Zima letos v lednu udeřila v plné síle. Mnoho z nás, kteří máme bezpečné a stabilní zázemí, se podivujeme, jak mohou lidé bez domova v takové zimě na ulici vůbec přežít. Pomoci jim můžeme třeba koupí nocleženky od Armády spásy, která přispěje k tomu, aby lidé bez domova mohli přespat v teple. Nebezpečí, které na ulici v mrazech hrozí, je skutečně velké.

Kupovat nocleženky je určitě správné. Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby lidé z ulice získali stabilní bydlení v bytech a domech jako ostatní. Zahraniční i česká praxe přitom jasně ukazují, že když se člověk dostane z ulice do nájemního bydlení a zároveň získá podporu sociální pracovnice či pracovníka, v naprosté většině případů si dokáže bydlení udržet — v České republice dokonce ve více než v 85 procentech případů.

Bydlení především

Když v zimě roku 2019 umrzlo v Praze několik lidí bez domova, rozhodli se pražští politici a političky v čele s radním pro bydlení a transparentnost Adamem Zábranským, že vyzkouší přístup nazývaný Housing First. Vybrali sedmnáct lidí, kteří žili na ulici a kteří by podle sociálních pracovníků další zimu venku nepřežili. Tito lidé byli na ulici dlouhá léta a většina z nich trpěla různými fyzickými i duševními onemocněními.

Byly pronajaty městské byty, museli platit nájem a dodržovat pravidla stejně jako všichni ostatní nájemníci. Spolu s bytem získali služby sociálních pracovnic a pracovníků, kteří jim pomáhali se stabilizací během procesu zabydlování a s řešením všelijakých problémů, na něž naráželi.

Jak to celé dopadlo? Ze sedmnácti zabydlených lidí si po roce a půl dokázalo bydlení udržet třináct z nich. Tři lidé byli v důsledku dlouhodobého pobytu na ulici v tak špatném zdravotním stavu, že během prvního roku zemřeli. Bydlení si v prvním bytě neudržela jediná nájemnice, která se musela kvůli stížnostem sousedů přestěhovat do jiného bytu, kde si na ni již nikdo nestěžoval.

Lidé, kterým se dostalo pomoci, předtím z různých důvodu nevyužívali možnosti nouzového zimního ubytování, které Praha zajišťuje, například proto, že měli špatné zkušenosti s pobytem s velkým množstvím lidí na malém prostoru.

Opakovaně se ukazuje, že bydlení si dokáže udržet i člověk, který je dosud částí veřejnosti a politické reprezentace vnímán jako nepřizpůsobivý, neschopný a nezasluhující si pomoc. Jen v České republice byly v posledních čtyřech letech v projektech podobných tomu pražskému zabydleny stovky lidí, kteří dříve byli v bytové nouzi.

Nemohl uvěřit, že může důstojně bydlet

V roce 2021 jsem vedl několik rozhovorů s lidmi, kteří tehdy v rámci pražského projektu Housing first získali důstojné bydlení. Utkvěl mi v paměti rozhovor s pětapadesátiletým pánem, který posledních devatenáct let žil na ulici. Více než třetinu svého života musel spát venku, v ubytovnách nebo v azylových domech. V mládí pracoval na stavbě.

Po dvacítce utrpěl těžké zranění poté, co ho srazil na šachtě jeřáb a zlomil mu páteř, jedenáct měsíců pak ležel v nemocnici. Když se po téměř roce dostal z nemocnice, bylo pro něj těžké si kvůli následkům zranění najít práci a později skončil na ulici.

Když dostal v roce 2019 nabídku bydlet v bytě, nemohl tomu uvěřit. Zdálo se mu to nepředstavitelné a nedosažitelné. Plně všemu uvěřil až ve chvíli, kdy mu sociální pracovnice dala do ruky klíče od bytu. Sociální pracovnice mu následně pomohla se zařízením potřebných dokumentů a po zabydlení za ním pravidelně docházela a pomáhala mu.

Když jsem s ním rozhovor vedl, bydlel v bytě již druhým rokem a většinu záležitostí si už řešil sám. Na bydlení si nejvíce pochvaloval, že má svůj klid, na ulici ho neměl. Také díky bydlení mohl začít znovu normálně chodit, na ulici to kvůli zdravotnímu stavu nešlo. Řekl mi, že kdyby nedostal možnost bydlet, tak už je pravděpodobně mrtvý. V bytě bydlel se svým psem Bublinou, kterého pojmenoval po psovi z Rychlých šípů, které v mládí rád četl.

Proč tu jeho životní příběh píšu? Protože chci ukázat, že i lidé z ulice mohou normálně bydlet, když jim společnost pomůže. Protože chci, aby lidé jako ten pán, se kterým jsem tehdy mluvil, mohli bydlet doma a mohli chodit venčit své psy a žít normální život, ve kterém se nemusí každý den bát, že umrznou.

Naprostá většina z lidé, kteří jsou na ulici, chtějí a zvládnou bydlet v důstojných podmínkách. Sami se ale do nájemního bydlení bez pomoci sociálních pracovníků a pracovnic, navíc v době obrovské konkurence na trhu s nájemním bydlením na straně poptávky, nedostanou.

Množství lidí na ulici a v bytové nouzi je důsledkem chybných a chybějících politických rozhodnutí. Změna je možná

Ukončování bezdomovectví je otázkou politického rozhodnutí. Politici a političky rozhodují o tom, co se bude dít s obecními byty, jestli se bude jejich počet zvyšovat, nebo se bude jejich už tak malý počet nadále snižovat. Rozhodují také o tom, kdo v obecních bytech bude a nebude bydlet. Rozhodují o tom, jak je nastaven systém podpory bydlení na státní a lokální úrovni.

To, že měl pán, se kterým jsem mluvil, možnost bydlet a že mu byla poskytnuta podpora sociální pracovnice, bylo přímým důsledkem politického rozhodnutí. To, že je v České republice v bytové nouzi 154 000 lidí včetně 61 000 dětí a přímo na ulici žijí tisíce lidí, je bohužel také důsledkem buď chybných, nebo chybějících politických rozhodnutí.

Vláda bude již brzy hlasovat o zákonu o podpoře v bydlení, který, pokud bude přijat, pomůže lidem v bytové nouzi. Vytvoří síť kontaktních míst pro bydlení v každé obci s rozšířenou působností, kam se budou moct obrátit lidi, kteří mají problémy s bydlením.

Dále pomůže dostat na trh sociálního bydlení soukromé byty díky systému garancí, který prokazatelně motivuje majitele bytů, aby byt pronajali někomu, kdo je běžně a mnohdy mylně označován za rizikového. Asistence v bydlení, která je součástí návrhu zákona, pak pomůže lidem, kteří, aby si bydlení udrželi, potřebují na nějakou dobu pomoc sociálních pracovníků.

Důvodů, proč potřebujeme přijmout zákon o podpoře v bydlení je celá řada. Bylo by zároveň iluzí myslet si, že zákon vyřeší bytovou krizi v České republice. Rozhodně však pomůže mnoha lidem v bytové nouzi. To je dostatečný důvod, aby byl přijat. A nakonec se snad dočkáme i dne, kdy už nebude potřeba kupovat v mrazech nocleženky, protože budou mít všichni lidé kde bydlet.