Od neděle do úterý se koná již jednou odložená česká návštěva myanmarské vůdkyně demokratické opozice, dlouholeté vězeňkyně, nositelky Nobelovy ceny za mír iniciované mimo jiné Václavem Havlem, státní poradkyně a ministryně zahraničí, matky národa a symbolu nástupu demokracie v oblasti dlouhé a tuhé vojenské vlády — a současně symbolu následné zrady všech vyjmenovaných ideálů v očích Západu.

Aun San Su Ťij přijela do Prahy nejen na česko-myanmarské obchodní fórum, ale především otevřít myanmarské velvyslanectví pro země Visegrádu, což v dlouhých a rozmanitých vztazích obou zemí nepochybně představuje zvýraznění české pozice.

V zemi od roku 1962 do roku 2014 vládla armáda, zpočátku zaštítěná specifickou formou takzvané barmské cesty k socialismu, tedy s prvky buddhismu, později stojící čím dál víc na nacionálně-konzervativních pozicích. Buddhismus byl oficiální náboženství a jeho představitelé získávali i neformální politický vliv. Jeho síla se ale projevila paradoxně nejvíc v protirežimní situaci. Když v roce 2007 vypukla především sociálně motivovaná takzvaná Šafránová revoluce, při níž po celé zemi veřejně protestovaly tisíce mnichů, režimu, který jinak potíral sebemenší veřejný projev nesouhlasu na úrovni jednotlivce, trvalo řadu týdnů, než protesty zpacifikoval.

Na druhé straně, v Myanmaru došlo i z globálního hlediska k unikátní politické události, když vojenská junta — pod tlakem mezinárodního společenství i vnitřního vývoje — připustila a řídila legislativní demokratizaci země, připravila novou ústavu a umožnila po mnoha dekádách do jisté míry demokratické volby.

V letech 2011 a 2015 to bylo již podruhé — poprvé v roce 1990. Armáda tehdy ve volbách drtivě prohrála, ale odmítla předat moc straně Aun San Su Ťij, která přes různé peripetie putovala do domácího vězení.

V mezidobí, před volbami 2015, nejvlivnější vojenské rodiny masivně privatizovaly. Kontrolovaná demokratizace země nastala s představou, že ze jmen zapsaných na černých listinách Západu se stanou časem obchodní partneři. A to se také naplnilo.

Co se ale z perspektivy vojáků nenaplnilo, byl vnitřní politický vývoj v zemi. Bylo zřejmé, že armáda počítala s tím, že obyvatelstvo kroky k demokratizaci země ocení a dosavadní vládní strana získá významný podíl ze 75 procent křesel, která se volí do celostátního parlamentu — zbylých pětadvacet procent je podle ústavy obsazováno vojáky. To se ale naprosto nepotvrdilo.

↗

Mezi dvěma mlýnskými kameny. Foto Kjetil Elsebutangen

Strana Aun San Su Ťij spolu s různými prodemokratickými stranami etnik ve volbách drtivě zvítězila. To zapříčinilo, že všechny ústavní pojistky napsané juntou zůstaly aktivovány, a přestože demokraté opticky ovládají tři čtvrtiny parlamentu, bez vojáků nedokázali dosáhnout ani avizované změny ústavy, která by politický systém úplně otevřela, ani řadu jiných věcí.

Mimo již řečeného armáda na základě ústavy kontroluje všechna silová ministerstva a řadu významných rozhodnutí v systému, ve kterém má prezident — nyní demokrat Win Myin — nominálně poměrně velké pravomoci, musí spolusignovat vrchní velitel armády.

To se týká napříkad i mediálně viditelných amnestií, takže aniž bych chtěl omlouvat civilní představitele státu v tom, že vykonali vše, co mohli, nevládní organizace dnes stále evidují řádově stovky vězňů, omezených na svobodě kvůli jejich politickým názorům. Tuto skutčnost připomněl u příležitosti aktuální návštěvy například Michael Žantovský. Premiér Andrej Babiš ve včerejším resumé po setkání s představitelkou ocenil rozvoj právního státu v Myanmaru, postupující demokratizaci a nové obchodní příležitosti.

