Tchaj-wan: volební kampaň po asijsku

Jan Miessler

Někomu možná kampaň před českými komunálními volbami přišla jako drahý, únavný a povrchní produkt místních stranických mašinérií. Kampaň do místních zastupitelstev na tchajwanském „ostrově svobody“ by mu otevřela oči dokořán.

Politická kampaň ke komunálním volbám začala na Tchaj-wanu o hodně dřív než v České republice a o hodně později také skončí. Volby primátorů, místních starostů a do obecních zastupitelstev se totiž budou konat až 27. listopadu a zejména v hlavním městě půjde o hodně. Pro současného prezidenta Ma Jing-ťoua (Kuomintang, KMT) i jeho předchůdce Čchen Šju-biena (Demokratická pokroková strana, DPP) v minulých letech představovala funkce tchajpejského primátora dobře pružící odrazový můstek k nejvyšší politické metě, o kterou se navíc „modří“ politici Kuomintangu se „zelenými“ protivníky z DPP utkají hned napřesrok.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Komunální volby se budou konat v pěti největších tchajwanských městech, což na vysoce urbanizovaném ostrově o velikosti Moravy představuje zhruba 60 procent všech oprávněných voličů. Většinu v parlamentu, post prezidenta, primátorská křesla Tchaj-peje, tchajpejských předměstí a Tchaj-čungu momentálně drží konzervativnější Kuomintang, zatímco Demokratická strana je silná na jihu ostrova v Kao-siungu a Tchaj-nanu.

Tchajpejské billboardy, autíčka a petardy

KMT rovněž drží většinu tchajpejských billboardových ploch. Proč je tomu tak, není žádnou záhadou: partaj, založená před sto lety „otcem Čínské republiky“ Sunjatsenem, je pokládána za momentálně nejbohatší politickou stranu na světě.

Zatímco českoslovenští komunisté museli po listopadu 1989 prakticky veškerý svůj majetek vrátit státu, bývalá čínská tchajwanská státostrana pořád vlastní televizní stanice, banky, petrochemické společnosti a podobné instituce. Hodnota majetku, který Kuomintang sice kvůli finančním těžkostem postupně rozprodává, ale navzdory palbě opoziční kritiky stále úzkostlivě tají jeho skutečný rozsah, se odhaduje na dvě až deset miliard amerických dolarů (35175 miliard korun).

Na kampani je to vidět: portréty kandidátů momentálně vládnoucí strany visí nejen na každém sloupu veřejného osvětlení, ale vyplňují i veškerý prostor mezi těmito sloupy. Na fasádách domů i na ohradách kolem stavenišť není čtverečního decimetru, který by nebyl pokrytý politickou agitací. Reklamy nadnárodních koncernů vůči tomu působí vysloveně popelkovsky.

Ve srovnání s českou volební kampaní je navíc ta tchajwanská nejen mnohem všudypřítomnější, ale i jaksi militantnější: kandidáti na politické funkce svým voličům z billboardů hrozí pěstí (nebo je tímto způsobem zdraví?), občas si na ty pěsti navléknou ještě boxerské rukavice, aby bylo jasné, že se svými politickými protivníky se opravdu mazat nebudou.

Dopravními zácpami tchajpejských ulic a uliček navíc neúnavně brázdí flotila malých náklaďáčků s amplióny, ze kterých dnem i nocí burácí nekonečný proud agitačního brebentění, proloženého jakousi místní verzí dechovky. V podvečer a o víkendech pak tyto náklaďáčky s jednotně oblečenými přívrženci strany na korbách pořádají spanilé jízdy. Kromě už tak ohlušujícího reprodukovaného hulákání celý ten politický cirkus na kolečkách doprovázejí vybuchující petardy a pro jistotu i policisté na motorkách.

Plechová politická argumentace

Je trochu paradoxní, že voliči jsou k vhození správného hlasu do volební urny vyzýváni podobným způsobem jako ke vhození pytle s odpadky do popelářského vozu. V Tchaj-peji totiž nejsou popelnice ani kontejnery, komunální odpad se předává popelářům pěkně z ruky do ruky. Jenomže zatímco pravidelně přijíždějící náklaďáčky s tříděným i netříděným odpadem obyvatele přilehlých ulic svolávají milovníky klasické hudby elektronickou coververzí Beethovenovy skladby Pro Elišku, plechové burácení přivolává sympatizanty, kteří pak házejí pod kola náklaďáčku ony zmíněné petardy, asi aby se i oni mohli podílet na tom ohlušujícím politickém bengálu.

