Hned na úvod je nutné uvést na pravou míru jeden hojně rozšířený omyl. Čtenář se má možnost v tuzemských i zahraničních médiích dočíst o „extradiční dohodě s Hongkongem“, avšak skutečnost je taková, že ČR uzavřela s Hongkongem dohody hned tři — dohodu o předávání odsouzených osob, dohodu o předávání osob hledaných pro trestní řízení a dohodu o vzájemné pomoci v trestních věcech.

Jak již vyplývá z názvu dohod, každá z nich je zaměřena na odlišnou fázi, resp. úkony trestního řízení. Dohoda, která po přijetí hongkongského zákona o státní bezpečnosti budí největší kontroverze a k jejímuž vypovězení vyzval Senát Parlamentu ČR vládu Andreje Babiše (ANO), je úmluva o předávání osob hledaných pro trestní řízení.

Mediální zkratka „extradiční dohoda s Hongkongem“ tak bude ve většině případů odkazovat právě k této dohodě. Důvod je prostý. Dohoda o předávání odsouzených osob se vztahuje na případy, kdy osoba již byla odsouzena podle právního řádu jedné ze smluvních stran a na základě této dohody má být vydána do přijímajícího státu k výkonu trestu.

Meritorní rozsudek vydaný jednou ze stran je již konečný a žádné další řízení ve věci již nepokračuje. Dohoda o vzájemné právní pomoci se zaměřuje na spolupráci především v právně-administrativní rovině — v získávání důkazů, písemností, předmětů, doručování písemností či zjišťování totožnosti a pobytu osob.

Je to tedy právě dohoda o předávání osob hledaných pro trestní řízení, jež je pro svou problematičnost onou „extradiční dohodou s Hongkongem“ a jíž se cyklus článků bude věnovat.

Legislativní proces a postavení v právním řádu ČR

Česká republika uzavřela dohodu o předávání osob hledaných pro trestní řízení se Zvláštní administrativní oblastí Čínské lidové republiky Hongkong (dále jen „Dohoda“) dne 4. března 2013, na sklonku vlády Petra Nečase (ODS). S Dohodou následně vyslovil souhlas Parlament České republiky, a to již za úřadování vlády Bohuslava Sobotky (ČSSD) — Poslanecká sněmovna dne 12. června 2014 celkem 106 hlasy ze 108 přítomných a Senát pak 29. května 2014 celkem 46 z 50 přítomných.

Žádný zákonodárce nebyl proti. Prezident republiky Miloš Zeman následně dohodu ratifikoval a v platnost vstoupila 13. února 2015. Připomeňme, že podle článku 10 Ústavy ČR má taková mezinárodní smlouva v případě rozporu aplikační přednost před zákonem.

Schválení dohody bylo skutečnou formalitou, jak dokládá stenoprotokolový záznam z 12. června 2014. Tehdejší sněmovní debata čítala jen obligatorní postavy ministryně spravedlnosti Heleny Válkové (za ANO) a zpravodaje zahraničního výboru poslance Reného Čípa (KSČM). Ministryně Válková, mj. profesorka trestního práva, komentovala sjednání dohody slovy:

„Je to velmi ve prospěch České republiky. Je zde zajištěn daleko lepší, plynulejší a rychlejší způsob předávání osob, které jsou podezřelé, že se dopustily trestného činu […] Samozřejmě pokud by Hongkong neposkytl dostatečné ujištění o tom, že v případě vydání nebude uložen trest smrti nebo nebude vykonán, tak může Česká republika vydání této osoby odmítnout — a měla by ho odmítnout […] Dohoda o předávání osob hledaných pro trestní řízení je moderní mezinárodní smlouvou.“

Zpravodaj Číp jen přečetl kladné doporučení zahraničního výboru. Žádný další řečník se do debaty nezapojil. Nutno přitom podotknout, že až na výjimky u některých zásadních mezinárodních smluv je takovýto postup ve sněmovně běžný.

Na tomto místě je rovněž vhodné zmínit, že povaha dohody samotné nijak nevybočuje z běžných ujednání ani mezinárodního veřejného práva, ani mezistátní spolupráce v rovině trestněprávní. Jedná se o klasickou dvoustrannou mezinárodní smlouvu, které ČR s dalšími státy běžně sjednává a uzavírá. Již z doby první republiky známe „Smlouvu mezi republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců“. Za minulého režimu byly tyto smlouvy uzavírány zejména s ostatními státy tzv. „východního bloku“, po pádu komunismu pak i s dalšími okolními, ale i vzdálenými státy — např. Smlouva mezi Českou republikou a Kanadou o vzájemné pomoci ve věcech trestních z roku 1997.

