Z balkónu ve dvaadvacátém patře to celé vypadalo doslova roztomile a v každém případě neškodně. Vypovídalo to však mnohé o tchajwanské demokracii i o jejích bolavých místech. Nad skandováním demonstrantů sice nakonec zvítězilo poklidné nedělní odpoledne a nad jejich občasnými průniky do „zakázané zóny“ zase pohotová policie, jenomže relativní ticho, které se nakonec rozhostilo, zůstalo tak nějak nervózní. Jedno je jisté: tahle demonstrace nebyla příliš spektakulární, ale určitě také nebyla poslední.

Z našeho balkónu máme ostatně pěkný výhled. Přístav a moře na horizontu se většinou ztrácejí ve vrstvě smogu, která by se od pondělí do pátku dala krájet, to důležité se ale dnes neodehrávalo na horizontu, ale dole na ulici. Na její jedné straně je park, tedy vlastně jenom taková zatravněná pláň, a na jejím okraji postává zhruba dvacet až třicet demonstrantů s profesionálně vyrobenými transparenty. Na druhé straně ulice se naopak tyčí nejvyšší budova druhého největšího tchajwanského města Kaohsiungu, které nikdo neřekne Tuntex Sky Tower, ale jednoduše „eighty-five building“ podle pětaosmdesáti pater, díky kterým byla až donedávna nejvyšší nejen v v Kaohsiungu, ale na celém Tchajwanu.

Mezi demonstranty a mrakodrapem stojí kordón policistů, kterých se zdá být o něco víc, než demonstrantů. Z dvaadvacátého patra jsou rovněž rozeznatelní novináři se svými obřími foťáky a zřejmě i kamerami, o významu akce - zřejmě jenom středně významná - pak svědčí i jedna televizní přenosová dodávka, zaparkovaná za rohem.

Pár minut po dvanácté konečně přichází akce: po ulici přijíždí kolona černých limuzín. Demonstranti se začnou tlačit na kordón policistů, kteří jim v tom profesionálně brání. Nejsou to žádní těžkooděnci a není jich příliš mnoho, takže - jak je při pohledu z dvaadvacátého patra naprosto jasně vidět - vlastně není žádný problém policisty oběhnout a zamířit si to směrem k papalášům, vystupujícím z limuzín. O což se zhruba tři až čtyři demonstranti také postupně pokusí.

Zdá se ale, že tyhle jejich průniky jsou jenom „jako“. Unikající demonstranti neběží příliš rychle a prakticky ihned se nechají odchytit policisty, kteří v druhém sledu postávají kousek od limuzín - a kousek od novinářů, fotografujících vystupující papaláše. Narozdíl od demonstrantů k nim mají volný přistup, stejně jako prakticky kdokoliv jiný. Po policejně obklíčené ulici totiž navzdory papalášům kontinuálně projíždějí auta, skútry i autobusy. Případný terorista by neměl těžkou práci; policie však ví, že stačí ohlídat jenom těch pár lidí ověšených transparenty.

Novináři mají žně: kromě papalášů vystupujících z limuzín budou mít zachycený i další tchajwanský populární žánr, a to „strkanice demonstrantů s policií“. V televizi to vždycky vypadá docela divoce: spousta křiku, policisté a demonstranti tělo na tělo - jenomže z dvaadvacátého patra si člověk snadno dokáže spočítat, že se podobné záběry dají vyrobit, i když demonstrantů je jen osm a policistů pět. Tchajwanští novináři jsou profíci: vědí, v jakém úhlu zamířit objektiv, aby to před ním vypadalo hustě.

Krátce poté, co papaláši zmizí v útrobách budovy, strkanice končí. O tom, že mezi demonstranty a policií zřejmě šlo jenom o takový malý „přátelák“ svědčí i to, že odchycení demonstrantiani nejsou zatčeni, ale pouze přátelsky odvedeni zpátky na „jejich“ stranu ulice.

O půl hodiny později je na ulici policistů už jenom třetina a zbytek demonstrantů odpočívá na trávě ve stínu stromů. Panuje téměř idylické nedělní odpoledne. O čem ale vlastně celá ta strkanice byla?

Ekonomická smlouva s ďáblem na pevnině

Čínské znaky na transparentech jsou z dvaadvacátého patra jen těžko čitelné, latinkou jsou tam vlastně jen iniciály smlouvy o ekonomické spolupráci ECFA (Economic Cooperation Framework Agreement). To ale pro porozumění úplně stačí. Ekonomická smlouva o spolupráci mezi Tchajwanem a pevninskou Čínou, kterou současný tchajwanský prezident Ma Jing-ťiou považuje za svůj dosud největší úspěch na poli zahraniční politiky, je mezi Tchajwanci velmi kontroverzní.

Zatímco příznivci prezidenta Ma a jeho momentálně vládní „pročínské“ strany Kuomintang pokládají smlouvu za blahodárnou pro byznys, prezidentovi odpůrci z momentálně opoziční „protchajwanské“ Demokratické progresivní strany a dalších manších stran ji mají za smlouvu s ďáblem a za výprodej tchajwanské suverenity. Argumentují, že rostoucí provázanost tchajwanské ekonomiky s čínskou možná přinese zisky tchajwanským byznysmenům (kteří většinou pragmaticky podporují Kuomintang), ale pro obyčejné Tchajwance to moc kladných efektů mít nebude. Navíc Peking dostane do ruky další páku, jak na Tchajwan tlačit, aby příliš „nezlobil“.

