Počátkem listopadu jsem byl na celostátním plénu našeho klimatického hnutí Limity jsme my v jihočeském Táboře. V neděli o polední přestávce jsme si vyrazili na malou procházku po historickém centru města — bylo teplo skoro na zmrzlinu — a křivolakými uličkami došli až k hradbám, z nichž je výhled na prastarý rybník Jordán.

Obludnost výjevu, který se před námi otevřel, jsme si uvědomili jen postupně — nejdřív upoutal naši pozornost prostě neobvyklý neklid na hladině řady nádrží, které se tam pod hrází rozkládají. Co se děje, nám došlo teprve po chvíli.

Betonové bazény byly dokonale zaplněné kapry. Ryb bylo ve vodě tolik, že ani na chvíli nemohly zůstat v klidu. V divé panice se neustále mlely, tlačily se jedna na druhou, a v pravidelných intervalech vyskakovaly nad hladinu, snad v touze uniknout hrůze pod ní. Co chvíli některý z kaprů skok nepropočítal, plácl sebou na betonový okraj a lapaje po dechu se musel domrskat nazpět do vody.

Vzpomněl jsem si na ten výjev zase, když jsem předevčírem při návratu z města musel procházet závany mrtvolného pachu kapřích kádí cestou na trolejbus i od něj a mezitím ještě poslouchat diskusi o tom, zda je zvíře po skončení jeho trápení lépe zkonzumovat grilované či tradičně v trojobalu.