Myanmarský psí život

Božena Vašíčková

Zatímco u nás se psi těší privilegovanému postavení a jako členové rodin jsou dobře opečováváni, v jiných, zejména v rozvojových zemích vedou obvykle krušný život. Miliony toulavých psů představují také riziko pro zdraví místních obyvatel.

Jsou jich plné ulice, proplétají se mezi jedoucími auty, prohledávají odpadky, za parného dne polehávají na okrajích silnic. Na procházející lidi se dívají tázavě, s očekáváním, ale sotva člověk udělá prudší pohyb, vystrašeně uskočí. Štěňata se na nejistých nožkách batolí uprostřed křižovatky a auta je objíždějí. Někteří jedinci vypadají zdravě a krmeně, jiní jsou strašlivě vyhublí, s prašivou kůží a poraněními. Mnozí mají chromou packu a skáčou po třech.

To jsou toulaví psi, kterých je údajně v pětimilionovém Rangúnu 100 až 200 tisíc a v celém Myanmaru jejich počet raději nikdo neodhadl, ale musí jít o miliony. Žijí venku, k nikomu nepatří a živí se kdovíčím či téměř ničím.

Rasa se rozpoznat nedá, ale většina z nich je středně velká, s dlouhýma nohama, menší hlavou s protáhlým čumákem, laníma očima a velkýma ušima. Krátká srst má varianty od téměř bílé přes nejobvyklejší světle hnědou až po téměř černou. Podobou nejvíc připomínají egyptského boha Anupa, který byl často znázorňován v podobě psa či šakala. Bohužel se nejedná o bohy, ale tvory, jejichž život má k božskému dál než na Psí hvězdu Sirius.

Toulaví psi v Rangúnu v období dešťů. Foto B. Vašíčková

Nejčastěji se o nich mluví a píše jako o problému. Problém ale představují pro každého jiný. Většina cizinců je šokovaná jejich stavem stejně jako laxností myanmarské společnosti. Také já jsem zvyklá, že v České republice mají domácí mazlíčci víc než privilegované postavení.

K tomu spěli stovky let, kdy si zvykali na lidskou společnost, stali se pomocníky a společníky člověka, ale zaplatili za to tím, že se na něm stali závislými. Proto je pro milovníka psů tak šokující a bolestivé vidět, že jsou najednou od člověka odháněni a nuceni žít životem, kterým už žít neumí.

Místní se brání, že v zemi, kde čtyři z pěti obyvatel žijí pod hranicí chudoby, je život psů málo důležitý. Diskuse se rozpoutají hlavně v momentech, kdy toulavý pes někoho pokouše. Ročně je evidováno kolem 60 tisíc případů, 40 procent z nich jsou děti do patnácti let.

Vzteklina

Zásadním problémem je, že psi nejsou očkováni a hrozí od nich nakažení vzteklinou. Na tu ročně v Myanmaru zemře na tisíc lidí, což je jedno z nejvyšších čísel v rozvojových zemích. Řešení by představovalo plošné proočkování psí populace, jak se o to snaží v sousední Indii, kde žijí desítky milionů toulavých psů. V Myanmaru však chybí peníze a zdá se, že i vůle.

Až před rokem přišla vláda se zjištěním, že v zemi zemře na vzteklinu víc lidí než na malárii. Není divu, když pro potření malárie se tu přece jen něco dělá. Následovalo sebevědomé prohlášení, že během tří let bude očkován milion psů a do roku 2030 vzteklina vymýcena. Zanedlouho však úřady přiznaly, že nemají dostatek peněz, aby plán uskutečnily.

Naštěstí se poté spojila se Světovou zdravotnickou organizací a rakouskou organizací „Čtyři tlapy“, která poskytla kromě peněz také mezinárodně zkušené specialisty a vybavení. V pilotním projektu se čtyřicetičlennému týmu podařilo v loňském roce očkovat 59 tisíc koček a psů na území hlavního města Neipyijto a dalších 516 vesnic. Ukázal tak myanmarské vládě, že proti vzteklině je možné účinně bojovat.

Zároveň se tým Čtyř tlap věnoval osvětě mezi vesničany, jimž bylo nutné vysvětlit význam očkování a jeho souvislost s nebezpečím vztekliny. Jedna členka týmu uvedla, že vesničané například stále podle starých pověr věří, že psi jsou agresivní hlavně tehdy, když je velké teplo.

