Extradiční dohoda s Hongkongem, část první
Jan VlčekSinopsis s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky přináší sérii článků představujících dohodu o justiční spolupráci mezi ČR a Hongkongem. Jde o základní přehled a souvislosti, které se k problematice extradiční dohody vážou.
Hned na úvod je nutné uvést na pravou míru jeden hojně rozšířený omyl. Čtenář se má možnost v tuzemských i zahraničních médiích dočíst o „extradiční dohodě s Hongkongem“, avšak skutečnost je taková, že ČR uzavřela s Hongkongem dohody hned tři — dohodu o předávání odsouzených osob, dohodu o předávání osob hledaných pro trestní řízení a dohodu o vzájemné pomoci v trestních věcech.
Jak již vyplývá z názvu dohod, každá z nich je zaměřena na odlišnou fázi, resp. úkony trestního řízení. Dohoda, která po přijetí hongkongského zákona o státní bezpečnosti budí největší kontroverze a k jejímuž vypovězení vyzval Senát Parlamentu ČR vládu Andreje Babiše (ANO), je úmluva o předávání osob hledaných pro trestní řízení.
Mediální zkratka „extradiční dohoda s Hongkongem“ tak bude ve většině případů odkazovat právě k této dohodě. Důvod je prostý. Dohoda o předávání odsouzených osob se vztahuje na případy, kdy osoba již byla odsouzena podle právního řádu jedné ze smluvních stran a na základě této dohody má být vydána do přijímajícího státu k výkonu trestu.
Meritorní rozsudek vydaný jednou ze stran je již konečný a žádné další řízení ve věci již nepokračuje. Dohoda o vzájemné právní pomoci se zaměřuje na spolupráci především v právně-administrativní rovině — v získávání důkazů, písemností, předmětů, doručování písemností či zjišťování totožnosti a pobytu osob.
Je to tedy právě dohoda o předávání osob hledaných pro trestní řízení, jež je pro svou problematičnost onou „extradiční dohodou s Hongkongem“ a jíž se cyklus článků bude věnovat.
Legislativní proces a postavení v právním řádu ČR
Česká republika uzavřela dohodu o předávání osob hledaných pro trestní řízení se Zvláštní administrativní oblastí Čínské lidové republiky Hongkong (dále jen „Dohoda“) dne 4. března 2013, na sklonku vlády Petra Nečase (ODS). S Dohodou následně vyslovil souhlas Parlament České republiky, a to již za úřadování vlády Bohuslava Sobotky (ČSSD) — Poslanecká sněmovna dne 12. června 2014 celkem 106 hlasy ze 108 přítomných a Senát pak 29. května 2014 celkem 46 z 50 přítomných.
Žádný zákonodárce nebyl proti. Prezident republiky Miloš Zeman následně dohodu ratifikoval a v platnost vstoupila 13. února 2015. Připomeňme, že podle článku 10 Ústavy ČR má taková mezinárodní smlouva v případě rozporu aplikační přednost před zákonem.
Schválení dohody bylo skutečnou formalitou, jak dokládá stenoprotokolový záznam z 12. června 2014. Tehdejší sněmovní debata čítala jen obligatorní postavy ministryně spravedlnosti Heleny Válkové (za ANO) a zpravodaje zahraničního výboru poslance Reného Čípa (KSČM). Ministryně Válková, mj. profesorka trestního práva, komentovala sjednání dohody slovy:
„Je to velmi ve prospěch České republiky. Je zde zajištěn daleko lepší, plynulejší a rychlejší způsob předávání osob, které jsou podezřelé, že se dopustily trestného činu […] Samozřejmě pokud by Hongkong neposkytl dostatečné ujištění o tom, že v případě vydání nebude uložen trest smrti nebo nebude vykonán, tak může Česká republika vydání této osoby odmítnout — a měla by ho odmítnout […] Dohoda o předávání osob hledaných pro trestní řízení je moderní mezinárodní smlouvou.“
Zpravodaj Číp jen přečetl kladné doporučení zahraničního výboru. Žádný další řečník se do debaty nezapojil. Nutno přitom podotknout, že až na výjimky u některých zásadních mezinárodních smluv je takovýto postup ve sněmovně běžný.
Na tomto místě je rovněž vhodné zmínit, že povaha dohody samotné nijak nevybočuje z běžných ujednání ani mezinárodního veřejného práva, ani mezistátní spolupráce v rovině trestněprávní. Jedná se o klasickou dvoustrannou mezinárodní smlouvu, které ČR s dalšími státy běžně sjednává a uzavírá. Již z doby první republiky známe „Smlouvu mezi republikou Československou a Spojenými Státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců“. Za minulého režimu byly tyto smlouvy uzavírány zejména s ostatními státy tzv. „východního bloku“, po pádu komunismu pak i s dalšími okolními, ale i vzdálenými státy — např. Smlouva mezi Českou republikou a Kanadou o vzájemné pomoci ve věcech trestních z roku 1997.
Po vstupu ČR do Evropské unie došlo k částečnému sjednocení úpravy s ostatními členskými státy, na což český zákonodárce reagoval mimo jiné přijetím zákona o mezinárodní justiční spolupráci s účinností od 1. ledna 2014, byť některá jeho ustanovení se použijí i na právní vztahy se státy mimo EU. Minimálně na úrovni EU pak platí, že posilování mezinárodní spolupráce v trestních věcech má vzestupnou tendenci — v nedávné době mohla veřejnost zaznamenat např.zprávu o převzetí několika tuzemských trestních kauz nově fungujícím Úřadem evropského veřejného žalobce.
Dohoda tak odráží nejen posilující tendence k mezinárodní trestněprávní spolupráci vyplývající z právních předpisů EU, ale rovněž skutečnost, že před ČR již řada evropských státu obdobnou, někdy téměř totožnou dohodu s Hongkongem uzavřela — např. Spojené království v roce 1997, Spolková republika Německo v roce 2006 a Irská republika v roce 2007.