U příležitosti poslední návštěvy Aun Schan Su Ťij v Praze jsem psal mimo jiné o tragických rysech její mise. Její součástí bylo nejen zavedení demokracie po půlstoletí diktatury, jež se vyznačovala prakticky permanentní válkou centrální armády s různými etniky Zlatého trojúhelníku, ale i nutnost zvládnout řadu dalších nových konfliktů. Sama armáda je často i záměrně eskalovala, aby jejich následnou invazivní pacifikací dokazovala svojí nezastupitelnou společenskou roli.

Hlavním rukojmím uvedené politiky bylo zejména dvoumilionové etnikum Rohingů. V konfliktu, dnes popisovaném jako genocida, Aung San Su Ťij plně nesla politickou odpovědnost, ale z pozice faktické moci neměla na armádu vliv.

Pro pochopení současných dějů je dobré připomenout okolnosti předcházející zavádění demokracie v roce 2011, kdy junta po dvaceti letech od posledních voleb, po nichž nepředala moc, připustila nové volby. Z celé soustavy rozsáhlých opatření lze poměrně s jistotou usuzovat, že vojáci očekávali vděk lidu a počítali s tím, že výsledky voleb umožní, aby vláda klíčových pár set vojenských rodin pokračovala. To se ale zásadně nepotvrdilo.

Juntou zformovaná Strany svazové soudržnosti a rozvoje v listopadu 2020 utrpěla drtivou porážku již ve třetích volbách po sobě. Armáda přesto měla až dosud obrovský vliv, a to v důsledku ústavy z roku 2008, kterou sama sepsala. Ústava umožňuje volit pouze tři čtvrtiny parlamentu, zbylá čtvrtina je obsazována přímo armádou.

Volené strany tak nikdy nemohou dosáhnout ústavní většiny, která by mohla — a podle původně proklamovaného plánu měla — vést ke změně ústavy a otevření systému: k potřebným změnám ústavy jsou v klíčových bodech zapotřebí více než tři čtvrtiny hlasů. Změny ústavy se tak prosadit nikdy nepodařilo. A klíčový ústavní právník U Ko Ni, který vedl tým připravující ústavní reformu, byl v roce 2017 zastřelen za bílého dne po příletu na rangúnské letiště ze zahraniční cesty.

Součástí ústavních garancí je mimo jiné přidělení silových ministerstev do pravomoci armády, takže vládnoucí prezident nemůže odvolat část ministrů. K ústavním pojistkám vojenské moci patří i konstrasignace řady klíčových rozhodnutí velitelem armády.

Tu v posledních letech vedl superambiciózní Min Aun Hlain, který v rámci armády postupně oslaboval vliv diktátora posledních dekád, generála Than Šweie, jenž se po přechodu k demokracii stáhl do ústraní. Před přechodem k demokracii vojenské rody masivně privatizovaly státní majetek, takže paradoxně otevření země a s ním i uvolnění západních restrikcí a embarg za porušování lidských práv, prospělo nejvíce jim. Vojenská oligarchie dnes drží většinu ekonomické moci v zemi.

Jednou z nejextrémnějších strategických pojistek armádní moci byl nákladný přesun všech vládních institucí do nového hlavního města Neipyijta. To vzniklo na zelené louce více než tři sta kilometrů od lidnatého Rangúnu. Při nízké elektronizaci státní správy vneslo další prvek paralýzy do života podnikatelů i širokého obyvatelstva.

V dnešní situaci, kdy junta převzala moc, je odlehlost hlavního města klíčovým faktorem, proč mají protesty jen malý dopad na státní aparát. Jelikož je umístěn mimo Rangún a další centra protestů, jež jsou masové a v posledních dnech stále krvavější, nevnímá je tak intenzivně.

Při všem řečeném se jako největší paradox může jevit, že armáda k vojenskému převratu vůbec sáhla. Už tak měla obrovskou politickou moc a z ní vzešlá oligarchie zažívala zlatá léta zhodnocení svého bohatství. Zejména to druhé se převratem zásadně mění, díky nástupu Joe Bidena USA okamžitě zakročily proti zahraničnímu majetku klíčových exponentů převratu a připravují se další sankce.

