Z balkónu ve dvaadvacátém patře to celé vypadalo doslova roztomile a v každém případě neškodně. Vypovídalo to však mnohé o tchajwanské demokracii i o jejích bolavých místech. Nad skandováním demonstrantů sice nakonec zvítězilo poklidné nedělní odpoledne a nad jejich občasnými průniky do „zakázané zóny“ zase pohotová policie, jenomže relativní ticho, které se nakonec rozhostilo, zůstalo tak nějak nervózní. Jedno je jisté: tahle demonstrace nebyla příliš spektakulární, ale určitě také nebyla poslední.

Z našeho balkónu máme ostatně pěkný výhled. Přístav a moře na horizontu se většinou ztrácejí ve vrstvě smogu, která by se od pondělí do pátku dala krájet, to důležité se ale dnes neodehrávalo na horizontu, ale dole na ulici. Na její jedné straně je park, tedy vlastně jenom taková zatravněná pláň, a na jejím okraji postává zhruba dvacet až třicet demonstrantů s profesionálně vyrobenými transparenty. Na druhé straně ulice se naopak tyčí nejvyšší budova druhého největšího tchajwanského města Kaohsiungu, které nikdo neřekne Tuntex Sky Tower, ale jednoduše „eighty-five building“ podle pětaosmdesáti pater, díky kterým byla až donedávna nejvyšší nejen v v Kaohsiungu, ale na celém Tchajwanu.

Mezi demonstranty a mrakodrapem stojí kordón policistů, kterých se zdá být o něco víc, než demonstrantů. Z dvaadvacátého patra jsou rovněž rozeznatelní novináři se svými obřími foťáky a zřejmě i kamerami, o významu akce - zřejmě jenom středně významná - pak svědčí i jedna televizní přenosová dodávka, zaparkovaná za rohem.

Pár minut po dvanácté konečně přichází akce: po ulici přijíždí kolona černých limuzín. Demonstranti se začnou tlačit na kordón policistů, kteří jim v tom profesionálně brání. Nejsou to žádní těžkooděnci a není jich příliš mnoho, takže - jak je při pohledu z dvaadvacátého patra naprosto jasně vidět - vlastně není žádný problém policisty oběhnout a zamířit si to směrem k papalášům, vystupujícím z limuzín. O což se zhruba tři až čtyři demonstranti také postupně pokusí.

Zdá se ale, že tyhle jejich průniky jsou jenom „jako“. Unikající demonstranti neběží příliš rychle a prakticky ihned se nechají odchytit policisty, kteří v druhém sledu postávají kousek od limuzín - a kousek od novinářů, fotografujících vystupující papaláše. Narozdíl od demonstrantů k nim mají volný přistup, stejně jako prakticky kdokoliv jiný. Po policejně obklíčené ulici totiž navzdory papalášům kontinuálně projíždějí auta, skútry i autobusy. Případný terorista by neměl těžkou práci; policie však ví, že stačí ohlídat jenom těch pár lidí ověšených transparenty.

Novináři mají žně: kromě papalášů vystupujících z limuzín budou mít zachycený i další tchajwanský populární žánr, a to „strkanice demonstrantů s policií“. V televizi to vždycky vypadá docela divoce: spousta křiku, policisté a demonstranti tělo na tělo - jenomže z dvaadvacátého patra si člověk snadno dokáže spočítat, že se podobné záběry dají vyrobit, i když demonstrantů je jen osm a policistů pět. Tchajwanští novináři jsou profíci: vědí, v jakém úhlu zamířit objektiv, aby to před ním vypadalo hustě.