Čínská lidová republika slaví státní svátek 1. října. To je den, kdy v roce 1949 na tribunu Zakázaného města v Pekingu vystoupil Mao Ce-tung a vyhlásil založení nového státu — Čínské lidové republiky. Stalo se tak ani ne půl roku poté, co komunistická vojska bez boje obsadila bývalé hlavní město, a bylo jen otázkou času, kdy bude poražen dosavadní legitimní vládce Číny a svržena Čínská republika. Vznik ČLR byl pak označen za zásadní přelomový bod v dějinách Číny, „osvobození čínského lidu“, oddělující novou Čínu od Číny staré.

Vláda Čínské republiky, část vojenských oddílů a obyvatelé měst, kteří nevěřili, že „osvobození“ jim zajistí bezpečí a dobrý život, prchali na ostrov Tchaj-wan. Navzdory pokusům Čínské lidově osvobozenecké armády v 50. letech Tchaj-wan dobýt, ostrov si zachoval nezávislost a postupem času se stal prosperujícím státem pyšným na své demokratické zřízení, vládu práva a záruky občanských svobod.

V očích propagandy ČLR je Tchaj-wan dodnes „poslední dosud neosvobozenou provincií Číny“ a „součástí posvátné půdy“ čínského národa, jejíž ani jedné pídě se nelze vzdát. Roku 2005 čínský parlament přijal zákon proti separatismu, v němž se konstatuje právo ČLR hájit svoji územní celistvost jakýmikoliv prostředky, včetně vojenských.

Za ohrožení územní celistvosti se považuje také to, pokud by Tchaj-wan — formálně stále Čínská republika, tedy stát, jehož vládu na pevnině svrhli komunisté — byl uznán mezinárodním společenstvím. Proto ČLR vytlačuje Tchaj-wan z účasti v mezinárodních organizacích a nelibě nese, že v poslední době se Tchaj-wanu daří prosazovat se mezinárodně, byť k uznání jeho státní suverenity je ještě hodně daleko.

Od začátku reforem rozvinutých po Kulturní revoluci ČLR nabízí Tchaj-wanu sjednocení v duchu principu „jedna země — dva systémy“, to jest uznání svrchovanosti vlády v Pekingu výměnou za zachování demokratického politického systému a občanských svobod demokratického Tchaj-wanu. Stejný princip uplatnila čínská vláda v Hongkongu, který převzala pod svou vládu v roce 1997.

Nedávné potlačení demonstrací odmítajících přijetí extradičního zákona, který by umožnil vydávat k soudnímu postihu do ČLR občany Hongkongu, a vzápětí zavedení zákona o státní bezpečnosti, však jasně ukázaly, že čínská vláda respektovat právní řád a občanské svobody v „druhém systému“ nemíní. Nevyhovují potřebám politického zřízení „jedné země“ a Peking by i na Tchaj-wanu podobně jako v Hongkongu jen čekal na příležitost k odbourání občanských svobod.

Státní svátek ČLR a letecké manévry poblíž Tchaj-wanu

Nejdůležitější součástí oslav státního svátku ČLR byl letos projev generálního tajemníka ÚV KS Číny a slavnostní vztyčení vlajky na náměstí Tchien-an-men za účasti vojenského oddílu. V letech kulatých výročí se při této příležitosti konají také vojenské přehlídky, jakou jsme viděli v roce 2019.

Letos bezprostředně po státním svátku proběhly manévry čínských vojenských letounů v blízkosti Tchaj-wanu. Od 2. do 5. října se postupně až na samé hranice vzdušeného prostoru ostrova přiblížilo 149 vojenských letadel, včetně bombardérů a strojů schopných nést atomovou hlavici.

Letadla sice přímo nenarušila tchajwanský vzdušný prostor, nicméně ocitala se v bezprostřední blízkosti a tchajwanská protiletecká obrana musela být opakovaně uváděna v pohotovost. Stačilo, aby jedné či druhé straně povolily nervy a mohl propuknout konflikt. Čínská letadla přelétala na jih od Tchaj-wanu, nad korálovými atoly Pratas v Jihočínském moři, sporným územím, které má v současné době pod kontrolou právě Tchaj-wan.

Akce pravděpodobně umožnila získat čínské armádě cenné informace o síle a taktice tchajwanské protiletecké obrany. Manévry čínského letectva byly nicméně především demonstrací síly pro domácí nacionalisticky naladěné publikum v ČLR a zároveň měly za cíl zastrašit Tchajwance, kteří podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění ve stále větším počtu principiálně odmítají připojení k Číně.

Někteří komentátoři také poukazují na souvislost s uzavřením bezpečnostní aliance AUKUS mezi Austrálií, USA a Británií a smlouvou o nákupu amerických ponorek na jaderný pohon, kterou uzavřela australská vláda. Vedle toho se zmiňuje sílící snaha Tchaj-wanu přejmenovat svá diplomatická zastoupení ve světě z dosavadních „tchajpejských kanceláří“ (podle jména hlavního města Tchaj-wanu) na Tchaj-wanské kanceláře. Čínská lidová republika tuto změnu jména chápe jako provokaci a krok k formálnímu vyhlášení samostatnosti.

