Noclehárny pomáhají v nouzi. Trvalé řešení je však třeba hledat jinde
Gabriela SčotkováZimní noclehárny nabízejí lidem bez domova možnost vyspat se nouzově v posteli místo na ulici. Existuje ale také nemalé množství těch, kteří by potřebovali pomoc jiného druhu, například stálé zařízení péče, upozorňuje Gabriela Sčotková.
Už několikátým rokem můžou v Praze lidé bez domova od 1. prosince do 31. března využíti takzvané zimní noclehárny. V současné době jsou dvě, jedna v Michli a jedna na Vackově. Pro případ, že by jejich kapacity nestačily, je v záloze ještě další objekt, a pokud by byl i ten plný, Centrum sociálních služeb Praha nabídne zdarma i lůžka v noclehárně na lodi Hermes. Protože se jedná o humanitární pomoc pro lidi bez domova, tedy pomoc zaměřenou na ochranu zdraví, respektive životů, jsou tyto zimní noclehárny k dispozici zdarma.
Mimořádná zimní opatření spojila čtyři největší pražské poskytovatele sociálních služeb pro lidi bez domova. Celý projekt koordinuje Centrum sociálních služeb Praha, spolupracuje NADĚJE, Armáda Spásy a Arcidiecézní Charita Praha. I v těchto zimních noclehárnách se však musí dodržovat nějaká pravidla, i když práh jejich služeb se snižuje na minimum. Člověk bez domova sem může přijít i pod mírným vlivem alkoholu a nepožaduje se od něj doklad totožnosti. Nelze sem však pustit toho, kdo je silně podnapilý a mohl by ohrozit sebe nebo své okolí. V rámci bezpečnosti nelze bohužel ubytovat ani člověka se psem.
Každoročně se objevují zprávy, že ač jsou tato lůžka zdarma, noclehárny nejsou naplněné a mnoho lidí zůstává venku. Proč? Někteří nechtějí opustit svá dosavadní místa k přespávání, aby jim je nezabrali jiní, nebo do noclehárny nechtějí. Jednoduše tam nechtějí být s ostatními a raději bloumají celou noc po Praze, i když o této možnosti vědí. I tak je přínos tohoto humanitárního projektu bezpochyby velký. Kdo nechce v zimě mrznout, má možnost se jít vyspat do tepla. Služby nocleháren jsou provázány s dalšími službami, a to hlavně se dvěma nočními terénními programy, které mohou případně zajistit i převoz speciálně upraveným autem.
Je dobře, že tu zimní noclehárny jsou a že alespoň přes zimu rozšiřují služby pro lidi na ulici. Ale co běžné noclehárny, které provozují pražské organizace jako registrovanou sociální službu? Dokážou člověka bez domova někam posunout? Co mu nabízejí? Jsou už klasické noclehárny přežitkem a nemělo by se přikročit spíš k celodennímu ubytování? Je 30 korun pro člověka na ulici za nocleh moc? Představuji si sama sebe v situaci, kdy jsem na ulici, nemám příjem, neberu dávky hmotné nouze, ale i tak jsem schopna sehnat 30 korun denně na noclehárnu. V sedm hodin přijdu před noclehárnu a čekám, jestli se na mě dostane řada.
Když mám štěstí, jsem ráda, že nemusím dnes večer spát na kartonu, chodit celou noc po ulicích nebo jezdit noční tramvají od konečné ke konečné a čekat, až mě tramvaják zase vyhodí. Spím v posteli, ráno v šest hodin už zase vstávám a jdu ven. Když na mě lůžko nezbyde, vezmu karton, který jsem si schovala za rohem, a jdu hledat místo nebo mažu na tramvajovou zastávku. A tak to je nebo může být každý den. Hledám práci a tu najdu. Pracuju ve skladu, ale zaměstnavatel mi nabídl pouze noční směny. Zatím nemám peníze na to, abych si zaplatila celodenní ubytování v azylovém domě nebo na nějaké ubytovně. A tak chodím na noční směny a přes den zase bloumám po ulicích, ale už jsem děsně unavená a usínám i ve stoje. Za 14 dní do práce nepřijdu a za další týden už práci zase nemám. A tak zase stojím ve frontě před noclehárnou.
Nechci tvrdit, že služby nocleháren určitému počtu lidí bez domova nevyhovují. Určitě se mezi nimi najdou ti, kteří by třeba do celodenního ubytování nikdy nešli, ale opravdu musí být v Praze přes rok tolik lůžek? A jsou opravdu využitá? Svým způsobem momentálně střílím do vlastních řad, protože pracuji v organizaci, která provozuje hned dvě noclehárny, a já dokonce jednu z nich vedu. Za poslední roky se cílová skupina bezdomovců proměnila. Přibývá bezdomovců, kteří jsou chronicky nemocní, kteří mají psychiatrickou diagnózu, trpí závislostmi, jsou staří a handicapovaní. A já se obávám se, že počty těchto lidí vzrostou.
Pro takové lidi nemáme lůžka, pro takové lidi nemáme ani služby. Pražské organizace pomáhající lidem na ulici poskytují službu sociální prevence, ale tu už tito lidé nepotřebují. Pomohla by jim jiná zařízení jako domovy se zvláštním režimem nebo domovy pro seniory s nízkým příjmem. Nemůžou být ani v azylových domech, ani v noclehárnách. Nemůžou ale zůstat na ulici, nechceme tu přece nechat staré a nemocné umírat.
Tato situace vyžaduje systémové řešení, které nespočívá v bezhlavém rušení nocleháren. Chce to reflektovat potřeby lidí na ulici, přemýšlet o tom, co opravdu potřebují. Co by opravdu pomohlo těm, kterým zdánlivě už pomoci není.
Neříkám noclehárnám ne, zimní noclehárny jsou užitečná zařízení a mnoha lidem v zimních měsících bezpochyby pomohou. Doufám, že budou fungovat i v dalších letech. Z širšího pohledu by ale bylo lepší o něco snížit kapacity pražských nocleháren a navýšit počet bezbariérových celodenních zařízení, jež je v současném systému velmi těžké financovat. Nelze než na tento systém společně upozorňovat a doufat, že se za pár let systém pomoci lidem na ulici změní, a to k lepšímu.