Jejich nadšení zkrátka připomíná sportovní fanoušky, až je s podivem, že politické spanilé jízdy nedoprovází kromě policie také sanitka. Zápas dvou nesmiřitelně znepřátelených mužstev ostatně připomíná i politický boj obou hlavních partají.

Tedy ne že by na sebe místní politici přímo kydali kýble špíny jako se to občas děje u nás. V takovém případě by totiž v poměrně tradičních pravidel slušného chování dbající tchajwanské společnosti ztratil tvář především samotný kydač hnoje. Nit ale na sobě suchou nenechají a značnou roli v tom hrají i média.

Na jednu stranu je totiž tchajwanský mediální systém jedním z nejsvobodnějších a zuří v něm obrovská konkurence: stovka televizních kanálů pro dvacetimilionovou populaci je mediální luxus, který mimo jiné zahrnuje také sedm stanic typu ČT24 nebo CNN, vysílajících nepřetržitě zpravodajství (v USA jsou takové stanice tři, stejně jako třeba v Británii). Noviny sice prošly v posledních pěti letech krizí, i tak ale mají čtyři hlavní deníky pořád několikasettisícové náklady.

Na druhou stranu jsou ale tchajwanská média zpolitizovaná a kopou buď za modrý, nebo za zelený tábor. A tak China Times (中國時報), United Daily News (聯合報) a bulvární Apple Daily (蘋果日報) fandí modrým, Liberty Times (自由時報) naopak argumentačně podporují zelené, což se odráží i na anglickojazyčných Taipei Times (které mají stejného prozeleného vydavatele), zatímco druhý anglickojazyčný deník China Post zase fandí modrým. Lidové Právo Dnes společně s Respektem a Reflexem jsou proti tomu futrál objektivity.

Jedna věc je na tom zajímavá: tchajwanská média na jednu stranu působí jen jako jedna z dalších zbraní místní politické zákopové války, a předpovídání jejich obsahu je proto mnohem snadnější než předpovídání počasí, které se pokyny místních meteorologů velmi často neřídí. Na druhou stranu tohle mediální hloubení zákopů s jeho předvídatelně plechovými argumenty vůči protivníkům zabraňuje místním politikům propast mezi modrým a zeleným táborem překročit a skončit v objetí opoziční smlouvy ať už na komunální, nebo na celostátní úrovni.

Úloha kandidáta v kampani

Dalším z řady paradoxů přitom je, že na rozdíl od partajnického systému u nás doma v samotných listopadových komunálních volbách jsou strany až jaksi druhořadé. O funkce primátorů největších měst sice bojují pouze hlavními stranami vybraní kandidáti, kteří by se bez podpory své mateřské strany neobešli právo kandidovat má sice teoreticky každý, je ale třeba složit v přepočtu více než milionový depozit. V kampani na ulicích nicméně hrají hlavní roli jednotliví kandidáti do místních zastupitelstev, kteří všichni vlastně vedou svou vlastní kampaň za své vlastní zvolení.

Listopadové volby jsou totiž „trojnásobné“: volit se budou primátoři (v jednom kole vítězí ten, kdo získá nejvíc hlasů), místní starostové (stejný systém) a členové zastupitelstev (těmi se stanou politici s největším množstvím individuálních hlasů, přičemž každý volič může hlasovat pouze pro jediného politika).

Vedoucí úloha politických stran, tak jak ji známe u nás, je tímto individualismem značně oslabena a zajímavě přitom kontrastuje s bipolárním politickým systémem země. Ovšem stejně jako si u nás řada lidí stěžuje na partajokracii a nedostatek politických individualit, které stranická mašinérie vždycky spolehlivě zahubí, na Tchaj-wanu si zase šéfové stran stěžují na jejich systém, který prý podkopává stranickou jednotu a vede k frakcionářství.

K čemu systém ovšem vede, docela určitě jsou stromořadí vlajek s portréty kandidátů, každodenní budíček ve formě politické agitky a mnohonásobně vyšší celkové výdaje, které ovšem místní média na rozdíl od těch našich z pochopitelných důvodů ani v náznaku nekritizují.