Aby se však podařilo dostat populaci toulavých psů pod kontrolu, je nutná jejich sterilizace. Na to však opět chybí peníze. Místo toho úřady v minulosti tradičně řešily problém tím, že psy trávily. Proč zvolily právě tento trýznivý způsob likvidace nevítaných tvorů? Velkou roli hraje fakt, že většina obyvatel Myanmaru jsou buddhisté a jejich náboženství odmítá jakékoliv zabíjení, dokonce vyžaduje laskavé chování ke zvířatům.

Když se psům předhodí otrávené maso, o zabíjení nejde. Psi si ho přece vzali sami, dobrovolně jej sežrali a smrt, jakkoliv krutá, je jen následek jejich chování. Jejich mrtvoly jsou ještě v noci odstraňovány, aby nebyl přece jen někdo pobouřen.

Toulaví psi projevují o kolemjdoucí po ránu mírný zájem. Očekávají ale hlavně jídlo, spíš než by chtěli někoho napadnout. Foto B. Vašíčková

Přesto se v posledních letech začali proti těmto praktikám hlasitěji ozývat aktivisté a v roce 2017 bylo trávení psů údajně zastaveno. Probíhá „jen“ tehdy, když se nashromáždí příliš mnoho stížností z určité městské čtvrti. Pak vyrazí trávicí komanda zase do nočních ulic.

Úřady nyní oznámily, že namísto plošného trávení začnou psy kastrovat a očkovat a otevřou útulek pro 1000 jedinců. Panují však oprávněné obavy, že nepůjde o útulek v našem slova smyslu, ale doživotní vězení pro psy. Při představě zdejšího vězení pro lidi raději nechci myslet na to, jak bude vypadat takové zařízení pro zvířata.

Pes — nejlepší přítel člověka?

Chování místních obyvatel k toulavým psům se pohybuje na škále od nenávisti, krutosti přes lhostejnost až po soucit. Soucit k živým tvorům ale předepisuje buddhistická víra, takže snaha o lepší karmu a vyhlídky do dalších životů často převažuje nad láskou ke zvířatům. Proto mnoho lidí krmí pravidelně ptáky, mezi nimi i holuby a vrány, které jsou skutečnou metlou města, ryby a také psy.

Na svých ranních cestách pěšky hlavně v univerzitním areálu, kde žijí celé psí smečky, vídám lidi, kteří na úhledně položené kusy novin či jiného papíru dávají oddělené porce rýže, někdy i trochu kari. Podobné papíry, nebo dokonce plastové misky je vidět na více místech. Jednou jsem četla článek, který nesl titulek „Jediní psi na světě, kteří se živí rýží“.

Toulaví psi si navíc museli zvyknout na naprosté minimum potravy. Někteří chodci jen zahodí zbytek svého jídla, většinou v polystyrenové misce, a to pak psi dojí. Další prohledávají odpadky, kterých je všude požehnaně. Také stovky malých uličních jídelen určitě nějaké jídlo psům poskytnou, ať už cíleně, nebo ve formě odpadků, protože kolem nich se psů vyskytuje nejvíc.

Mnoho psů je vidět také v okolí klášterů, mniši je pravidelně krmí. Foto B. Vašíčková

Někdy je vidět dojemnou scénu, kdy na nízkých stoličkách u malinkých stolků jedí strávníci a u nich sedí pes, s hlavou v téměř ve stejné výšce, a trpělivě čeká, zda se na něj něco dostane. Psi se, zdá se, za každou cenu snaží najít „svého člověka“ nebo patřit k určitému domu, prodejnímu stánku či jenom hlídači budovy a mít alespoň nějakou jistotu.

Další obyvatelé Rangúnu jsou k psům jen lhostejní a spíš se jich bojí. Během ranních procházek je skoro každý vyzbrojen klackem nebo golfovou či baseballovou holí. Psi o procházející lidi po ránu projevují mírný zájem. Očekávají ale hlavně jídlo, spíš než by chtěli někoho zčistajasna napadnout.