Vlivem protestů a generální stávky se země rychle propadá do ekonomických problémů. A masová koncentrace lidí hrozí explozí covidu, který se vládě Národní ligy pro demokracii (NLD) dosud dařilo držet na velice nízkých číslech.

V odpovědi na položenou otázku leží i jistý klíč k nevelké naději, že restaurovaná junta nemusí být nakonec úspěšná. Důvody k převratu jsou totiž dost možná ryze osobní. Navzdory všem strategickým pojistkám se začala po listopadových volbách rýsovat situace, se kterou vojáci nepočítali.

Veliteli armády Min Aun Hlainovi příští rok vyprší desetileté funkční období a dle ústavy napsané vojáky je velitel armády jmenován prezidentem. V přechodném období, kdy byl Hlain instalován do čela armády, byl prezidentem generál Thein Sein a při všech pojistkách, které prakticky bránily úplné transformaci právní cestou, vojáci prostě nepočítali s tím, že by úřad nedrželi, což se ovšem stalo, když v roce 2016 nastoupil do úřadu kandidát Národní ligy pro demokracii Tchin Ťjo, jejž v roce 2018 nahradil právník Win Myin, rovněž kandidát demokratů bez vazeb k armádě.

Při dlouhodobě velmi špatných osobních vztazích Min Aun Hlaina a Aun Schan Su Ťij bylo vysoce nepravděpodobné, že by byl Min Aung Hlain potvrzen jako hlava armády pro další období. Podle některých interních zdrojů Min Aun Hlain dokonce tajně požádal Aun Schan Su Ťij, aby byl jmenován prezidentem, výměnou za společně vyjednané obsazení nejvyšší pozice v armádě. Národní liga pro demokracii však směřovala k volebnímu vítězství a takové podmínky se jí jevily jako nemístné.

Národní liga pro demokracii se však dopustila taktické chyby, kterou nyní junta používá k ospravedlnění puče. Volební komise byla sestavena prakticky jen ze členů Národní ligy pro demokracii a vojáci ve stresu z drtivé volební porážky začali shromažďovat údajné nesrovnalosti v procesu voleb. Podařilo se jim získat několik set tisíc podnětů.

Některé z nich mohly být i relevantní, protože volby probíhaly v pandemické situaci, a navíc etniku Rohingů se voleb nebylo dovoleno účastnit. Námitky vznášeli nejen vojáci, ale i další menší, etnické strany nebo i Lidová strana jednoho z vůdců studentských protestů v roce 1988 U Ko Ko Gyi.

Volební komise však veškeré podněty bagatelizovala a odmítala vyšetřování, zatímco vedení strany tlačilo na dodržení daného harmonogramu ustavení vlády k 1. únoru 2021, kdy měl poprvé zasednout nový parlament. Všichni poslanci se sjeli do hlavního města a bylo proto i technicky snadné je obklíčit a zatknout — a to se také stalo.

Ze všeho řečeného je zřejmé, že puč nebyl připravován dlouhodobě a jedná se spíše o impulzivní akci v duchu dřívějších stereotypů, motivovanou snahou pojistit moc Min Aun Hlaina a jeho skupiny. V tom současně leží i jistá naděje, protože důsledky převratu jistě jen málo odpovídají zájmům dalších skupin vojenské oligarchie.

Přestože už během nepokojů zemřelo přes padesát lidí, povětšinou naprosto brutálně, postup vojáků je možné stále vnímat jako svého druhu opatrný: protesty potlačuje zejména policie nebo za policii převlečení vojáci. A armáda používá zejména psychické metody nátlaku — náhlé noční zatýkání, vypínání internetu nebo elektřiny, propuštění desítek tisíc vězňů, kteří jsou pod vlivem drog vysíláni po nocích sužovat odbojné komunity a podobně.

Lidé se obávají scénáře z roku 1988, který po studentských bouřích skončil masakry, kdy proti demonstrantům nastoupila přímo armáda. Síla protestů je přesto nebývalá a roste. Přesto však hrozí minimálně vleklý běloruský scénář: hlavními sousedy Barmy jsou Thajsko, kde junta už několik let marně slibuje obnovení voleb a civilní vlády, a Čína, o níž není dalších slov ani potřeba...