S příchodem mrazů se s děsivou pravidelností dočítáme o úmrtích lidí bez domova. Jsou to úmrtí naprosto zbytečná, nehodná společnosti 21. století. Toto tvrzení je vlastně úplně banální, není v něm ani zlomeček jakékoli kontroverze.

Zarážející je naopak neochota podniknout systémová účinná opatření, která by lidem bez přístřeší skutečně a trvale pomohla. Drtivá většina současných aktivit je totiž zaměřena pouze na zmírňování dopadů bezdomovectví. A většinu těchto činností vykonávají občanské organizace, které jako v mnoha dalších případech suplují roli veřejné správy a s nesmírným vypětím a s nedostatečnou finanční podporou zachraňují zbytky důstojnosti celé společnosti.

Příčiny bezdomovectví jsou popsány v mnoha studiích, a rozhodně nejde o „svobodnou volbu jedince“. Život na ulici, v noclehárnách či v předražených ubytovnách bývá důsledkem špatného rodinného zázemí, náhlé životní krize, ale i selhání systému, který nedokáže lidi podržet a podpořit už v zárodcích jejich finančních a dalších problémů. Velmi často je příčinou bezdomovectví také nedostatečná nebo nulová léčba zdravotních potíží, fyzických i psychických.

Volání v internetových diskusích po tom, aby se lidi bez domova „nad sebou zamysleli a pomohli si sami“, jsou neskutečně pitomá. Vždyť kolik z těch diskutujících nedokáže vyřešit vlastní problémy, byť mají relativně zajištěný život, stabilní příjem, klid, zdroje. Kolik z těch rádců má tak silnou vůli, aby zhubli, přestali kouřit a pít, aby závratně zbohatli — vždyť jim v tom přece nic nebrání…

Zkusme si představit, jak by vypadaly naše běžné každodenní úkony bez zázemí, kolik úsilí by nás stálo „vypadat normálně“ po noci strávené v přeplněné ubytovně nebo na zastávce MHD. Kolik z nás by bylo natolik odolných, že bychom se nesnažili svou mizernou životní realitu zamlžit alkoholem. A kdo tvrdí, že se do podobné situace nikdy dostat nemůže, obelhává sám sebe.

Velmi specifické je postavení žen bez přístřeší, u nichž veřejnost často na pohled nepozná, v jak příšerné jsou situaci. Není třeba podrobněji komentovat, že tyto ženy jsou extrémně zranitelné, mnohem více ohrožené sexuálním a dalším násilím.

Zcela nepochopitelné a morálně nepřijatelné je, že v extrémní bytové nouzi, a tedy v bezprostředním ohrožení bezdomovectvím, jsou i děti. Místo podpory bydlení bývají tyto děti odebírány z rodin. Dochází k jejich traumatizaci, k narušení rodinných vazeb, snižují se šance, že dobře zvládnou život v dospělosti… To všechno pochopitelně v důsledku znamená mnohem větší veřejné výdaje na zvládání dopadů kultury chudoby.

Housing first — zmařená příležitost

Když se v Brně jako v prvním městě České republiky před deseti lety spouštěly programy zabydlování (aby se po několika letech zrušily), byli do programu housing first vybíráni lidé s kumulací problémů — dlouhodobý pobyt na ulici, psychická onemocnění, závislosti.

Ukázalo se, že většina účastníků programu si dokáže bydlení udržet. Někteří s výraznou podporou sociálních služeb, dalším ke stabilizaci života stačily vlastně jen klíče od bytu. Tehdy se potvrdilo, že rčení „Nechcete bezdomovce? Dejte jim bydlení!“ není nadsázka, ale stručný a jednoduchý návod.

Pokud by byl dodržen tehdejší akční plán ukončit do roku 2025 bezdomovectví v Brně, tedy pokud by se jednotlivcům i rodinám v bytové nouzi každoročně přiděloval dostatečný počet bytů, zřejmě bychom dnes úmrtí na ulicích pokládali za naprostý exces, nikoli za smutně očekávatelné pravidelné události.

Jenže šance, že by se veřejné instituce začaly bezdomovectvím zabývat skutečně odpovědně, se nyní spíš snižují. Společnost se dokáže rozhádat i u naprosto malicherných témat, a není tedy pravděpodobné, že by se shodla zrovna na pomoci lidem v nouzi. I v nejbližších letech tedy zůstane největší zátěž na dobrovolnictvu a občanském sektoru.

Podpořte pomáhající

Systémové řešení je v nedohledu, ale nikdo z nás jistě nechce každý den otevírat internet s obavami, že se dočteme o dalším člověku, který zemřel na podchlazení pár metrů od nás, v parku, na zastávce, v průjezdu… Uvedu tady několik možností, jak pomoct:

Nabídněte teplé oblečení, deky či spacáky buď samotným lidem na ulici, nebo organizacím, které se o tyto lidi starají. V Brně jsou to například Podané ruce, Mezi4stěny, Diecézní charita, Armáda spásy, Sant’Egidio, Medici na ulici, Místní místním, Šatník Vesna. Zapojte se do pomoci jako dobrovolníci, třeba při vaření a distribuci jídla: u Food not Bombs, Kaleshware — Karuna Sai Kitchen. Nakupte nocleženky. Podpořte tyto organizace finančně.

A hlavně — všímejte si lidí bez přístřeší, mluvte s nimi a v případě, že uznáte, že je člověk v ohrožení života, volejte záchranku či policii.

Volte strany, které chtějí problém bezdomovectví skutečně řešit, ne ty, které si bezdomovectví pěstují jako snadný hromosvod pro všechny nesouvisející problémy města.

Síla spolupráce

Při psaní tohoto textu jsem se radila s kolegyněmi ze Šatníku Vesna, který každou středu od 12 do 15 hodin registruje lidi bez přístřeší a vydává jim potřebné věci. Jejich zkušenosti vnášejí do tohoto nešťastného tématu několik povzbudivých aspektů.

Dobrovolnice a dobrovolníci, stejně jako dárkyně a dárci jsou velmi empatičtí a lidští, snaží se lidem bez domova vycházet co nejvíc vstříc. Negativní přístup k bezdomovectví, jak ho vnímáme z médií a sociálních sítí, rozhodně nesdílí celá společnost.

Podle slov sociální pracovnice, která s lidmi bez přístřeší komunikuje, je většina z nich navázaná na nějakou sociální službu — občanské organizace nebo sociální odbory magistrátu a městských částí. Sociální pracovnice poskytuje klientům například informace důležité pro vyřízení osobních dokladů a sociální podpory, o možnostech bydlení, doporučuje specializované služby… V Brně se naštěstí lidé mají kam obrátit — alespoň tedy o radu a bezprostřední materiální a další pomoc.

Skvěle funguje spolupráce mezi jednotlivými občanskými organizacemi i pracovnicemi a pracovníky sociálních odborů. Síť důvěryhodných kontaktů, tedy těch, jejichž pracovnice a pracovníci mají jistotu, že pro svoje klienty rychle najdou účinnou návaznou pomoc, je nedocenitelná. Zbývá jen tuto síť doplnit o nabídku důstojného bydlení.

A na závěr pro jistotu opakování, bez čeho se lidé bez přístřeší neobejdou a co bychom se jim všichni měli snažit zajistit:

• teplá obuv a oblečení, včetně ponožek a prádla
• deky, přikrývky, spacáky, stany, nepromokavé plachty
• batohy, tašky
• dioptrické brýle, zejména na čtení
• mobily (nezbytné pro komunikaci s institucemi)
• hygienické potřeby, včetně vložek a inkontinenčních potřeb
• teplé jídlo a pití
• byty