Toulavým psům se vede špatně hlavně v noci, kdy propukají boje mezi smečkami a také se více projevuje lidská krutost. Foto B. Vašíčková

Jiné to je ale v noci, kdy za dne pospávající psí smečky začnou bojovat o teritoria a v některých čtvrtích je slyšet nepředstavitelné vytí a štěkot. Nedávno si údajně jeden z obyvatel stěžoval, že mu psi skáčou na auto a okusují stěrače. Pokud stížnosti dosáhnou určité míry, zakročí úřady dané čtvrti výše popsaným způsobem a začnou psy trávit.

Zejména v noci se projevuje lidská krutost, kdy řidiči aut dávají průchod své agresivitě a psům se nikterak nevyhýbají, někteří do nich najíždějí dokonce schválně. Vytí poraněných zvířat je nesnesitelné. Ve dne si takové chování nemohou na očích veřejnosti dovolit, ale v noci i Buddha evidentně spí.

Pokud už si místní, kteří si to mohou dovolit, pořídí domácího mazlíčka, volí „hezčí a reprezentativnější“ rasy, jako jsou zlatí retrívři, němečtí ovčáci, ale také třeba huskyové. Je nasnadě, že kvůli své husté srsti musí v tropech trpět a ani s venčením to není snadné. Po ránu vídám personál bohatých Myanmařanů, jak vede psy na procházku, vyzbrojen holí, aby zabránil případnému střetnutí s toulavými smečkami.

Také cizinci si místní psy adoptují jen zřídka. Někteří pronajímatelé by jim psa nedovolili anebo by jim vznikl problém ve chvíli, kdy budou zemi opouštět. Procedura, jak psa vyvézt, je složitá a najít dalšího opatrovníka bývá oříšek.

Velice temnou kapitolou je „vývoz“ psů do sousední Číny. Jedná se nejen o psy toulavé, ale i kradené. Největší frekvence nastává před měsícem červnem, kdy se v provincii Guangxi koná takzvaný Yulinský festival psího masa. Informace a obrázky týkající se jak transportů psů, ale i jejich usmrcování a prezentace jako potraviny, jež lze najít na internetu, jsou naprosto otřesné.

Psi se šťastným losem

Přes relativní lhostejnost k osudu psů na ulicích existují i výjimky. Jednou z nich je majitelka soukromého psího útulku „Lepší život“, šestatřicetiletá žena, jejíž rodina se živí výrobou doutníků v malé továrně. Chod útulku udržuje ze svého výdělku a podpory dalších osob. Jak sama v nedávném interview uvedla, jejím cílem je poskytnout útočiště zraněným a nemocným psům, kteří se stali oběťmi bezohledných řidičů, lidské krutosti anebo rvaček.

V Better life, skromném útulku pro zraněné a nemocné psy, žije momentálně 106 zvířat. Foto B. Vašíčková

Na evropské poměry je útulek, jenž momentálně obývá 106 psů, zařízení nejspíš jednoduché. Na pozemku v severním Dagonu, okrajové části Rangúnu, stojí mezi palmami zděná budova, o kterou, stejně jako o zvířecí obyvatele, pečují dva mladší muži. Psi, kteří jsou většinou viditelně zmrzačení, se buď pohybují podle svých možností venku, polehávají anebo zůstávají uvnitř, pokud jsou příliš nemocní. Většina z nich si přijde pro pohlazení nebo pamlsek, je vidět, že jsou na návštěvníky zvyklí. Bohužel při další návštěvě vždycky některý z těžce nemocných chybí.

Dalším zařízením je Rangúnský zvířecí útulek, který založila v roce 2012 učitelka na Rangúnské mezinárodní škole, Američanka Terryl Just. Na své webové stránce popisuje: „Všechno začalo, když jsem si oblíbila fenku z ulice, které jsem říkala Lucy. Začala jsem ji krmit, a přestože byla na začátku velmi plachá, po čase ke mně přilnula.

