Reportáž prestižního politického webu Politico poukázala na aktivity Jana Zahradila a ním vedené Skupiny přátelství EU-Čína. Že tato entita slouží jako most pro čínské zájmy v evropské vrcholové politice není nic nového. To, že se o tom začíná mluvit, ale naznačuje, že naivitě Evropy tváří v tvář Číně pomalu ale jistě odzvonilo.

Obskurní přátelství

Skupina přátelství EU-Čína je jedním z mnoha neformálních seskupení sdružujících evropské poslance, která fungují de facto pod záštitou cizích států. Pozadí skupin přátelství je často netransparentní.

Když se Evropský parlament v roce 2018 pokusil o jejich vnitřní audit, přišel pouze s nekompletním seznamem více než čtyřiceti skupin přátelství. Pokud je problematické identifikovat samu existenci těchto entit, ještě těžší je dopátrat se k jejich členství a aktivitám.

Členové Skupiny přátelství EU-Čína jezdí pravidelně do Číny a udržují čilé kontakty s čínskými organizacemi. I když ty se většinou tváří jako mimovládní aktéři, ve skutečnosti jsou součástí rozsáhlého aparátu pod kontrolou Pekingu, jehož cílem je prosazovat čínské zájmy v EU.

Na čínské verzi oficiálního webu Skupina přátelství EU-Čína prezentuje svou misi, již sleduje od svého vzniku v roce 2006, bez skrupulí. Jejím cílem je  „v Evropském parlamentu pozitivně prezentovat Čínu, chránit čínské postoje a vytvářet její image“.

Propaganda a konflikt zájmů

Český europoslanec Jan Zahradil je v čele skupiny od minulého roku. Peking jej a jeho kolegy běžně využívá pro účely domácí propagandy. Není to nic neobvyklého — hlasy cizinců mají v čínské propagandě odjakživa úlohu legitimizačního nástroje.

V čínských státních médiích je informování o zahraniční chvále vůči čínské vládě de facto pravidelnou rubrikou. Často se tak v čínských médiích objevuje například bývalý český premiér Jiří Paroubek. Jestli jde jako v nejnovějším případě o pochvalu čínské reakce na pandemii, úspěchy v boji proti chudobě nebo o obdivuhodný růst čínské ekonomiky, je už jedno.

Tato propagandistická hra je ovšem mnohem problematičtější, vytváří-li dojem, že dotyčný nemluví jen za sebe. A to je právě problém Zahradilovy skupiny, která se staví do role oficiálního hlasu Evropského parlamentu.

V roce 2016 například čínská média jejím prostřednictvím informovala o podpoře pro stanovisko Pekingu v otázce mezinárodní arbitráže v Jihočínském moři, která popřela právní základ pro čínské územní nároky. Jak praví reportáž čínského stranického deníku Žen-min ž'-pao při příležitosti obnovení skupiny po evropských volbách v roce 2019, Čína si především cení „zvýšení pozitivní energie“ v čínsko-evropských vztazích prostřednictvím aktivního vystupovaní v otázkách lidských prav, Tibetu a Sin-ťiangu.

Neméně pozornosti si pak zasluhuje otázka konfliktu zájmů. Ta se Zahradila netýká poprvé. Minulý rok Zahradil rezignoval na funkci zpravodaje dohody o volném obchodu mezi EU a Vietnamem poté, co média upozornila na jeho propojení s organizacemi spojenými s vietnamskou vládou a také jeho předsednictví v parlamentní skupině přátelství s Vietnamem.

Stejně problematická může být Zahradilova funkce místopředsedy Výboru pro mezinárodní obchod. Z ní mu plyne právo přístupu k citlivým dokumentům o probíhajících jednáních s Čínou.

Evropské procitnutí

Ještě před pár lety by aktivity pročínské skupiny příliš nevybočovaly z evropského mainstreamu. Je tak vlastně zcela pochopitelné, že Zahradil se nynějšímu pohoršení nad jeho aktivitami tak podivuje.

Evropa se ještě donedávna dívala na Čínu především jako na partnera, i když někdy problematického, s nímž měla zájem co nejvíce rozvíjet ekonomickou spolupráci pro společné zájmy. Pragmatici viděli Čínu a její obrovský trh jako Eldorádo.

Ty idealističtější doufali, že spolupráce povede k tomu, že se Čína na mezinárodním poli bude stále více integrovat do existujícího systému norem a institucí. Panovalo také přesvědčení, že země bude postupně nevyhnutně směrovat k demokratizaci.

Dnes se často argumentuje, že takový pohled byl naivní a Čína evropskou otevřenost vždy plánovala zneužít. I když nevěříme, že trajektorie vývoje čínského režimu byla od začátku determinována, je fakt, že evropský přístup se stal ve světle trendů v Číně neudržitelný. Autoritářský obrat za čínského prezidenta Si Ťin-pchinga přinesl asertivnější zahraniční politiku a „utahování“ domácího systému. Jakákoliv vize liberalizace čínského režimu vzala za své pod tíhou masivní represe a reedukačních táborů v Sin-ťiangu.

Tyto a další faktory vedly k zásadnímu přehodnocení evropského přístupu. V posledních dvou letech toho EU v politice vůči Číně dokázala více než za celou předešlou dekádu.

Nejčastěji skloňovanou změnou je proměna percepce Číny ze strategického partnera na systémového rivala — pojem, s nímž poprvé přišla Komise v „strategickém náhledu“ v roce 2019. Zatímco Peking je stále chápán jako partner v případě řešení globálních problémů jako změna klimatu, Brusel na něj zároveň nahlíží jako na ekonomického konkurenta a mocnost, jež podporuje alternativní politické hodnoty a model vládnutí.

V praktické rovině přistoupila Evropská unie například k přijetí mechanismu prověřovaní zahraničních investic, zaměřeného především právě na Čínu — česká národní legislativa jen před pár týdny prošla Sněmovnou. Heslem dne se stala reciprocita — pokud Peking omezuje svobodu fungování evropských firem v Číně, Evropa nemůže zůstat unilaterálně otevřená. Obzvlášť pokud by čínská dominance v klíčových odvětvích, jako jsou 5G sítě, mohla představovat i závažná bezpečnostní rizika.

Schyluje se také k přijetí evropské verze Magnitského zákona, jenž by mohl být použit na sankcionování porušování lidských prav čínskmi představiteli. Pokud budou současné trendy nadále pokračovat a Evropa konečně vytvoří rázný a jednotný postup vůči Pekingu, můžeme doufat, že aktivity Jana Zahradila a jeho skupiny přátelství zůstanou spíše bizarním koloritem než důvodem pro obavy.