Oslavy státního svátku Tchaj-wanu v Pekingu

Na masivní nálety vojenských letadel do bezprostřední blízkosti Tchaj-wanu posléze navázalo slavnostní shromáždění ve Velké síni lidu v Pekingu k výročí Sin-chajské revoluce z 10. října 1911. Ta vedla k pádu císařství a vzniku Čínské republiky, jejímž státním svátkem se 10. říjen stal a na Tchaj-wanu se jako takový slaví dodnes.

Výjimečného shromáždění se zúčastnilo nejvyšší vedení komunistické strany, členové stálého výboru politického byra, význační představitelé strany a státu a ozbrojených a bezpečnostních složek, jakož i četní představitelé „demokratických stran“ sdružených v jednotné frontě pod vedením KS Číny, představitelé svazu zahraničních Číňanů a občanských sdružení a blíže neurčení zahraniční hosté, včetně části diplomatického sboru. Auditorium dále zaplnili školáci a vojáci v uniformách.

Zasedání mělo velkou publicitu, přenášela ho čínská televize a doprovodily ho komentáře k dějinám Číny objasňující události roku 1911 v perspektivě oficiální historiografie. Program se následně objevil na YouTube. Vyvrcholením setkání byl Si Ťin-pchingův projev, který v plném znění posléze přinesl čínský tisk.

Ve jménu „Velkolepého znovuzrození čínského národa“

Symbolem revoluce roku 1911 je Sunjatsen, ačkoliv on sám se na ní bezprostředně nepodílel. Po vzniku Čínské republiky se Sunjatsen stal jejím prvním prezidentem a později začal být označován za „Otce vlasti“. Na Tchaj-wanu má dodnes autoritu otce zakladatele moderní státnosti a jeho portrét zdobí úřady a veřejná místa, včetně například velkého přednáškového sálu Národní knihovny v hlavním městě Tchaj-peji.

Původní revoluční organizace vedená Sunjatsenem se posléze transformovala do politické strany Kuomintang (doslova Lidová strana), která po založení komunistické strany spolupracovala s komunisty. Dnes Kuomintang působí na Tchajwanu jako druhá nejsilnější politická strana.

Sunjatsenův odkaz, včetně jeho teorie politické transformace Číny známá jako san-min-ču-i (volně přeloženo „tři lidové principy“) se stal ideovým základem politického systému Čínské republiky, který se na Tchaj-wanu posléze rozvinul k dnešním zásadám demokracie a právního státu. V ČLR je naopak tatáž Sunjatsenova teorie po desetiletí interpretována jako jakýsi protokomunistický program, který následně rozvíjí a naplňuje právě politické uspořádání v komunistické Číně.

Do sporu o pravý smysl sunjatsenismu se promítá snaha čínských komunistů přivlastnit si ho, protože je nespornou autoritu zaslouživší se o porážku císařství a vytvoření republikánského, tedy moderního, politického zřízení v Číně. To se promítlo i do Si Ťin-pchingova projevu.

Si Ťin-pchingův projev se nesl v nacionalistickém duchu. Na začátku Si zdůraznil délku historie velkolepého čínského národa a jeho přínos lidstvu, aby vzápětí odsoudil agresi ze strany západních mocností v době Opiových válek a slabost poslední panující dynastie, z jejíhož jha se čínský národ osvobodil právě za Sin-chajské revoluce.

Tak byl podle Si Ťin-pchinga učiněn první krok k „velkolepému znovuzrození čínského národa“ (Čung-chua min-cu wej-ta fu-sing) a zahájen proces, který v tuto chvíli pomalu završuje pod jeho vedením Komunistická strana Číny. Spojení „velkolepé znovuzrození čínského národa“ se pak v projevu objevilo ještě sedmnáctkrát.

Za nezbytnou součást národní obrody a historický úkol, který je nezbytně třeba splnit, Si Ťin-pchinga označil připojení Tchaj-wanu. Za tímto účelem ve svém projevu mobilizoval „všechny syny a dcery čínského národa, ať doma či v zahraničí“ ke společnému dílu na „velkém znovuzrození čínského národa“, přičemž zároveň zdůraznil, že tchajwanská otázka je výhradně interní záležitostí Číny.

Si Ťin-pching dále označil blíže neurčené pokusy Tchaj-wanu o získání nezávislosti za „velkou překážkou a skryté nebezpečí“ ohrožující národní znovuzrození a pohrozil, že „toho, kdo zapomene na své předky, zradí svou vlast a rozbije stát, čeká špatný konec“, bez ohledu na údajně bytostně mírumilovnou povahu čínského národa — „v krvi čínského národa nejsou geny agrese ani touhy po hegemonii“. Zahraniční média, která o projevu referovala bez uvedení širších souvislostí, s úlevou citovala Si Ťin-pchinga, který při této příležitosti výslovně vyloučil použití síly k připojení ostrova.