Jednoho dne jsem ji nemohla najít a ke své hrůze zjistila, že byla otrávena spolu s celou svou rodinou. Doslova mi to zlomilo srdce a nikdy tu ztrátu nepřekonám. Já a moji kolegové jsme se rozhodli, že musíme něco udělat.“

Logickým krokem bylo založení útulku, kde je dnes na 500 psů, nemocných, zraněných anebo prostě zachráněných z ulice. Provoz se hradí z privátních darů a měsíčně si vyžádá sumu v přepočtu kolem 150 tisíc korun. Najít sponzory ale není lehké, a tak v současné době útulek bojuje s dluhem zejména u dodavatelů žrádla, který dělá asi 200 tisíc korun.

Adopce zachráněných psů nejsou příliš běžné. Místní je nechtějí a cizince obvykle omezují přísná pravidla převozu zvířat přes hranice. Foto B. Vašíčková

Terryl se snaží hlavně propagovat adopci „svých“ psů, kteří jsou všichni očkovaní a sterilizovaní a zvyklí žít s lidmi. Přesto říká, že z místních lidí si nikdo nikdy psa domů nevzal, jedná se vždycky o cizince, kteří v zemi žijí, anebo dokonce o turisty, kteří si psa odvezou s sebou domů. Některé země mají velice přísná pravidla, ale třeba USA nebo Kanada při dovozu psů žádné velké obstrukce nedělají.

Když jsme se přestěhovali do Myanmaru a já viděla, co se děje na ulicích, chtěla jsem si jednoho psa také vzít domů. K tomu jsem směrovala i podmínky nájmu domu a s majitelem si předem ujasnila, že k nám časem přibyde čtyřnohý mazlíček. Myslím, že ho ani ve snu nenapadlo, že si přivedu psa z ulice.

O svém záměru, vzít si domů toulavého psa, jsem se čirou náhodou zmínila Australance Diane. Vyprávěla mi, že se také stará o psa, ale nesmí jej mít doma, a tak ho krmí venku a občas tajně bere do bytu. Protože se za půl roku měla vracet do Austrálie, jejíž tvrdé podmínky dovoz psa téměř znemožňují, dělala si starosti, co se s fenkou Lady stane.

A tak jsem si Lady odvezla domů. Co jsem si ovšem neuvědomila, je, jak jiný pes to bude. Byla uzlíčkem nervů, vyděšeným, kde to je, a po čase také tím, že nás opět ztratí.

Zatímco „normální“ pes se třese, jen vidí vodítko, Lady jako by mi pohledem svých obrovských očí vždy říkala: „Já jsem se naprocházela v životě až dost. Ven nechci...“

Je neskutečně klidná, trpělivá, ale touží po projevech náklonnosti a hlazení. Neumí si hrát, a když jsem jí slavnostně hodila tenisový míček, nevěděla, co si s ním počít. Také nesnáší balení kufrů, protože ví, co bude následovat. My ji ale na ulici nepošleme, až se budeme stěhovat, půjde samozřejmě s námi.

Dalo by se říci, že Lady vyhrála hlavní cenu ve Sportce, ale ostatním psům na ulicích se dobře nevede. Půl roku v přívalových deštích nebo naopak za nesnesitelného horka, s nejistotou, jestli seženou něco k jídlu, zanedbaní, nemocní, pohybují se po zemi smečky psů a bezbranných štěňat. Snad i pro ně se v budoucnu najde přijatelné řešení.

    Diskuse (22 příspěvků)
    Především se tu ukazuje až nestvůrná "kreativita" lidského pokrytectví. Buddhismus nakazuje lásku ke všem živým tvorům - a tak ty obtížné psy prostě necháme "otrávit se sami"!! Za to že sežrali ty naše otrávené návnady my přece nemůžeme, naše svědomí (a naše karma především) zůstává neposkvrněně čisté...
    IH
    February 23, 2019 v 13.5
    Problém se zvířaty, která jsou domácí jen podle druhového označení, se ovšem týká mnoha regionů světa. Nikde na tom nejsou o moc lépe, neboť pokud nejsou sterilní, přibývá jich vždy nad míru, kdy vůči nim panují ještě jakžtakž ohledy.

    Ani ve vyspělé Evropě není situace všech "přátel člověka" růžová". Ani u nás. Je to pár dní, co jsem viděl blízko žižkovského supermarketu psa, evidentně bez pána a shodou okolností trochu podobného zobrazeným barmským, jak vytáhl několik plastových tašek s odpadky z kontejneru a požírá z nich kosti.

