Zatímco v Praze míří špičaté boty občanských a sociálních demokratů krokem nerozdílným zpátky do budovy na Ma(?)iánském náměstí, kterou ostatně mají už z minula dobře obšlápnutou, prvotní vlna rozhořčené kritiky (zpěněná zejména předvolebními sliby ČSSD a nadějemi vkládanými do „čisté“ TOP 09) se pomalu rozbíjí o útesy povolební koaliční reality, kterou ti, co v tom umějí tak dobře chodit, voličům připravili.

Útesy, o něž se kritika rozbíjí, jsou navíc průběžně vylepšovány mediálním železobetonem protiargumentů: velká koalice je prý naprosto legitimní, hlasy na to mají a je to přece koneckonců „politika jako obvykle“. Pragmatici z ODS a ČSSD nebyli na rozdíl od lídra vítězné strany s loňským názvem Zdeňka Tůmy včerejší a nalezli optimální a realistické východisko tam, kde se vítěz choval jako slon v porcelánu. Podle Petra Pospíchala jde dokonce o vítězství politické taktiky a flexibility nad nepružným trváním na omezujících slibech, které praktikoval naivní, nezkušený a osamocený Jiří Dienstbier mladší. Však kvůli tomu dolídroval.

V logice těchto protiargumentů je možné snadno pokračovat: pokud se snad některým lidem nelíbí, že s Dienstbierem zametl a koalici s kmotry z ODS zinscenoval zrovna starý sociálnědemokratický bojovník Petr Hulinský, ať se v první řadě zamyslí sami nad sebou a nad svými voličskými vzdušnými zámky. Je přece všeobecně známo, že v systému zastupitelské demokracie voliči sice rozdávají karty politikům, ale jsou to politici, kteří pak s těmi kartami hrají betla. Tím, že voliči zvolí „balíček“, ve kterém je jak Dienstbier, tak Hulinský, dobrovolně na pravidla hry přistupují. Tím, že případně nevolí vůbec, zase všemu nechávají volný průběh.

Byli to tedy voliči, a dokonce i nevoliči, kteří vlastně Hulinskému umožnili zašmodrchaná vyjednávání rozseknout způsobem, jakým tento oranžový taekwondista běžně rozsekává bílé stavební dílce Ytong. Vlastně dostal více preferenčních hlasů než kverulant Dienstbier. Namísto organizování bezzubých protestů by proto nynější nespokojenci měli převzít odpovědnost za svá rozhodnutí, která zjevně nedomysleli do všech důsledků, a doufat, že Hulinský bude s Prahou zacházet konstruktivněji než se stavebním materiálem na sportovní exhibici.

Doufat můžou koneckonců také v to, že ani Hulinský nedomyslel důsledky popření předvolebních slibů, které přece nyní již zametený lídr před volbami dával jménem celé pražské ČSSD (a ne jenom svým vlastním). A že v příštích volbách půjde Hulinský nejen z kola, ale i ze všech správních rad ven. Ostatně: nemusí jen doufat, mohou se o to sami aktivně přičinit. A za čtyři roky volit třeba ODS, která se — třeba — mezitím polepší.