Světové zdravotnické shromáždění se koná jednou za rok jako nejvyšší orgán Světové zdravotnické organizace (WHO). Ta vznikla na půdě OSN roku 1948 s cílem spolupracovat bez ohledu na hranice států a politické rozdíly v péči o lidské zdraví.

Jedním ze zakladatelů WHO roku 1948 byla i Čínská republika, která o rok později prohrála občanskou války s komunistickými vzbouřenci a našla útočiště na Tchaj-wanu. Čínská lidová republika její místo převzala spolu s tím, jak roku 1971 převzala křeslo Číny v OSN.

Historické proměny a konstanty

Od té doby uběhlo mnoho let a řada věcí se změnila. Čínská republika na Tchaj-wanu po počátečním období „bílého teroru“ čili represí proti skutečným i imaginárním domácím nepřátelům prošla dynamickým vývojem a politickou transformací. Stala se vyspělou průmyslovou zemí se špičkovými výzkumnými kapacitami a s kvalitním systémem zdravotnictví.

Od 90. let zde úspěšně probíhá proces vyrovnávání se s bolestnou minulostí. Tchaj-wan se proměnil v liberální demokracii a právní stát poskytující všechny záruky pro rozkvět otevřené a tolerantní společnosti.

Ve stejnou dobu Čínská lidová republika prošla obdobím experimentu s budováním nové společnosti podle vzoru Sovětského svazu, který stál život desítky miliónů lidí a přivedl stát na pokraj krachu. Nakonec vedení Komunistické strany Číny pochopilo, že model striktně centrálně plánovaného a byrokraticky řízeného hospodářství uzavírajícího se samo do sebe je neudržitelný a na konci 70. let začalo zavádět reformy směřující k uvolnění tržních principů a zapojení čínské ekonomiky do mezinárodního obchodu.

Během třiceti let zahraniční investice spolu se zahraničními technologiemi a zahraničním know-how a přístupem na světové trhy proměnily Čínu ve druhou nejsilnější ekonomiku světa. Na západě vystudovaly od počátku ekonomických reforem milióny mladých Číňanů a v Číně se pak i za vydatného přispění špičkových světových vědeckých pracovišť rozvinula domácí věda.

Co se v Číně nezměnilo, na rozdíl od Tchaj-wanu, je autoritářský politický systém. Veškerou moc zde stále a výhradně drží komunistická strana, která svou pozici legitimizuje mimo jiné připomínáním křivd, jichž se svět v minulosti, zčásti skutečně, ale zčásti také zcela smyšleně, na Číně dopustil. Jednou z takových údajných historických křivd je i skutečnost, že Tchaj-wan zůstává na Číně nezávislý.

Čím více je jasné, že Tchaj-wan prosperuje i bez Číny a jeho obyvatelé necítí potřebu vyměnit svůj způsob života a svoje volené vlády za vládu jedné strany, tím více čínští představitelé na mezinárodních fórech zdůrazňují, že Tchaj-wanu jako samostatná entita neexistuje. Je to prý pouze ostrov a provincie Tchaj-wan, součást „posvátné“ čínského půdy, o níž se nevyjednává, a dokud se Tchaj-wan nenavrátí do náruče čínské vlasti, nebude dosaženo „velkého obrození čínského národa“ tolik slibovaného čínskému lidu.

Mezinárodní organizace jako bitevní pole čínské občanské války

Když v roce 1949 oddíly Čínské lidové osvobozenecké armády vytlačily zbytek sil Čínské republiky, včetně prezidenta Čankajška, spolu s početnými uprchlíky na ostrov Tchaj-wan, nastala v mnohaleté občanské válce patová situace. Představitelé Čínské republiky trvali na tom, že jsou legitimními vládci celé Číny, které pouze dočasně na Tchaj-wan zatlačili „komunističtí bandité“, zatímco politické vedení ČLR trvalo na tom, že čínský lid byl „osvobozen“ z útlaku předchozí vlády a téhož osvobození se musí dostat také „krajanům“ na Tchaj-wanu.

V prvních dekádách studené války mnoho států světa, včetně spojených států, udržovalo diplomatické styky s Čínskou republikou, zatímco ČLR zpočátku nalézala spojence hlavně v socialistickém táboře. Situace se změnila, když v roce 1971 Valné shromáždění OSN uznalo ČLR jako legitimního zástupce Číny. Řada států nicméně ještě dlouho váhala navazovat diplomatické styky s komunistickou Čínou a uznávala Čínskou republiku na Tchaj-wanu; Spojené státy svou pozici změnily až na počátku roku 1979.

Přijetí ČLR do OSN jako státního útvaru, který mocensky vystřídal Čínskou republiku, bohužel neznamená, že by se komunistické vedení smířilo s tím, že Tchaj-wan zůstává na Číně nezávislý. Ve skutečnosti od prvních dní, kdy diplomaté ČLR vstoupili na půdu OSN a posléze dalších mezinárodních organizací, bez přestání v občanské válce proti Tchaj-wanu pokračují jinými prostředky.

V rozporu s realitou prosazují, že Tchaj-wan je jen provincií Číny a nemá právo na vlastní subjektivitu. Součástí tohoto úsilí jsou mezinárodní spory o „správnou“ volbu slov, když se mluví o Tchaj-wanu, „správné“ mapy, kde hranice vedou tak, jako by Tchaj-wan byl součástí ČLR, a způsob označení Tchaj-wanu v situacích, kdy se přeci jen objeví na mezinárodním poli.