    Zhruba ve stejné době jsem si také přečetl, že myslivci postřílejí přes 10 tisíc "toulavých" koček ročně (psů "jen" stovky). Samozřejmě, že myslivci nejsou jedinými faktickými nepřáteli nominálně domácích šelem u nás. Také by to vyšlo na článek, čímž ovšem nechci ani v nejmenším říci, že ten z (postaru) Barmy neměl být napsán.

    Problém má ovšem, jako skoro vždy, i svou druhou stranu. Zdivočelá domácí zvířata představují jedno z největších nebezpečí pro původní faunu skoro po celém světě. Nejvíce samozřejmě tam, kde až dosud přežily starobylé formy, které se ve své minulosti se zdatnými predátory či konkurenty nikdy nesetkaly. Počet druhů, které se staly jejich oběťmi a vyhynuly buď zcela, nebo téměř, má velmi podstatný podíl na celkových ztrátách biodiverzity v důsledku lidské činnosti.
    February 24, 2019 v 8.30
    Odkud se tam ti psi vlastně vzali? To nějak z článku nevyplývá. Jsou to psi, jejichž předky chovali před lety místní lidé? Nebo přišli odjinud? Někde takto zdivočele na ulici žijí kočky.
    Autorka se zmiňuje, že psi si stovky let zvykali na soužití s člověkem a ten je teď odhání. Já bych spíš řekla, že si zvykali tisíce let. A nejsem si jistá, zda se v těch dávných dobách měli s člověkem o mnoho lépe než dnes v Myanmaru. Myslím si, že se zpočátku spíš živili jeho odpadky nebo tím, co jim člověk občas hodil. Což lidé dělají i v tom Myanmaru.
    Psi, kteří se skutečně dostali z dosahu lidského vlivu, se dokázali vrátit do divoké přírody, jak je vidno z Austrálie (pes dingo). Totéž se stalo u koní mustangové v Americe. Je k tomu jen zapotřebí pořádný kus divoké přírody. Kterého je patrně k dispozici čím dál tím méně.
    Spíš je pravděpodobné, že divoká zvířata budou čím dál častěji přicházet k příbytkům člověku (jak se nedávno psalo o ledních medvědech) a hledat tam potravu.
    Člověk má za zvířata odpovědnost, kterou by si měl uvědomit.

    To buddhistické ospravedlnění trávení psů (mohou si vybrat, jestli maso sežerou nebo ne) se mi zdá až nepravděpodobné. Že by takhle skutečně někdo uvažoval?
    Obávám se, že tomu tak opravdu bude. Tedy s tou naprosto deformovanou morálkou.

    Viděl jsem kdysi jeden film tuším že z Pákistánu. Odehrálo se tam někdy v šedesátých létech minulého století strašlivé vraždění komunistů. Tento film je příběhem jednoho muže, který se sám toho vraždění osobně zúčastnil, zavraždil tedy velké množství lidí. Teď, o mnoho desetiletí později, onemocní rakovinou. Protože se to odehrává v oblasti kde se věří na zákon karmy, tak on rozmýšlí, co ve svém dosavadním životě spáchal tak zlého, že je teď za to postižen tak těžkou, smrtelnou nemocí.

    A v jednu chvíli pronese větu (vlastně dvě, z nichž ta druhá je snad ještě úděsnější než ta první): "Možná že jsem tehdy těch komunistů zabil přece jenom trochu moc. - Ale možná také, že je to trestem za to, že ve svých sadech používám příliš mnoho insekticidů, a že jsem tedy zabil příliš mnoho hmyzu!"

    "Zabít hmyz" je tedy pro tohoto buddhistu nakonec principiálně to samé, jako zabít člověka. Kus jako kus. Chybou tedy nebylo vraždit komunisty, ale jenom to množství bylo snad příliš velké. Stejně jako u toho hmyzu.
    February 25, 2019 v 7.56
    A není problém právě v tom, pane Poláčku, že v tom jejich náboženství existuje jenom jakýsi slepý zákon, který pracuje na principu kalkulačky? A nikoliv živý, myslící a cítící Bůh, který se nenechá ošidit, protože vidí do všech záhybů duše?
    PK
    February 25, 2019 v 8.17
    Mýtus o mírumilovných buddhistech
    nelze brát vážně vzhledem k tomu, jak se chovají nejen k psům, ale i k lidem.

