Zatímco v Praze míří špičaté boty občanských a sociálních demokratů krokem nerozdílným zpátky do budovy na Ma(?)iánském náměstí, kterou ostatně mají už z minula dobře obšlápnutou, prvotní vlna rozhořčené kritiky (zpěněná zejména předvolebními sliby ČSSD a nadějemi vkládanými do „čisté“ TOP 09) se pomalu rozbíjí o útesy povolební koaliční reality, kterou ti, co v tom umějí tak dobře chodit, voličům připravili.

Útesy, o něž se kritika rozbíjí, jsou navíc průběžně vylepšovány mediálním železobetonem protiargumentů: velká koalice je prý naprosto legitimní, hlasy na to mají a je to přece koneckonců „politika jako obvykle“. Pragmatici z ODS a ČSSD nebyli na rozdíl od lídra vítězné strany s loňským názvem Zdeňka Tůmy včerejší a nalezli optimální a realistické východisko tam, kde se vítěz choval jako slon v porcelánu. Podle Petra Pospíchala jde dokonce o vítězství politické taktiky a flexibility nad nepružným trváním na omezujících slibech, které praktikoval naivní, nezkušený a osamocený Jiří Dienstbier mladší. Však kvůli tomu dolídroval.

V logice těchto protiargumentů je možné snadno pokračovat: pokud se snad některým lidem nelíbí, že s Dienstbierem zametl a koalici s kmotry z ODS zinscenoval zrovna starý sociálnědemokratický bojovník Petr Hulinský, ať se v první řadě zamyslí sami nad sebou a nad svými voličskými vzdušnými zámky. Je přece všeobecně známo, že v systému zastupitelské demokracie voliči sice rozdávají karty politikům, ale jsou to politici, kteří pak s těmi kartami hrají betla. Tím, že voliči zvolí „balíček“, ve kterém je jak Dienstbier, tak Hulinský, dobrovolně na pravidla hry přistupují. Tím, že případně nevolí vůbec, zase všemu nechávají volný průběh.

Byli to tedy voliči, a dokonce i nevoliči, kteří vlastně Hulinskému umožnili zašmodrchaná vyjednávání rozseknout způsobem, jakým tento oranžový taekwondista běžně rozsekává bílé stavební dílce Ytong. Vlastně dostal více preferenčních hlasů než kverulant Dienstbier. Namísto organizování bezzubých protestů by proto nynější nespokojenci měli převzít odpovědnost za svá rozhodnutí, která zjevně nedomysleli do všech důsledků, a doufat, že Hulinský bude s Prahou zacházet konstruktivněji než se stavebním materiálem na sportovní exhibici.

Doufat můžou koneckonců také v to, že ani Hulinský nedomyslel důsledky popření předvolebních slibů, které přece nyní již zametený lídr před volbami dával jménem celé pražské ČSSD (a ne jenom svým vlastním). A že v příštích volbách půjde Hulinský nejen z kola, ale i ze všech správních rad ven. Ostatně: nemusí jen doufat, mohou se o to sami aktivně přičinit. A za čtyři roky volit třeba ODS, která se — třeba — mezitím polepší.

Podle cynických komentátorů je toto zkrátka ona demokracie, nejméně špatný systém. S proradností politiků třeba počítat jako s konstantou. Jenomže jak je možné s takovou konstantou počítat, když se pořád proměňuje? Stále znovu se ukazuje, že s takovými čísly, jakými jsou naši politici, se nic (a nikomu) spočítat nedá. Namísto racionálního rozhodování o prioritách a optimálních řešeních problémů hlavního města jsme tak stále dokola nuceni řešit rovnici o samých neznámých a doufat, že se konečně objeví nějaké šťastné číslo, které všechny ty neznámé vykrátí. Místo toho nám pak naděje vykrátí Hulinský a jeho parta, a další volby v nedohlednu.

Na jednu stranu průzkumy ukazují, že podle Pražanů jsou Opencard, pražské územní plánování, kulturní politika a nyní velká koalice jednoznačné zlo. Na druhou stranu nemají možnost tyto jednotlivé konkrétní věci změnit — místo toho musí volit politické balíčky, ve kterých se to subprime politiky jenom hemží. A musí si přitom lámat hlavu ne tím, která strana dokáže Prahu zvelebit nejlépe, ale tím, která ji nedokáže rozkrást tak rychle jako konkurence.

Ale nevěšme hlavy. Třeba na stále ještě předvolebním Tchaj-wanu momentálně zuří aféra, vedle které vypadají politické hejble kolem pražského magistrátu jako vrchol konstruktivního politického zápolení. I na Tchaj-wanu jde o taekwondo a i zde došlo ke konsenzu mezi politickým Jinem a Jangem. Rozdíl ovšem spočívá v tom, že nejde o špičaté boty, ale o ponožky.

Jak momentálně vládnoucí Kuomintag (KMT), tak i opoziční Demokratická pokroková strana (DPP) se v těchto dnech předhánějí v kritice pevninské Číny v rámci takzvané „ponožkagate“. Na Asijských hrách v čínském městě Guangzhou totiž minulý týden došlo k diskvalifikaci tchajwanské medailové naděje, taekwondistky Yang Shu-chun (楊淑君). Podle čínské strany pro drzé podvádění diskvalifikované sportovkyně, podle tchajwanské strany naopak s cílem zajistit medaili pro komunistický režim na pevnině a zároveň čínskému ostrovu svobody zase jednou názorně demonstrovat, kdo je na jihoasijském písečku větší kohout.

Prvotní příčinou kontroverze jsou přídavné elektronické senzory, které si tchajwanská taekwondistka měla v rozporu s pravidly připevnit na své ponožky. Senzory při utkáních rozhodčím signalizují úspěšnost předvedeného kopu, a čím více senzorů, tím větší naděje na lepší skóre. Sportovcům se proto ponožky před zápasem kontrolují a nadbytečné množství senzorů je zakázáno.

V inkriminovaném zápase Yang Shu-chun vedla nad svou vietnamskou soupeřkou Vu Thi Hau 9:0 a do konce prvního kola zbývalo dvanáct vteřin, když rozhodčí zápas přerušili pro podezření, že má Yang na ponožkách přídavné senzory — což se pak podle jejich tvrzení potvrdilo. Naopak podle samotné sportovkyně a jejích trenérů byly ponožky v pořádku — prošly ostatně před zápasem kontrolou — a ve skutečnosti šlo o konspiraci jednoho z trenérů čínské taekwondistky Wu Jingyu (吳靜鈺), která posléze ve váhové kategorii do 49 kilogramů skutečně získala zlatou medaili.

Po oznámení diskvalifikace zahájila tchajwanská výprava přímo na místě protest, čínští a tchajwanští sportovní novináři se pak na tiskové konferenci pohádali. Následovalo uraženecké mediální pokrytí, zakládání protestních facebookových skupin, hackerský útok na stránku Světové federace taekwonda, kritika vlády prezidenta Ma Ying-Jeoua (馬英九) za nedostatečně pádnou reakci na nespravedlivý verdikt sportovních rozhodčích, pálení jihokorejských vlajek, a dokonce i házení vajíček na korejskou základní školu v tchajwanském hlavním městě Tchaj-peji. Jižní Korea je ovšem spíš náhradní terč, ve skutečnosti jde opět — jako ostatně u všeho, co na Tchajwanu s politikou souvisí — o vztahy s Čínou.

„Zejména v otázkách národní suverenity se tato vláda vždy podřizovala Číně a dostatečně nezdůrazňovala naše postoje. Je politováníhodné, že vrcholní představitelé v případě tohoto incidentu nepromluvili dostatečně silným hlasem,“ zkritizovala předsedkyně opoziční DPP Tsai Ing-wen (蔡英文) vládní Kuomintang, který v zahraniční politice zastává vůči pevninské Číně tradičně smířlivou pozici.

Celonárodní vlna nevole vůči dalšímu z řady ponížení ovšem k „dostatečně silnému hlasu“ dotlačila tchajpejskou vládu poměrně rychle: ta jednak zaúkolovala tchajwanský olympijský výbor, aby práva diskvalifikované sportovkyně hájil důrazněji, ministerský náměstek zodpovědný za sport se pak tchajwanské veřejnosti omluvil za předchozí „příliš opatrné“ výroky s tím, že se ve skutečnosti nevyjádřil dostatečně jasně. Aféra nicméně plní první stránky tchajwanských novin už téměř týden, dostatečně silným protičínským hlasem se přitom překřikují všechny relevantní politické strany.

V zásadě ale kauza nahrává spíše protchajwanské DPP než pročínskému Kuomintangu, který dosud v preferencích spíše vedl. O tom, kdo bude řídit tchajwanskou metropoli a další velká města, tak možná nakonec rozhodnou jedny kontroverzní ponožky. Korupce, skandály a průšvihy, kterých se starostové tchajwanských měst a jejich lidé během minulého volebního období dopouštěli, jsou rázem bezvýznamné.

V Praze sice magistrátní průšvihy bezvýznamné nebyly, voliči rozhodovali ne o ponožkách, ale o špičatých botách, kterými jsou „ti, kteří spolu mluví“ v Praze pověstní a které jsou přeci jen politicky relevantnější. Ale stejně dostali něco trochu jiného, než si objednali.

Hlavní problém je v tom, že kvalita městského života nezáleží na ponožkách a ani na tom, kolik si stylově obutí zastupitelé ve firmách kontrolovaných městem případně přivydělali. Podobné banality odvádějí pozornost od hlavní skutečné komunální politiky: jak udělat město příjemnější, praktičtější, zdravější a zelenější.

Příští starosta Tchaj-peje jen těžko vrátí tchajwanské sportovkyni šanci na medaili, kterou jí rozhodčí upřeli, stejně jako ani jeden z čistoskvoucích lídrů pražských kandidátek nevrátil pražské politice její nevinnost. Na rozdíl od ponožek je ale nevinnost pražských politiků nezbytný předpoklad k tomu, aby mohla demokratická procedura naplňovat očekávání voličů.

Ti po volbách sice můžou mít senzorů, kolik chtějí, Hulinského se jim diskvalifikovat nepodaří. Nebylo by to demokratické. A tak jim nezbývá než v následujících letech sledovat, zač je toho Hulinského loket, a přemýšlet o výhodách a nevýhodách zastupitelské demokracie.