Dárek Komunistické straně Číny k jejímu stému výročí?
Lukáš PachtaInvestiční dohoda mezi Čínou a EU nadsazuje obchodní zájmy nad lidská práva. Zkušenost přitom ukazuje, že ústupky Číně v oblasti lidských práv nakonec znamenají ústupky právě v obchodě. EU tak tahá za kratší provaz, než si vůbec připouští.
Evropská unie uzavřela na konci roku 2020 komplexní investiční dohodu s Čínou. Učinila tak celkem v tichosti, bez fanfár. Jako kdyby se za to trochu styděla, přestože jednání trvala několik let.
Německo, které Unii v minulém půlroce předsedalo, za dohodou velmi stojí. Je jasné, že vítr vane zejména od německého průmyslu, který má na ekonomické propojenosti s Čínou velký zájem. Ale žádný další stát EU proti ní nezvedl ruku, takže národní diplomacie o pozitivech dohody evidentně přesvědčeny byly.
Geopoliticky se jistě jedná o chytrý tah. Evropská unie využila mocenského vakua způsobeného mezivládím v USA a chaosem na britských ostrovech, a prosadila se na světové šachovnici.
Otázkou ale je, jestli se nejedná spíše o Pyrrhovo vítězství. Minimálně z toho důvodu, že EU nyní sklízí masivní kritiku za to, že uzavírá strategickou dohodu s Čínou v době, kdy tato země čelí mezinárodní kritice za drastické počínání vůči Ujgurům, omezování svobod v Hongkongu či agresivní postupy vůči Tchaj-wanu. Zapomenuto není ve světě rozhodně ani to, jakým způsobem nechala Čína ve světě rozjet koronavirus, byť se nyní může zdát, že nad ním vlastně byla tím největším vítězem.
Současné čínské vedení, v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem, rozhodně není skupina pragmatiků, kterým jde o poklidný rozvoj obchodních vztahů se Západem, jako tomu bylo v 80. a 90. letech 20. století. Čím dále více se ukazuje, že jsou naopak naladěni na konfrontaci se Západem a na asertivní prosazování zájmů KS Číny (často totiž nejde o zájmy Číny jako země a jejích obyvatel, ale o zájmy nomenklatury).
Text investiční dohody s EU není znám, ale už nyní se množí zprávy o tom, že EU až příliš slevila z lidskoprávních požadavků, zejména co se týče Ujgurů, z jejichž nucené práce profituje nejen čínská ekonomika, ale — což je hrozivé — i četné západní společnosti. Ty by se měly konečně chytit za nos! A pokud svou strategii nezmění, spotřebitelé by je měli začít důsledně bojkotovat.
Evropská unie Číně ustoupila v mnohém proto, že je přesvědčena, že z dohody může hodně získat. Profitovat z ní totiž mohou hlavně ty evropské firmy, kterým nejasné investiční prostředí v Číně dělalo vrásky na čele.
Podíváme-li se ale na zkušenosti Austrálie, která má s Čínou dokonce dohodu o volném obchodu (což implikuje ještě větší provázanost), vidíme, že ekonomické vztahy s Čínou rozhodně nejsou idylické. Problém je v tom, že až moc podléhají politice. Australský příklad ukazuje, že Čína je ochotna tvrdě trestat i svého partnera v ekonomické oblasti, pokud se dopustí nějakého postoje, který se Číně politicky nezamlouvá.
Čím víc jste přitom s Čínou provázáni, tím víc vás pak její odplata bolí. Trestat malou Austrálii je snazší než trestat obra, jakým je EU. Čína si ale velmi osvojila římskou taktiku „rozděl a panuj“, a tak o obrovi nakonec vůbec nemusí být řeč.
Čínu musíme neustále hnát k odpovědnosti za to, co činí, doma i ve světě. Díky investiční dohodě s EU však Čína bere další trumf, který bude EU od lidskoprávního úsilí spíše odrazovat. Nesmíme dopustit, aby tato dohoda, která vstoupí v platnost po pravděpodobné, leč možná trochu komplikované ratifikaci v roce 2021, byla pouze dárkem Evropy Komunistické straně Číny k jejímu 100. výročí.