V pátek 5. ledna 2024 otřásla Hradcem Králové zpráva, že dvaatřicetiletý drogově závislý ubodal na hlavním nádraží čtrnáctiletého chlapce. Činu se dopustil údajně bylo, že mu chlapec odmítl dát cigaretu. Muž byl zadržen krátce poté a hrozí mu až výjimečný trest.

Bylo otřesné sledovat reakce lidí na facebookových skupinách. Kromě rasistických výlevů se objevovaly i výzvy k „vyčištění“ nádraží od bezdomovců. Není to nic co bychom neznali, podobným způsobem bohužel často mluví — ba i jednají — i politici. Ještě donedávna bylo běžnou praxí v některých městech, třeba ve Stráži pod Ralskem nebo v Mladé Boleslavi, vyvézt bezdomovce za město. Někteří pražští radní chtěli založit na ďáblické skládce ghetto pro lidi bez domova.

Řešením ale není vytěsnění problému. Bezdomovectví nezmizí nuceným vysídlováním lidí za město. Řešením problematiky bezdomovectví je zabránit, aby se lidé na ulici dostávali, a pomoci těm, kteří tam jsou, vytvořením kvalitního a silného sociálního systému garantujícího dostupné bydlení.

K tomu ostatně vyzval Evropský parlament členské země již v roce 2020, v roce, kdy propukla pandemie koronaviru a lidé bez domova byli jednou z nejohroženějších skupin nákazy. Výzva zdůrazňovala potřebu rovného přístupu k veřejným službám, podpory integrace na trhu práce, trvalého přístupu k nouzovým přístřeškům, vypracování společné definice bezdomovectví a shromažďování údajů za účelem komplexního řešení problematiky mezinárodní spoluprací.

V České republice jsme však těmto požadavkům na hony vzdáleni. Český stát bezdomovectví spíše vytváří, než aby ho umenšoval. Těžko se situace zlepší, pokud stát nebude regulovat trh s pronájmy, nezajistí dostatek důstojného bydlení a adekvátní sociální podporu — což se netýká jen peněz, ale například i dostupné psychologické péče. Jediné štěstí je, že práci státu v mnoha odvětvích suplují mnohými tolik nenáviděné a opovrhované „neziskovky“ — občanské organizace.

Řešení jsou, chybí vůle

Pokud nechceme na veřejnosti běžně potkávat lidi bez domova, měli bychom se zasadit o to, aby tito lidé našli vlastní domov. Předpokládá to destigmatizovat problematiku bezdomovectví, posílit prevenci a zajistit podporu, pokud se někdo na ulici přesto dostane.

Inspirací a dobrých příkladů, jakým směrem se vydat, je řada. Například brněnský projekt Rapid re-housing vyhrál v roce 2017 evropskou prestižní cenu RegioStar Awards pro nejlepší projekt ukončování bezdomovectví a hned následující rok mezinárodní cenu SozialMarie. I přesto, že projekt dobře fungoval a inspirovaly se jím další města v České republice, město Brno pod vedením primátorky Vaňkové jeho pokračování v roce 2019 zavrhlo. Vzpomeňme, že loni v Brně uhořelo při požáru obytných buněk osm lidí bez domova.

Vzorem politiky zabydlování lidí bez domova může být Finsko. Severská země s jednou s jednou z nejpropracovanějších sociálních politik na světě je jedinou zemí v Evropské unii, které se daří počet lidí bez domova snižovat. Hlavní myšlenka jejich programu je prostá: aby se člověk dostal z krize, musí především důstojně bydlet. Finové takto vytvořili celonárodní síť skládající se ze státních orgánů, místních komunit a občanských organizací za účelem ukončení bezdomovectví v zemi.

Nejprve vytvořili bytový fond a poskytli lidem bez domova možnost psychologické a sociální péče. A snaha nese své plody: podle statistik Finského centra pro financování a rozvoj bydlení (ARA) se mezi lety 2008 a 2022 snížil počet osaměle žijících lidí bez domova o 54 procent a počet osob dlouhodobě bez domova o 68 procent.

Loni avizovala finská ministryně životního prostředí a bývalá ministryně vnitra Maria Ohisalová, že bezdomovectví kompletně vymýtí do roku 2027 — v současných českých poměrech něco v podstatě nepředstavitelného. Možná ale jen proto, že si důstojné řešení problematiky bezdomovectví představovat nechceme.

Platí, co pro Guardian prohlásil profesor univerzity v Tampere Juha Kaakinen: „Tvrdit, že nedostatek finančních prostředků v kterékoli západoevropské zemi je příčinou nedostatku dostupného sociálního bydlení, je buď podcenění, nebo vědomé nepochopení. Je to prostě otázka politické vůle.“