Honit chudé jak nadmutou kozu aneb satelity a chudinská ghetta
Miroslav HudecMiroslav Hudec upozorňuje na dva zdánlivě nesouvisející jevy, které shodně poukazují na stále palčivější problém chybějící veřejné bytové výstavby.
V polích poblíž frekventované komunikace, vzdálen několik kilometrů od okolních měst, roste na orné půdě opět jeden z těch stovek sídelních satelitů, jež republiku zaplavují už více než dvě desetiletí. Vedle tohoto klíčícího satelitu už je v místě jen hospoda a benzínová pumpa. Vlastně, ještě golfové hřiště. Nepředpokládám, že ty by poskytly dostatek pracovních míst obyvatelům zhruba tří desítek budoucích domů.
Za prací tedy budou dojíždět. Taktéž za nákupy, k lékaři, za vyřizováním veškerých nezbytností, za kulturou a zábavou. A jejich děti do škol, za sportem, do zájmových kroužků. U hospody je sice autobusová zastávka, ale nepředpokládám, že by v autobusech přibyli cestující ze satelitu. Ještě si pamatuji ten pohled maminky jednoho mého klienta, stěžující si na úmornou zátěž stálého vožení dětí sem a tam, když jsem jí připomněl, že zastávku autobusu mají téměř u domu. Navenek se to nejspíš odůvodní strachem z přecházení silnice plné aut. K těm se teď přidají ty jejich.
Z kasy města, jež pozemky zainvestovalo, naopak ubylo dost milionů. A budou ubývat další, pravidelně rok co rok, protože správa potřebných sítí něco stojí. Miliony se mohly ušetřit, kdyby se stavělo v intravilánu města, kde už veškeré sítě jsou. Satelitu padla za oběť i zeleň u zapadlé polní komunikace, kterou bylo třeba rozšířit a kudy dosud vede turistická stezka a cyklotrasa.
Většina satelitníků staví na dluh, využívá půjčky a úvěry, kouli u nohy na desítky let dopředu a zdroj stálého stresu. Kdo ví, co všechno ovlivňuje tu neustále rostoucí spotřebu antidepresiv. A stále rostoucí nejistoty a napětí ve společnosti a v krajním případě i hrozby ohrožující finanční zdraví celého sátu.
Jinde vidí příčiny společenského napětí poslanec Vladislav Vilímec, který na webu domovské ODS píše, že prý roste kvůli chudinským ghettům. A se smyslem pro dramatickou gradaci dodává, že „místní obyvatelé zoufale podepisují petice proti neúnosnému stavu ve svém sousedství“.
Odůvodňuje tím dodatek v novele zákona o pomoci v hmotné nouzi z letošního roku, jež umožňuje obcím zablokovat chudým lidem přístup k příplatku na bydlení, který na nich vydírají majitelé chudinských ubytovacích zařízení: „Nárok na doplatek na bydlení nevznikne, pokud se byt, jiný než obytný prostor… nebo ubytovací zařízení nachází v oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů vyhlášené opatřením obecné povahy.“ (§33, odst. 9).
Ještěže tam není „sociálně nežádoucích lidí“, protože právě o ně jde. Zablokování příplatku jim znemožní ubytovat se v určitých místech. Jenže někde ti lidé bydlet musí — bezdomovci vadí stejně jako lidé z ghett. A tak se tedy odstěhují jinam, a i tam budou někomu vadit.
Jistě, kultura chudoby je málokomu příjemná. Nese s sebou zvýšený hluk, odpadky, devastaci okolí, drobnou kriminalitu, problémy s bezpečností. To ale nejsou žádné nové problémy a jejich řešením rozhodně není honit chudé z místa na místo jak nadmuté kozy. Čím větší separace jednotlivých sociálních vrstev, tím více se budou životní styly lišit a tím více si půjdou na nervy. A problém bude dále narůstat.
Satelity a chudinská ghetta, to jsou dva extrémy a zároveň dvě strany jedné mince. Ta mince se jmenuje chybějící veřejná bytová výstavba. Bytové domy, stavěné městy a obcemi v intravilánech, by umožnily důstojné bydlení nejrůznějším sociálním vrstvám a vyvolaly by zároveň přiměřený společenský tlak na určitý standard chování a na určitou kulturu bydlení. Cimrman-Vilímkovou metodou slepých uliček se to nepodaří v žádném případě.