Po vstupu ČR do Evropské unie došlo k částečnému sjednocení úpravy s ostatními členskými státy, na což český zákonodárce reagoval mimo jiné přijetím zákona o mezinárodní justiční spolupráci s účinností od 1. ledna 2014, byť některá jeho ustanovení se použijí i na právní vztahy se státy mimo EU. Minimálně na úrovni EU pak platí, že posilování mezinárodní spolupráce v trestních věcech má vzestupnou tendenci — v nedávné době mohla veřejnost zaznamenat např.zprávu o převzetí několika tuzemských trestních kauz nově fungujícím Úřadem evropského veřejného žalobce.

Dohoda tak odráží nejen posilující tendence k mezinárodní trestněprávní spolupráci vyplývající z právních předpisů EU, ale rovněž skutečnost, že před ČR již řada evropských státu obdobnou, někdy téměř totožnou dohodu s Hongkongem uzavřela — např. Spojené království v roce 1997, Spolková republika Německo v roce 2006 a Irská republika v roce 2007.

Vymezení „extradičního“ trestného činu a další ustanovení dohody

Dohoda není, co se obsahu týče, nijak rozsáhlá. Všechna pravidla a postupy jsou upraveny v celkem 19 článcích. Nejzásadnější jsou patrně hned její úvodní články. Ty totiž řeší otázku, pro jaké trestné činy bude předání hledaných osob povoleno.

Základní kumulativní podmínkou je, že se jedná o takový trestný čin, za který lze podle právních řádů obou smluvních stran uložit trest odnětí svobody na více než jeden rok — tedy ne pro tzv. bagatelní trestné činy — a pro který právo obou smluvních stran předání připouští.

V českém případě jsou tato pravidla stanovena již zmíněným zákonem o mezinárodní justiční spolupráci, který v ustanovení § 91 taxativně uvádí případy, kdy je vydání (dohoda užívá termínu „předání“) osoby nepřípustné — např. byla-li dané osobě udělena mezinárodní ochrana, má-li trestný čin politický nebo vojenský charakter nebo jde o trestný čin, za který je možné v dožadujícím státě uložit trest smrti, a tento cizí stát neposkytne ujištění, že trest smrti uložen nebude.

Zmínku o postupu u trestných činů, pro něž lze udělit trest smrti, obsahuje i samotná dohoda. Ačkoliv ani právo Hongkongu ani ČR trest smrti nepřipouští, obsahuje dohoda ustanovení, podle kterého lze předání osoby odmítnout v případě, kdy právní řád dožadující strany institut trestu smrti na rozdíl od dožádané strany užívá, a to s tou výjimkou, že dožadující strana poskytne ujištění, že trest smrti uložen nebude, nebo bude-li uložen, nebude vykonán. Na první pohled se tak zdá, že toto pravidlo nenajde vzhledem k neexistenci trestu smrti v obou právních řádech žádného využití.

Toto ustanovení však nabylo zcela nových rozměrů po zveřejnění návrhu hongkongského extradičního zákona z března roku 2019, který by umožnil vydávat osoby podezřelé z trestných činů z Hongkongu do pevninské ČLR, jejíž právní řád trest smrti zná a kde je i hojně využíván.

Znění tohoto návrhu více přiblížíme v následujících článcích. Pro úplnost jen dodejme, že byl nakonec po mohutných protestech stažen. Přesto by měla tato zkušenost sloužit jako dostatečná výstraha, že ani dvojitá pojistka v podobě zákonného ustanovení a samostatného pravidla v dohodě by za určitých okolností nemusela zabránit tomu, že by osoba vydaná ČR do Hongkongu, kterou by následně Hongkong vydal do ČLR, mohla nakonec trestu smrti skutečně čelit.

Zároveň tato zkušenost znovu připomíná, že nezávislost Hongkongu na ústřední pekingské vládě byla jen snem a zveřejnění návrhu extradičního zákona dokáže z extradičních dohod, v právním světě jinak naprosto běžných prostředků mezinárodní spolupráce, rázem udělat zneužitelné nástroje k možnému účelovému boji proti politickým nepřátelům Komunistické strany Číny.

Následující ustanovení dohody pak upravují otázky administrativní povahy jako ověření písemností, jazyk písemností či otázky předběžné vazby nebo zastupování. Závěr dohody přináší ujednání, že kterákoliv ze stran může dohodu jednostranně vypovědět s šestiměsíční výpovědní lhůtou.

Je proto více než zřejmé, že kontroverze, jež dohodu obklopuje, nepramení ani tak z jejího obsahu, jako spíše ze skutečnosti, že suverenita Hongkongu je stále více omezována, a tedy že by případná aplikace dohody mohla být zneužita pekingskou vládou k politickým účelům. Těmto i dalším otázkám se budou věnovat následující články.

Práce je hrazena z grantu Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNZ).