Před podnikem s jednoduchým červeným nápisem Jídelna v pražských Košířích se do zimního oblečení choulí několik lidí s cigaretami v ruce. Je konec ledna a venku hustě sněží. Dveře do podniku, který je ve skutečnosti spíše bistro než jídelna, se neustále otevírají a zavírají, ven i dovnitř proudí lidé.

Po vstupu vítá člověka nápaditá nástěnná dekorace z červeně natřeného nádobí. Na jednom z pekáčů stojí nápis „Polévka + hlavní jídlo = 129,-“ Dnes už si tu ale „meníčko“ nikdo neobjedná. Unikátní podnik, ve kterém dvanáct let vařily ženy bez domova, končí.

Lidé, kteří se uvnitř míhají, nejsou hosté, ale právě ženy s bezdomoveckou zkušeností i další personál. Nosí krabice s věcmi a uklízejí kuchyň v zadní části podniku.

„Je pro mě těžké o tom mluvit. Bylo to náročné rozhodnutí,“ říká smutně Olga Pek, jedna z členek občanské organizace Jako doma, když sedí u dlouhého prostřeného stolu uprostřed bistra. Je jedna z posledních, kdo tu usedli.

Kuchařky bez domova patřily mezi projekty organizace Jako doma, která od roku 2013 pomáhá ženám a transgender osobám s bezdomoveckou zkušeností. Šlo o jedinečný projekt, který v České republice do té doby neměl obdoby. Dokázal skloubit zaměstnání znevýhodněných lidí, sociální činnost a udržitelné stravování.

„Poskytovali jsme práci až deseti ženám najednou. Začínali jsme na farmářských trzích, později jsme dělali i cateringy a otevřeli jsme tohle bistro,“ popisuje Lenka Vrbová, kolegyně Olgy.

Projekt nabízel ženám kromě stabilního zaměstnání i sociální služby. „Ženy měly možnost se tu vysprchovat, vyprat si oblečení nebo využít služeb sociální a dluhové poradkyně a terapeutky,“ vyjmenovává Lenka. Organizace pořádala i kurz, který pomohl ženám uplatnit se v dalších zaměstnáních.

Kuchařky bez domova navíc razily myšlenku udržitelného stravování — vařily výhradně veganská jídla, zachraňovaly potraviny z potravinových bank. Neprodané jídlo mohly zaměstnankyně využít pro svou potřebu, aby se nevyhazovalo. Ceny se snažily držet nízko, aby bylo jídlo dostupné pro co nejvíce lidí.

Vitrína v bistru, kde bylo jídlo vystavené, teď ale zeje prázdnotou. Vedle stojící kasa nesvítí. Místnosti dominuje velká barevná malba od známé umělkyně Toy Box. Žena na obraze vypadá se sportovní čelenkou a s hvězdou kolem oka jako superhrdinka. Je to Helča — jedna z prvních žen bez domova, která v Kuchařkách bez domova pracovala.

Přes den v kuchyni, v noci na ulici

Takových žen, jako je Helča, prošlo podnikem téměř sto. Jednou z nich je i devětatřicetiletá Petra s hnědýma očima a tmavými, lehce prošedivělými vlasy. „Takhle mi zešedivěly, když jsem byla na ulici,“ říká energická žena, která tu pracovala rok a půl.

Bez domova se ocitla kvůli závislosti na alkoholu. Pít začala, když zjistila, že ji přítel dlouhodobě podvádí. „Neunesla jsem to a zhroutila se. Když ale začnete pít, přijdete o všechno,“ říká Petra, která do té doby pracovala šestnáct let jako servírka.

Postupně prošla ubytovnou a azylovým domem, nakonec ale skončila na ulici a přespávala ve stanu. Přes den chodila vařit do bistra. „Bylo to sakra náročný. Obzvlášť tady v tom počasí,“ mávne Petra rukou směrem k oknu, za kterým sněží a je na nule. „Kdybych tu práci tehdy neměla, tak už tu asi nesedím,“ říká věcně.

Díky dobrovolné hospitalizaci v Bohnicích už několik let nepije. Z ulice se jí podařilo přesunout se do unimobuňky — obytného kontejneru, který běžně využívají k přechodnému ubytování dělníci na stavbách. „Teď je to o dost lepší,“ pochvaluje si.

Že Kuchařky bez domova končí, podle svých slov ještě nevstřebala. „Myslím, že mi to dojde, až bude úplný konec,“ říká Petra. Na chvíli se odmlčí a pak skloní hlavu. „Já se o tom nemůžu bavit,“ omlouvá se a v očích se jí lesknou slzy.

Nejisté vyhlídky

Projekt skončil kvůli nedostatku peněz. Kuchařky bez domova položilo paradoxně to, čím byly jedinečné. Kvůli tomu, že projekt nebyl klasickou sociální službou, neměl nárok na mnohé příspěvky a dotace. Uživit se jen z prodeje jídla bylo náročné.

„Není to jako provoz klasického bistra. Často musíte řešit, že člověk, který přijde na směnu, neměl v noci kde spát, má duševní potíže nebo se setkal s nějakou krizovou situací od svého partnera či partnerky,“ popisuje jedna ze zakládajících členek Jako doma Lexa Doležalová.

„Když byl o cateringy větší zájem, ženy se zase dostávaly do velkého stresu a nebylo možné v tu chvíli pokrýt jejich potřeby,“ dodává. „Zkoušely jsme to opravdu všelijak a přijde mi to jako vyspělé rozhodnutí, byť je nám to líto,“ dodává Lenka Vrbová.

Ztratit práci je náročné i pro „běžného“ člověka, pro ženy se zkušeností s bezdomovectvím je to ale ještě mnohem větší rána. Spolu s příjmem totiž přicházejí také o podpůrný kolektiv, činnost, která je naplňuje, a často o jediné zázemí, které mají. Náročné je i sehnat novou práci. Spousta z nich si totiž z pobytu na ulici nese chronická onemocnění, která je fyzicky omezují. A to je v gastronomii problém.

Sehnat další práci se podařilo celkem čtvrtině z téměř stovky žen, které dosud Kuchařkami bez domova prošly. „Už ale nevíme, jak dlouho tam vydržely,“ přiznává Olga Pek. Zároveň dodává, že pro mnoho žen byl úspěch už to, že zvládly chodit pracovat do zdejšího bistra. „Něco dělat, mít strukturovaný den, být mezi lidmi a nemuset myslet na věci, které se v životě dějí… už to je velice cenné a důležité,“ upozorňuje Olga.

Najít novou práci se teď snaží i Petra. Ráda by pomáhala v kuchyni jako doposud. „Odepisuji na inzeráty, kde hledají posilu do restaurace, ale skoro nikdo neodpovídá,“ povzdechne si bývalá číšnice, která vlastní i certifikáty ze dvou baristických kurzů. Práci servírky už by ale podle svých slov dělat nemohla. „Za rok je mi čtyřicet a čtrnáct hodin na place už bych fyzicky nezvládla,“ dodává a přiznává, že se cítí bezmocná. „Ale já jsem držák. Přece se někdo musí ozvat!“ věří.

Menstruace, těhotenství, násilí

Lidí bez střechy nad hlavou bylo podle dat ministerstva práce a sociálních věcí loni v České republice 11600. Ženy z toho tvořily pětinu.

Potřeby žen bez domova se ale dlouho ocitaly na okraji zájmu občanských organizací, které lidem bez přístřeší pomáhaly. Právě to bylo jedním z impulzů, proč před třinácti lety organizace Jako doma vznikla.

Ženy na ulici totiž na rozdíl od mužů řeší třeba menstruaci, těhotenství nebo mateřství. Většina služeb pro lidi bez domova se však na tyto potřeby nezaměřovala.

Největším problémem je ale násilí ze strany mužů. „Většina žen bez domova se s tímto násilím setkala. Buď přímo na ulici, nebo bylo násilí dokonce příčinou toho, proč se na ulici dostaly,“ vysvětluje Lexa Doležalová. „Ženy navíc často čelily sexuálnímu obtěžování přímo v sociálních službách, takže tam vůbec nechodily,“ říká jedna ze zakládajících členek Jako doma a dodává, že přístup sociálních služeb se od té doby zlepšil.

V současnosti provozuje organizace komunitní centrum na Palmovce, kde si mohou příchozí uvařit, vyprat, osprchovat se nebo si prostě jen odpočinout. Organizace také zajišťuje terénní službu, která podporuje bývalé ženy bez domova na ubytovně a v městských sociálních bytech. Pracovníci poskytují sociální poradenství, pomoc při uplatňování vlastních práv, doprovod do institucí či drobnou materiální pomoc.

Tyto činnosti bude organizace dělat i nadále. Kromě toho připravuje projekt multidisciplinárního týmu, ve kterém bude kromě sociálních pracovníků třeba i zdravotník a terapeut. „Setkáváme se se ženami, které mají vážné psychiatrické onemocnění, závislost nebo dokonce oboje. Takové ženy stojí mimo systém sociálních služeb, které nejsou schopné jejich případy pokrýt,“ vysvětluje Lenka Vrbová. Proto je intenzivnější podpora těchto žen potřeba.

Zcela unikátní součástí činnosti Jako doma byl právě projekt Kuchařek bez domova, který nominován na několik ocenění a vyhrál evropskou cenu Sozial Marie udělovanou za sociální inovace. „V začátcích organizace jsme zjistili, že jedno z klíčových témat je pro ženy bez domova práce. Hledali jsme tedy způsob, jak spolu začít pracovat,“ přibližuje Lexa Doležalová.

Cílem bylo, aby práci mohly vykonávat ženy bez domova se sociálními pracovnicemi a mít spolu rovnocenný vztah. „Vaření na to skvěle sedělo. V kuchyni jste na jedné lodi. Společně krájíte mrkev a u toho se rozpovídáte o svém životě, sdílíte svoje těžkosti a strasti, a ještě si můžete něco vydělat,“ popisuje Lexa Doležalová.

Myšlenka navíc souzněla s vizí takzvané charity naruby, při níž putují prostředky od potřebných k bohatým. „Často jsou vidět lidé bez domova, jak stojí ve frontě na jídlo. My jsme to chtěli otočit, aby běžní lidé stáli frontu na jídlo od lidí bez domova,“ dodává Lexa Doležalová.

Koupit jídlo „od někoho takového“

Ohlasy byly podle Lexy Doležalové vesměs pozitivní. „Třeba na trhy za námi chodilo hodně lidí, až jsem byla překvapená. Chválili nás, povídali si s námi. Některé kuchařky tam byly poprvé v životě za svoji práci oceněny,“ dodává.

Přesto se projekt občas setkával s předsudky. „Už samotný název nějakým způsobem tematizuje stigma bezdomovectví a nutí lidi uvědomit si, že dostávají jídlo od žen bez domova,“ říká Olga Pek. Byli lidé, kteří přiznávali, že by se báli koupit jídlo „od někoho takového“. „Někteří vnímají lidi bez domova jako póvl. A myslím, že tak vnímají i to jídlo,“ přidává se Petra.

Přístup společnosti se ale během let zlepšoval. A přispěl k tomu i samotný projekt, díky kterému se téma ženského bezdomovectví dostávalo do médií a do obecného povědomí. Bořil navíc předsudky o tom, že se lidé dostávají na ulici, protože nechtějí pracovat. „Přicházíme o podnik, který říkal, že lidé bez domova pracovat chtějí, pokud k tomu mají podmínky,“ upozorňuje Olga Pek.

Pohled společnosti se podle ní změnil ještě vlivem jedné věci. A tou je zhoršující se finanční situace mnoha lidí. Podle dat Evropské sítě proti chudobě a sociálnímu vyloučení z roku 2023 žijí v České republice na hranici chudoby tři miliony lidí.

„Ve společnosti začíná být čím dál zjevnější, že práce není pojistka proti chudobě. Lidem to otevírá oči,“ myslí si Olga.

Konec Kuchařek bez domova je pro členky organizace hořkosladký. „Myslím, že jsme zanechaly stopu v tématu ženského bezdomovectví i v jednotlivých ženách. Mísí se ve mně smutek i hrdost, že jsme to takhle zvládly,“ říká Lenka Vrbová. „Kuchařky bez domova si svoji práci ve společnosti odpracovaly a něco tu po sobě zanechaly. Teď už je na společnosti, jak v tom bude pokračovat,“ uzavírá Lexa Doležalová.