    V případě Myanmaru zrovna to jistě není třeba dále rozvádět.
    JP
    February 25, 2019 v 11.10
    Mravní kalkulačka
    Tak to je opravdu velice trefné pojmenování, paní Hájková! ;-)

    Ano, něco na tom opravdu bude. Celý ten buddhisticko-karmický koncept je skutečně ve svém jádru velice utilitaristický; neřkuli přímo vypočítavý. Já vykonám/nevykonám tohle a tohle, a to se mi pak zákonitě odrazí na mé dobré či špatné karmě, a to pak pro mě ponese odpovídající důsledky (v mých příštích životech).

    Na straně druhé je ovšem nutno se ptát: je to v křesťanství skutečně tak o mnoho jiné? Vždyť i tam přece přinejmenším po celý středověk (až do nástupu protestantismu) platilo nakonec to samé: dobré skutky tě přivedou do nebe, zlé skutky do pekla! A právě jenom a pouze na základě této "mravní kalkulačky" lidé dávali milodary, chodili se modlit do kostela, kupovali si odpustky...

    A i ten Lutherův princip "milosti" je daleko spíše jenom jeho osobním úhybem (z hrůzy z pekla) před tímto mechanismem hříchu a zatracení, nežli jeho skutečným řešením.

    Samozřejmě, je možno říci, že "Bůh vidí pravé pohnutky lidí"; jenže za prvé jak řečeno ta reálná praxe fungovala dosti jinak, tady se jednalo přečasto z motivů ryzího kalkulu; a na straně druhé je stejně tak i v buddhismu bezpochyby možno říci, že skutečně pozitivní karmický účinek má pouze jednání, které bylo učiněno z čistého srdce, a nikoli jenom z holého kalkulu.

    To o co se tu nakonec jedná je to, jak člověk dokáže svou až neuvěřitelnou "kreativitou" ohnout, deformovat, a nakonec v naprostý opak obrátit a převrátit všechno, co by ho vlastně mělo přivádět k dobrému a mravnému životu.
    February 26, 2019 v 6.32
    Já myslím, pane Poláčku, že člověk, který takto jedná (například tráví psy), možná sám sebe nevidí. Tedy nechápe, že něco dělá špatně (vždyť ostatní to nakonec dělají také tak).
    My křesťané věříme, že právě Bůh skrze svědomí pomáhá nahlédnout člověku sama sebe, tedy to, že dělá něco špatného. Otázka je, do jaké míry na svědomí působí okolní svět a do jaké míry Bůh.
    Ještě jsem chtěla dodat, že někdy člověk nahlíží, že něco v jeho chování je špatně, ale nemůže s tím přestat, protože se, dejme tomu nemůže ovládnout (to se ovšem netýká zrovna tohoto případu se psy). A tam právě pomáhá ta milost.
    February 26, 2019 v 6.57
    Ještě můžu uvést takovou zajímavost. Hebrejština a hebrejská tradice rozlišuje dvě duše. Nižší - nefeš, kterou mají i zvířata a božskou duši (nešama), kterou dostává jen člověk. Nefeš je duše patřící tomuto světu, je vlastně neodlučitelná od těla, kdežto nešáma patří jen Bohu.
    Podle této tradice se tělu, jemuž chybí nešama, čili ta božská duše, říká Golem. V knížce, ve které jsem to četla, se k tomu poznamenává: Vlastně tělo moderního člověka, který je zcela ponořen do věcí tohoto světa, pro kterého existuje jen výkonnost, zvyšování výroby a výdělek. Takové tělo je tu samo pro sebe.
    HZ
    February 26, 2019 v 9.38
    Troufnu si tvrdit,
    že ze zacházení se psy se žádné použitelné zobecnění nevydoluje.
    Všude jsou lidé soucitní, kteří se těch opuštěných, zraněných či nemocí postižených zvířat ujímají. Dokládá to myriáda videí na YouTube, kde jsou zdokumentovány proměny zuboženého prašivého psa, vyhublého na kost, ve šťastného, hravého a vděčného tvora. Ta videa jsou v podstatě z celého světa, asijské země nevyjímaje.
    + Další komentáře