Čína, která si přeje sjednocení s tchajwanskou „vzbouřeneckou provincií“, totiž Tchajwan, který o sjednocení příliš nestojí, vzhledem ke své dominantní diplomatické i ekonomické pozici ekonomicky obklíčila. Dokázala zabránit tomu, aby ostatní státy v regionu s Tchajwanem uzavřely smlouvy o volném obchodu, což by pro tchajwanskou exportní ekonomiku znamenalo odbourání cel a tím i vyšší konkurenceschopnost na zahraničních trzích. Tchajwanské výrobky jsou tak na těchto trzích v nevýhodě oproti konkurenci, která clo platit nemusí.

Podepsání smlouvy ECFA, která je co do podmínek mnohem výhodnější pro Tchajwan než pro Čínu, tak vlastně slouží k nasměrování tchajwanských ekonomických aktivit pokud možná co nejvíc na čínskou pevninu. Pro tu jsou investoři z Tchajwanu už dvě dekády doslova nepostradatelní. Kromě technologického know-how a pracovních míst, které tchajwanské firmy čínké ekonomice přinášejí, mezi Tchajwanem a Čínou neexistuje jazyková a kulturní bariéra, takže oproti americkým či evropským investorům mají Tchajwanci v Číně vždycky náskok.

Pokud mohou nyní díky ECFA do Číny investovat a vyvážet ještě snadněji, než dříve, zatímco v ostatních sousedících zemích narážejí na překážky, Peking tak vlastně zužuje manévrovací prostor tchajwanské vlády, která by „neuváženými“ kroky směrem k větší nezávislosti na Číně mohla miliardové investice na pevnině snadno ohrozit. Tchajwan se tak podle kritiků smlouvy ECFA stává rukojmím svých lukrativních investic.

A jak kritici dále poukazují, byznys s Čínou znamenal pro obyčejné Tchajwance často i to, že jejich tchajwanští šéfové jednoho dne prostě přestěhovali celou svou továrnu do Číny za levnější pracovní silou, a oni přišli o práci. Skupování tchajwanských realit bohatými pevninskými Číňany pak vyhnalo ceny bytů zejména v hlavním městě Tchajpeji do takových výšek, že si obyčejný člověk o slušném bydlení často může nechat jen zdát.

Jenomže jakou alternativu vedle „výprodeje svých zájmů“ vlastně Tchajwan v současné situaci má? Opozice brojí proti přílišnému vázání se na Čínu, jenomže rozvoj obchodních a diplomatických styků s jinými státy Čína úspěšně blokuje. Konfrontační kurz vůči Číně a případné vyhlášení nezávislosti, které by tchajwanskou diplomatickou izolaci mohlo zvrátit, by ohrozilo investice na pevnině - a kromě mocné lobby tchajwanských podnikatelů, kteří tyto investice ovládají (a mají z nich velké zisky, ze kterých podporují prezidentův Kuomintang), by jakoukoliv tchajwansko-čínskou konfrontaci viděly jen nerady i Spojené státy - klíčový, i když poslední dobou poněkud vlažný spojenec, na kterém je Tchajwan závislý. Před posledními prezidentskými volbami se američtí představitelé svojí skepsí vůči protchajwanské opozici příliš netajili, stejně jako se pak netajili svým ulehčením, když Ma Jing-ťiou sice poměrně těsně, ale přece svůj prezidentský mandát obhájil.

Přátelská strkanice?

Když se půl hodiny po druhé začala kolona černých limuzín před hotelem formovat k odjezdu, přečíslovali už policisté poněkud unavené demonstranty poměrem šest ku jedné. Člověk s megafonem, brojící proti Číně i proti tchajwanskému prezidentovi, sice zněl stále stejně nesmlouvavě, ale už poněkud ochraptěle, a ani z dvaadvacátého patra ho nebylo možné přeslechnout. A tak pokud byli mezi těmi papaláši také reprezentanti pevninské Číny, mohli si na vlastní uši užít, jak na Tchajwanu vypadá demokracie v praxi. V Číně by k podobnému „přáteláku“ na doslech oficiálních uší samozřejmě dojít nemohlo - a kdyby snad ano, určitě by to byl pořádný nepřátelák.

Večer budou pravděpodobně nejakčnější pasáže z celé téhle strkanice v televizních zprávách - kromě dopravních nehod, opilců vytahovaných pobřežní hlídkou z vody a tajfunů se totiž jinak na tchajwanském „ostrově svobody“ zpravodajsky hodnotných věcí moc neděje. Policie bude vypadat profesionálně, demonstranti odhodlaně a prezident Ma státotvorně - zkrátka, všichni si přijdou na své. Na tchajwanské cestě do čínské náruče se ale nic nezmění.

Pět minut po půl druhé bylo konečně po všem: limuzíny, papaláši, demonstranti i policisté zmizeli a zbylo jenom horké, třicetistupňové odpoledne. Z dvaadvacátého patra - ale třeba i odkudkoliv ze zhraničí - tohle drobné hemžení může vypadat bezvýznamně, jenomže vztahy mezi Tchajwanem a Čínou připomínají všechno jiné než tuhle roztomilou a neškodnou strkanici mezi demonstranty a policií. Nevýhoda současného Tchajwanu je v tom, že jen málokdo si dnes dá tu práci sjet z dvaadvacátého patra do přízemí a podívat se na to celé z jiné perspektivy. Být nad věcí je jednodušší, zejména když z té výšky všechno vypadá roztomile a do určité míry i neškodně.