým hodnotám, lidským právům a spravedlnosti, zatímco ústava ČLR stejně bezpodmínečně ustanovuje vedoucí úlohu komunistické strany a její postavení nad institucí státu i nad zákonem a právem samotným.

Právo se zde stále více stává prostředkem ke kontrole společnosti a k regulaci všech aktivit. Hranice mezi soukromým a veřejným právem v čínském kontextu v podstatě neexistuje. Hlasy, které dlouhá léta požadovaly zavedení toho, co západní právní věda nazývá „právní stát“ či „vláda zákona“, byly umlčeny krátce po nástupu současného generálního tajemníka Si Ťin-pchinga. Strana pod jeho vedením zavedla svou vlastní obdobu této právní doktríny, princip „řízení státu za pomoci zákonů“.

Definičními znaky tohoto systému jsou maximalizace kontroly obyvatelstva a institucionalizace vedoucí úlohy strany za současného vynětí její odpovědnosti z působnosti ochranných nástrojů veřejné moci. Výsledkem toho je paradoxní právní spletenec, který na straně jedné precizními legislativními postupy dosahuje bezprecedentního omezení takřka všech aspektů každodenního života, avšak na straně druhé v sobě nezahrnuje téměř žádné mechanismy kontroly a odpovědnosti vládnoucí strany. Tento postup je samozřejmě zcela účelový.

Zajištění státní bezpečnosti na prvním místě

Ústřední postavení v oblasti kontroly náleží systému státní bezpečnosti, jenž byl za Si Ťin-pchinga doktrinálně ukotven jako „komplexní pojetí státní bezpečnosti“. Jak samotný název napovídá, jejím cílem je zejména chránit samotný stát, a tedy především vedoucí úlohu strany. To je ostatně doloženo i skutečností, že nejzásadnější oblastí státní bezpečnosti je bezpečnost politická neboli zajištění nedotknutelnosti a kontinuity čínského politického systému.

Problém vztahu Hongkongu ke státní bezpečnosti, alespoň v intencích nejvyššího právního předpisu této zvláštní administrativní oblasti, základního zákona, trvá od samotných počátků obnovené čínské správy. Článek 23 základního zákona totiž zmocňuje hongkongskou zákonodárnou moc k přijetí vlastních bezpečnostních zákonů, které by poskytovaly ochranu před různými protistátními činy, včetně vlastizrady či rozvracení státu, avšak ne pouze ve vztahu k Hongkongu, nýbrž k celé ČLR. Tímto vstupují mocenské a bezpečností zájmy Pekingu přímo do ústavního zřízení Hongkongu a Peking tak získává legitimní nástroj nejen k prosazování vlastní vůle, ale i k umlčování svých odpůrců.