Všichni známe tu větu: „Za mého dětství byly vánoce jinačí, všude hromady sněhu...“ Náš pohled na data ale říká, že přinejmenším od šedesátých let to tak zcela neplatí.
„Já sním o vánocích bílých, vánocích jaké z dětství znám,“ linul se roku 1982 do českých domácností z přijímačů hlas Karla Gotta. Mají pravdu nostalgikové s jistotou se zaklínající vzpomínkami na pravidelné peřiny načechrané nádhery, nebo nás paměť klame a svátky takzvaně „na blátě“ neslavíme o nic častěji než dříve? Skutečně vánočního sněhu v souvislosti s postupným oteplováním zemské atmosféry průmyslovými zplodinami ubylo?
Abychom se dobrali aspoň částečné odpovědi, srovnali jsme data o sněhovém pokrytí všech štědrých dnů od roku 1961 ve čtyřech z pěti největších českých městech — Praze, Brnu, Liberci a Ostravě.
Jak můžeme data interpretovat? V první řadě si lze všimnout, že bílé vánoce nebyly ve velkých městech za posledních šestapadesát let ani zdaleka tak běžné, jak by mohly nespolehlivé vyprávěnky dnešních pamětníků naznačovat. V nadpoloviční většině případů oplýval nadílkou ze všech čtyř měst pouze Liberec, město na úpatí Ještědu, se zdatnou třicítkou zasněžených štědrých dnů. Následuje Ostrava s dvaadvaceti, Brno si jich užilo devatenáct, poslední Praha ještě o jeden míň.
Pozoruhodné je rovněž srovnat frekvenci těch let, kdy bylo sněžení natolik suverénní, aby dokázalo pokrýt všechna čtyři od sebe dosti vzdálená sídla. Takových se od roku jednašedesát vyskytlo pouhých deset. Polovina z nich přitom spadá do prvního desetiletí sledovaného období. Hubená jsou léta sedmdesátá a osmdesátá, jež mají každá jen po jednom, devadesátá a nultá pak drží shodně po dvou. Naposledy se tak ovšem stalo před patnácti lety — v roce 2002.
Celkově se zdá, že milovníci bílých vánoc si na své přišli spíše po sametové revoluci, než před ní. Sedmdesátá a osmdesátá léta v porovnání se svými následníky působí jako chudí příbuzní, zhruba od roku 2004 ovšem vánoční bělosti začíná opět ubývat. Naše dekáda je na nejlepší cestě k tomu, aby se přiřadila mezi prakticky bezsněžné.
Sněhu vcelku ubývá, spíše ale až v jarních měsících
Podle poslední tematické studie Evropské agentury pro životní prostředí se celkově sněhový pokryv na severní polokouli za posledních devadesát let snížil zásadně, a to především od roku 1980. Úbytek je ale patrný především až na jaře. Vědci nepochybují o tom, že hlavní příčinou je oteplení zemské atmosféry, způsobené skleníkovými plyny ze zplodin průmyslového spalování fosilních paliv.
Globální oteplení Země neznamená ovšem nutně teplejší počasí v každý moment a na každém místě. Účinky změn klimatu jsou složité a rozložené nerovnoměrně. V určitých situacích mohou vést dokonce k dramatičtějším sněhovým srážkám. Jejich tvorba totiž neodvisí jen od teploty, ale i od vlhkosti. A teplejší vzduch pochopitelně pohlcuje více vody.
Celkový úbytek sněhu tak pravděpodobně i v české paměti není zcela nepodložený. Statisticky ovšem vyplývá až z velkých souborů satelitních dat na úrovní celých států, polokoule, či planety. I na našich datech o štědrých dnech v několika českých městech můžeme sledovat, jak nesamozřejmé je účinky změny klimatu smysluplně ilustrovat v menším měřítku. O každodenní zkušenosti a lidské paměti nemluvě.
Lidská paměť je ovšem selektivní. Mimoto časové body v dávnější minulosti spojuje, podobně jako zrak body v dálce. To báječné sáňkování nebylo kdysi třeba na Štědrý den, ale na Štěpána nebo o uhelných prázdninách.
Leccos změnil také úspěch v boji s kalamitami (vzpomeňme film Věry Chytilové). Aby se zdůvodnil nákup nové techniky, což může nést peníze, je třeba vykazovat výsledky. V 70. letech bývala třetina aut na zimu zahalena plachtami (vzpomínáte?) a další chránila vrstva sněhu po dny či týdny. Provoz soukromých aut silně klesal. Maminky a tatínkové tahaly děti po chodnících na sáňkách. Pamatuji si, že ještě v 80. letech jsem tak jednou za tři roky nasadil běžky hned u dveří domu a jel středem "naší" ulice půl kilometru do parku. Nově se nedalo tři roky lyžovat ani v oboře s letohrádkem Hvězda.