Všichni známe tu větu: „Za mého dětství byly vánoce jinačí, všude hromady sněhu...“ Náš pohled na data ale říká, že přinejmenším od šedesátých let to tak zcela neplatí.
„Já sním o vánocích bílých, vánocích jaké z dětství znám,“ linul se roku 1982 do českých domácností z přijímačů hlas Karla Gotta. Mají pravdu nostalgikové s jistotou se zaklínající vzpomínkami na pravidelné peřiny načechrané nádhery, nebo nás paměť klame a svátky takzvaně „na blátě“ neslavíme o nic častěji než dříve? Skutečně vánočního sněhu v souvislosti s postupným oteplováním zemské atmosféry průmyslovými zplodinami ubylo?
Abychom se dobrali aspoň částečné odpovědi, srovnali jsme data o sněhovém pokrytí všech štědrých dnů od roku 1961 ve čtyřech z pěti největších českých městech — Praze, Brnu, Liberci a Ostravě.
Lidská paměť je ovšem selektivní. Mimoto časové body v dávnější minulosti spojuje, podobně jako zrak body v dálce. To báječné sáňkování nebylo kdysi třeba na Štědrý den, ale na Štěpána nebo o uhelných prázdninách.
Leccos změnil také úspěch v boji s kalamitami (vzpomeňme film Věry Chytilové). Aby se zdůvodnil nákup nové techniky, což může nést peníze, je třeba vykazovat výsledky. V 70. letech bývala třetina aut na zimu zahalena plachtami (vzpomínáte?) a další chránila vrstva sněhu po dny či týdny. Provoz soukromých aut silně klesal. Maminky a tatínkové tahaly děti po chodnících na sáňkách. Pamatuji si, že ještě v 80. letech jsem tak jednou za tři roky nasadil běžky hned u dveří domu a jel středem "naší" ulice půl kilometru do parku. Nově se nedalo tři roky lyžovat ani v oboře s letohrádkem Hvězda.