K debatě: šest kritik návštěvy Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu
Petr JedličkaV kontextu ruské invaze na Ukrajinu byl u nás krok předsedkyně americké Sněmovny přijat spíše se sympatiemi. Záhodno je ale znát i jeho kritiku. Zde šest argumentů, které zaznívaly v posledních dnech v zahraniční debatě nejčastěji.
Zákeřnost ruského vpádu na Ukrajinu, barbarský způsob vedení tamní ofenzívy a drzost — či imperiální arogance —, s níž ruští představitelé stále lžou, posiluje v západní debatě o tom, jak přístupovat k autokratickým mocnostem, tábor zastánců tzv. politiky velkého klacku. „Státy jako Rusko rozumí jen síle a odhodlanosti ji použít,“ zní jejich hlavní argument. „Tu je třeba reálně mít, resp. dávat najevo, jedině pak si netroufnou.“
Debata o tom, jak přistupovat k objektivně silným, leč nedemokratickým státům a jejich politice ve světě, se ovšem neuzavřela. Pokračuje zejména ve specializovaných médiích a mezi analytiky zahraničního dění. I kritikové politiky silových gest v ní přitom vznáší argumenty, nad nimiž se patří přemýšlet.
Hezkou příležitost k takovému zamyšlení nabídla nyní středeční návštěva předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu. Právě na přilehlou Čínskou lidovou republiku se totiž ve vztahu k Tchaj-wanu pohlíží nezřídka podobně jako na Rusko ve vztahu k Ukrajině — zatím však bez tisíců mrtvých a rozbombardovaných měst, a tudíž věcněji.
Zvláště v USA, ale třeba i v britských nebo německých médiích, proběhla v dané souvislosti řada diskuzí. Níže uvedených šest kritik kroku, k němuž se americká politička rozhodla, v nich zaznívalo nejčastěji.
1) Silně provokativní gesto, jež má diskutabilní opodstatnění
Američtí politikové na Tchaj-wan čas od času jezdí, vždy jde však maximálně o řadové poslance nebo senátory, kteří se nějak profilují v bezpečnostní politice či v otázkách vztahů se spojenci. Podobně vysocí představitelé státu jako Pelosiová v rámci tiché dohody s Čínou ostrov nenavštěvují, protože vědí, o jak výrazné narušení symboliky statu quo jde. A vědí, že vyvolá silnou reakci — s riziky i s konkrétními důsledky.
„Má nyní takové gesto opodstatnění? Bude se politika USA vůči Číně či ostrovu měnit? Anebo udělala teď Čína něco jinak — něco, co by si zasloužilo protitah?“ ptala se v těchto souvislostech v minulých dnech jedna skupina pozorovatelů. Vyjádření z Bílého domu a amerického ministerstva zahraničí tomu nenasvědčují. Jednalo se opravdu zřejmě jen o gesto, o ono výrazné vyjádření podpory USA ostrovu a stvrzení závazku jej bránit, jak mluvila o návštěvě sama Pelosiová. Šlo také nesporně o osobní iniciativu političky.
Jinak pokud jde o osobní motivace Pelosiové, píše se nejčastěji o jejím celoživotním zájmu o tchajwanskou otázku, o její touze zapsat se do historie, než odejde do důchodu, či o investicích její rodiny do tchajwanských firem.
že Američané tu "partii" s Čínou nepokazí tak, jak pokazili "partii" s Ruskem.
Situace ve světě se nebývale vyhrocuje. Je to nebezpečná situace, která může vyústit v katastrofu. Proto jediné, co má smysl, je volat: peace, peace, peace...
...Asi tak, jako když budeme při požáru všichni volat: hoří, hoří, hoří...
je asi Turecko...
A co teprve naší kámoši v Saúdské Arábii anebo třeba Ázerbajdžánu, to jsou svobodomyslní demokrati jedna báseň...
Jinak Čína (ČLR) je asi tak komunistická, jako je p. Kolařík objektivní nebo jako je jeho oblíbená koalice Spolu sociální, tedy vůbec.
Pro ty, koho více zajímají data než propagandistické žvásty:
Summary of sanctions by regions (map)
https://en.wikipedia.org/wiki/International_sanctions_during_the_2022_Russian_invasion_of_Ukraine
"My, Kolařík I. Tlachavý"
Neboli p. Kolařík nejen zjevně neví, co znamená slovo komunistický, ale má problém i s frazémem "stáhnout ocas" - anebo nesleduje zpravodajství.
To že v Číně není politický pluralismus neznamená, že je tam komunismus, Kolaříku. O tom by mohli někteří blízcí spojenci USA dlouze vyprávět. Takže zase mimo.
Ale my se nebavíme o tom, jak se jmenuje strana, která v Číně vládne, Kolaříku, my se bavíme o tom, jaká je její skutečná ideologie. Wikipedie zdaleka není dokonalým zdrojem informací, ale pro začátek bych vám doporučil článek "Socialismus s čínskými rysy":
https://cs.wikipedia.org/wiki/Socialismus_s_%C4%8D%C3%ADnsk%C3%BDmi_rysy
Aha, takže v NDR, PLR nebo MLR nebyly komunistické režimy, protože strany, které tam (nedemokraticky) vládly, se nejmenovaly komunistické...
Člověče, vy jste fakt případ...
Jak jako nedemokraticky? NDR přece byla „Německá demokratická republika“, zatímco třeba v západním Německu (NSR), jak je ze samotného názvu patrno, vládly tehdy jakési „spolky“ - čili už tehdy tam vládly menšiny.
Viz třeba:
„Z PLR do MLR jel jsem přes ČSSR,
SNB mé DKW si stoplo na TK.
Mé DKW SPZ ABT 25 - 50
musí teďka na GO do ČSAO.
OHC či OHV či co má to DKW,
potřebuje z NDR nová šoupátka.
Jsem RNDr. CSc. z ČVUT v Praze 2,
v ČSAO v Praze 3 já mám tlačenku...
...
Všechno dopadne OK za lístky na FOK,
šofér ČSAD má o Schumanna zájem.
Mistr od ČSAO známou má na PKO,
její bratr v OÚNZ dělá sestřičku.
V OÚNZ na WC mistr chytil TBC,
musí na RTG, EKG a EEG.
Spojení ČSAO-ČVUT-OPBH-
-ČSAD-FOK přerušilo se.
RNDr. CSc. z ČVUT dá DKW
SPZ ABT 25-50 do šrotu.
Z ČSSR do MLR z ČVUT RNDr.
musí chudák s ČSAD nebo s ČSD.“
Takže, jak je patrno i z textu staré Mládkovy písničky, vládla tu lidová demogracie.
Tak Kolařík už zase "kuchejduje"... Opět zde vytasil připomínku svého - zřejmě největšího - životního úspěchu: jak v diskusích na DR "přežil" nešťastníka pana Kuchejdu. V jedné diskusi (k článku o skonu M. Albrightové) Kolařík tasil frázi "přežili jsme Kuchejdu" hned třikrát po sobě. Je to až neuvěřitelné, ale je to tak, jak se každý může přesvědčit... :-)