Příkladem je účast tchajwanských sportovců na olympijských hrách, kterou ČLR toleruje pouze proto, že zde vystupují pod názvem svého hlavního města (Tchaj-pej). Navíc ještě nesmyslně opatřeným přívlastkem „čínská“.

Bitva na půdě WHO a WHA

ČLR blokuje Tchaj-wan na všech frontách, včetně Světové zdravotnické organizace. Naproti tomu Tchaj-wan, z reputačních, ale hlavně z praktických důvodů, léta usiluje o to, aby se mohl podílet na činnosti zdravotnické organizace, byť ne jako plnohodnotný člen. Jednou z možností je stát se pozorovatelem Světového zdravotnického shromáždění, jakým je například již od roku 1974 Palestinská samospráva. K získání statusu pozorovatele je nezbytný souhlas většiny delegátů WHA, čemuž prostřednictvím svých spojenců brání ČLR v rámci snahy přesvědčit svět, že záležitosti Tchaj-wanu spravuje ona.

V nedávné minulosti nicméně ČLR přece jen umožnila Tchaj-wanu získat status pozorovatele WHA. Stalo se tak v letech 2009—2016, kdy byl tchajwanským prezidentem zvolen Ma Jing-ťiou, představitel politické strany Kuomintang, která na počátku demokratizačního procesu na Tchaj-wanu roku 1992 údajně během jednání se zástupci ČLR přistoupila na tzv. konsenzus ve věci jedné Číny. Tento konsenzus, který, jak se později ukázalo, konsenzem nikdy nebyl, předpokládá, že obě strany, jak ČLR tak i Tchaj-wan, souhlasí s tím, že existuje jen jedna Čína.

Ma Jing-ťiou operoval neurčitostí a nekonkrétností formulace „konsenzu“, který nikdy nebyl ukotven v žádném písemném dokumentu, a na základě toho úspěšně dojednával bližší kontakty mezi Tchaj-wanem a ČLR. Výsledkem jeho úsilí byly sice lepší podmínky pro tchajwanské podnikatele v ČLR, avšak obavy z negativního dopadu dohadované výměny, které se začaly pomalu projevovat na domácí půdě, vyústily v silné protestní hnutí, jež zabránilo přijetí zákonů nevýhodných pro nezávislost tchajwanské ekonomiky.

Nepřímým důsledkem Ma Jing-ťiouovy politiky bylo vítězství kandidátky opoziční Demokratické pokrokové strany, dnešní prezidentky Cchaj Jing-wen. Jak ona, tak i její strana odmítají přistoupit na to, že Tchaj-wan je součástí Číny. A ČLR proto na zasedání WHA roku 2016 prosadila ukončení statusu pozorovatele pro Tchaj-wan.

Zkušenost covidu

Během epidemie covidu se ukázalo, že přímá komunikace Tchaj-wanu s WHO a jeho zkušenosti mohou být přínosem pro ostatní státy. Tchaj-wan jako první již na konci roku 2019 informoval WHO o výskytu neznámého viru v Číně a začal provádět účinná protiopatření.

Jeho varování však WHO nebrala dostatečně vážně, neboť se spoléhala na zavádějící informace z ČLR hovořící za celou Čínu, včetně „provincie Tchaj-wan“. Tomu se nakonec díky vlastnímu propracovanému systému prevence nakažlivých nemocí, cílených lockdownů, testování, mapování situace a promyšleného uvolňování restrikcí podařilo zvládnout pandemii podstatně lépe než většině ostatních států světa, o Číně nemluvě.

Ve stejné době, kdy Tchaj-wan prokázal, že jeho znalosti a zkušenosti mohou být užitečné globálně, zesílila deziluze z přístupu ČLR, a to nejen k pandemii. ČLR navzdory ujišťování o otevřenosti a transparentnosti nikdy neposkytla WHO zásadní data z počátku šíření nemoci, nezbytná pro vědecký výzkum, jehož výsledky by mohly pomoci zabránit opakování podobné globální katastrofy v budoucnosti.

Mimo pandemie covidu je tu navíc řada dalších událostí, jako genocida v Sin-ťiangu, zničení právních záruk a autonomních práv obyvatel Hongkongu, čím dál domýšlivější zahraniční politika, které Číně na popularitě ve světě nepřidaly.

Za této situace sílí ochota mnoha států neustupovat čínskému tlaku a čínským slibům a podpořit návrat Tchaj-wanu na půdu WHA v roli pozorovatele. Téma se dostalo na jednání WHA již v loňském roce, kdy Tchaj-wan získal podporu sedmdesáti států, včetně České republiky, ale na přijetí to nestačilo.

Letos před zahájením zasedání WHA zveřejnila výzvu ve prospěch Tchaj-wanu celá řada států, mezi nimi znovu i Česká republika. Senát České republiky počátkem května schválil rezoluci podporující účast Tchaj-wanu v mezinárodních organizacích a zástupce ČR na Tchaj-wanu podepsal po boku zástupců Německa, Litvy, Velké Británie, Spojených států, Kanady, Austrálie a Japonska výzvu adresovanou WHA, aby umožnila Tchaj-wanu účastnit se jednání jako pozorovatel.

Možná konečně nazrává čas, aby mezinárodní společenství pochopilo, že nechat se čínskými komunisty zatahovat do jejich nekonečné války ničemu neprospívá. Tím spíš, že WHO razí heslo „Zdraví pro všechny“.