Tchaj-wan slaví dnes 10. října státní svátek. Připomněl si 109. let od pádu císařství v roce 1911 a založení Čínské republiky, ke které se hlásí. Téměř žádná země z druhého konce světa se nedostala do českého mediálního zájmu tak jako Tchaj-wan v souvislosti s nedávnou návštěvou předsedou Senátu.

Debaty o Číně a Tchaj-wanu u nás jen tak neustanou. Vraťme se proto k některým faktům. Tento měsíc slavila své výročí i Čínská lidová republika. Ta byla vyhlášena 1. října 1949. V té době se již politická elita a armáda Čínské republiky, nebo také Kuomantingu, uchýlily na ostrov Tchaj-wan, aby odtamtud bojovaly proti „komunistické rebelii na pevnině“.

Zatímco v horké atmosféře studené války zvítězil na čínské pevnině komunismus, američtí generálové si libovali, že mají v podobě Tchaj-wanu „nepotopitelnou letadlovou loď“. Od té doby se komunistická ČLR a Čínská republika na Tchaj-wanu vyvíjely odděleně. 

Tchaj-wan tudíž nikdy nebyl součástí Čínské lidové republiky. V tomto smyslu je politika jedné Číny, jak oficiálně deklarujeme, jen prázdnou floskulí. Tchaj-wan byl historickou součástí čínského impéria, a to až do roku 1895, kdy jej získalo Japonsko.

Tvrdit, že „Tchaj-wan je Čína“, je asi jako tvrdit, že Rakousko je součást Německa. Čínská snaha o opětné připojení „separatistické provincie“ silou by tedy měla být hodnocena podobně jako anšlus Rakouska nacistickým Německem v roce 1938.

Historické analogie samozřejmě nefungují dokonale. Je ale důležité především vnímat právo národů na sebeurčení, tedy konkrétně pocity Tchajwanců. Ti se totiž ve své většině necítí být Číňany ve smyslu politickém, ale ve smyslu kulturním. Možná tak, jako se někteří z nás cítí Evropany.

Před 109 lety byla založena Čínská republika jako první republika v Asii a na demokratických ideálech. Tyto ideály se podařilo zrealizovat až na Tchaj-wanu, a to ne dříve než koncem osmdesátých let. Do té doby byla na Tchaj-wanu pravicová diktatura, která ovšem nijak nebránila masivnímu hospodářskému růstu.

V roce 1996 byl na Tchaj-wanu poprvé zvolen prezident v demokratické přímé volbě. Jak podotýká historik John Fairbank, jednalo se o první svobodné volby v dějinách čínské civilizace.

Současná tchajwanská liberální demokracie ostře kontrastuje s autoritativním režimem v Číně. Pochopitelně nelze srovnávat komplikovanost vládnutí dvacetimilionovému Tchaj-wanu s komplexností vládnutí Číně a její 1,4 mld. obyvatel. Na druhou stranu tchajwanská realita jasně vyvrací dokola omílanou čínskou tezi — podpořenou mnohými levicovými intelektuály v Evropě — o tom, že čínská civilizace a konfucianismus jsou neslučitelné s demokracií a lidskými právy.

Tchaj-wan je v mnoha ohledech premiantem. Jeho high-tech ekonomika šlape jako hodinky. Tchaj-wan skvěle a rychle zvládl epidemii COVID-19, přestože byl v první linii hned vedle Číny.

Je to také první země v Asii, která uzákonila sňatky homosexuálů. Přes tyto skutečnosti je Tchaj-wan v podstatě v diplomatické izolaci. Oficiální styky má jen s několika málo zeměmi druhořadého významu a Čína se mermomocí snaží jej vytlačit ze všech mezinárodních struktur. Nedávno například nutila i aerolinky, aby při letech do Tchaj-peje uváděli jako destinaci Čínu.

Tchaj-wan sám se chová odpovědně a nechce vyvolávat konflikty. Proto sám nepřistoupí k vyhlášení nezávislosti. Současné status quo ve vztahu k Číně bude tudíž trvat ještě dlouho.

„Komunistická rebelie na pevnině“ neskončila, a naopak se přeměnila v režim, který se umí reformovat, dokáže jít s dobou a mění Čínu ve světovou velmoc. To je skutečnost, kterou Tchajwanci pochopitelně reflektují.

Podpora Tchaj-wanu ve jménu společných hodnot i ochrany demokracie před hrozbou tyranie by měla tedy přijít zvenku. A to právě od nás, protože my máme zkušenost s tím, jaké to je, když vás válcují velmoci. Proto bylo tak důležité, že na Tchaj-wan jela česká delegace v čele s předsedou Senátu.