Pomineme-li, že Aun San Su Ťij pojala koncept národního usmíření při výkonu svého mandátu podle mnohých až příliš jako kompromisnickou spolupráci s mocenskými centry armády, a především opomíjením byť jen reflexe zločinů proti lidskosti, jež státní aparát páchal v míře a v podobách, nad kterým zůstává stát i rozum vědomý si zvěrstev v poválečných totalitních režimech, pak jí podstatně víc svazuje ruce právě ústavní rámec a reálná situace výkonu moci. To si není někdy Západ ochotný příliš připustit. Nelze nevidět, že mandát Aun San Su Ťij má řadu tragických rysů a že se ocitá v dilematech mezi dvěma mlýnskými kameny mnohem častěji než mnohý současný politik kdekoli jinde na planetě.

Geopolitickou situaci Myanmaru určuje patrně nejvíce dlouhá hranice s Čínou. Čína představovala jednoho z hlavních zahraničních partnerů předchozího vojenského vedení země, ačkoli i v těchto vztazích panovala velká obezřetnost a nevůle vpouštět na dodnes značně protekcionistický trh velké investice a vytvářet dlouhodobé závazky.

Jedním z nejkontroverznějších dlouhodobých projektů je Číňany financovaná i realizovaná stavba gigantické přehrady na severu Myanmaru, který se zoufale potýká s nedostatkem elektrické energie. Stavba ale vede k rozsáhlému vyvlastňování, změnám života lidí i přírody na dalších přilehlých územích a vyvolává masové protesty.

Geopolitické specifikum tohoto teritoria se nutně dotýká i postojů západních zemí, které čelily vždy o to větším dilematům, oč větší bylo jejich angažmá. Pamatuji si rozhovor s jedním z myanmarských manažerů francouzské státní ropné společnosti Total, která zajišťovala těžbu na mnoha z tamních bohatých ropných nalezišť. Tento muž před lety francouzské angažmá a přímou podporu tamní státní ekonomiky odbyl lapidárně: Pokud bychom odešli, náš byznys okamžitě převezmou Číňané. Bez naší korporátní kultury, bez investic do škol po celé zemi a dalších humanitárních projektů...

Největší krize

Dosud největší krizi, které Aun San Su Ťij a její strana musela čelit od nástupu k moci v roce 2015, představuje stále nevyřešený a dlouhodobě doutnající konflikt s muslimským etnikem Rohingů. Podobný se v posledních sto letech odehrál několikrát, ale při aktuálním zásahu federální armády došlo podle mnoha svědectví k masovému vraždění civilistů a až 700 tisíc lidí muselo utéct do Bangladéše. Tato krize má svůj rozměr vnitrostátní i rozměr mezinárodní a metafora mlýnských kamenů právě zde nabývá zcela hmatatelných podob.

Západ právem kritizuje, že vláda k mnoha věcem stran tohoto problému mlčí, že nedokázala zabránit opakovaným násilnostem. Rovněž program repatriace Rohingů, který zahájila loni na podzim po určitém uklidnění situace, probíhá podle západních kritiků velmi pomalu — mimo jiné proto, že sami uprchlíci se bojí návratu a nedůvěřují bezpečnostním zárukám. Vláda sice nově nabízí navrátivším možnost získat myanmarské občanství — což je pro lidi, kteří jsou již po několik generací „stateless“, tedy bez občanství — zásadní posun, současně ale tvrdí, že celý problém se týká maximálně 200 tisíc lidí, což je o celý půlmilion méně, než uvádí OSN nebo mezinárodní organizace.

Problém má ale i svoji vnitropolitickou rovinu. K ní patří, že vláda Aun San Su Ťij se opírá i o desetimilionové voličské skupiny etnik — kterých je v Myanmaru celkem sto, přičemž hlavních osm žije na území vlastních, centrální vládou uznaných federativních států. Kulturní, jazykové i náboženské rozdíly jsou mezi některými z nich zcela propastné. Některá etnika mají vedle svého jazyka i své historické písmo, zcela odlišné od „federální“ barmštiny.