Webová stránka HelloSafe vydala žebříček nejbohatší států na světě nazvaný HelloSafe prosperity index, ve kterém se pokusila odhadnout míru bohatství jednotlivých států s přihlédnutím ke kvalitě života průměrného člověka. Takový přístup je bezpochyby smysluplnější než často opakované srovnávání států pouze podle HDP a z něj odvozované závěry o tom, jak dobře či špatně se jejich obyvatelům žije; tím spíše, že HDP je jen velmi nedokonalým ukazatelem lidského štěstí a kvality života. Přesto žebříček HelloSafe trpí řadou nedostatků, které jeho závěry mohou zkreslovat, a většina českých komentátorů je přitom přehlíží.

Podle HelloSafe prosperity indexu je Česká republika devatenáctou nejbohatší zemí světa; předběhla mimo jiné Francii, Španělsko, Itálii, Slovinsko i Velkou Británii. Takové umístění může leckomu zdvihnout obočí. Důvodem je především metodologie žebříčku, která nezohledňuje pouze HDP, ale snaží se zachytit i širší aspekty kvality života. Celkové skóre se skládá z pěti ukazatelů s různou vahou: HDP na obyvatele v paritě kupní síly (30 %), hrubý národní důchod na obyvatele (20 %), Index lidského rozvoje (20 %), příjmová nerovnost (15 %) a míra relativní chudoby (15 %).

Samotné váhy jednotlivých indikátorů jsou do značné míry nahodilé. Není zřejmé, proč by například HDP mělo mít vyšší váhu než hrubý národní důchod; navíc je hrubý národní důchod do výsledku započten fakticky dvakrát, protože tvoří i jednu třetinu indexu lidského rozvoje. To jsou ale dílčí výhrady. Mnohem zásadnější problém představují zbývající dva indikátory.

Nekonečný problém s indikátory chudoby

Data o příjmových nerovnostech vycházejí z výběrového šetření EU-SILC (European Union — Statistics on Income and Living Conditions), které v České republice provádí Český statistický úřad. V rámci tohoto šetření domácnosti uvádí údaje o svých příjmech i jiných sociálních a ekonomických metrikách do předem připraveného dotazníku.

Pro účely zjišťování příjmové nerovnosti obyvatel České republiky je kamenem úrazu jeho dobrovolnost. Český statistický úřad uvádí, že přibližně 20 procent domácností odmítá v dotazníku vypovídat. Je důvodné se domnívat, že nejbohatší skupina Čechů odmítá poskytovat důvěrné informace o svých majetkových poměrech, což může významně zkreslit výsledek šetření o příjmových nerovnostech — a to zvláště u nás, vzhledem ke značné koncentraci majetku v rukou nejbohatších Čechů.

Kvůli dobrovolné povaze šetření EU-SILC tak jeho výsledky pravděpodobně vypovídají spíše o příjmové situaci lidí, kteří nepatří ani k nejbohatším, ani k nejchudším. V rámci této „střední“ části populace jsou přitom příjmové rozdíly skutečně poměrně malé, což následně vede k tomu, že je Česká republika vykazována jako země s nejnižší příjmovou nerovností, ač tomu tak ve skutečnosti nemusí být.

Informace o míře relativní chudoby v žebříčku HelloSafe také vycházejí z šetření EU-SILC. Konkrétně je hranice relativní chudoby uváděna jako polovina mediánového příjmu všech domácností, přičemž kdo spadne pod tuto hranici, nachází se podle tohoto indikátoru v chudobě. Tímto výpočtem má Česká republika druhou nejnižší míru relativní chudoby hned po Dánsku.

Tento indikátor je však dlouhodobě kritizován odborníky. Pokud pomineme například skutečnost, že tento indikátor nepočítá s exekučními srážkami, které v České republice nadprůměrně snižují příjmy, je jeho hlavní kámen úrazu skutečnost, že vychází z národních příjmů, které se v různých částech světa velmi liší.

Například Rakušan s průměrnou mzdou si v přepočtu na paritu kupní síly může dovolit koupit téměř dvakrát tolik zboží a služeb než Čech s průměrnou mzdou. Toto vede k absurdnímu závěru: podle metodiky relativní chudoby by se Rakušan s průměrnou českou mzdou nacházel v relativní chudobě, zatímco Čech s ekvivalentním příjmem i spotřebou by se v chudobě nenacházel.

Jinými slovy, tento ukazatel neměří chudobu v absolutním smyslu ani skutečnou životní úroveň, ale spíše relativní postavení jednotlivce v rámci dané společnosti. V mezinárodním srovnání tak vede k zavádějícím závěrům, protože odráží spíše nerovnosti uvnitř států než skutečné materiální podmínky, ve kterých lidé žijí.

Další slepou skvrnou tohoto indikátoru je skutečnost, že data vycházejí z šetření EU-SILC prováděného Českým statistickým úřadem, který sbírá informace pouze v soukromých domácnostech, kvůli čemuž tento datový soubor nezahrnuje lidi bez domova ani osoby žijící v institucích, jako jsou ústavy sociální péče či domovy důchodců. Paradoxně tak indikátor, jenž má zachycovat chudobu, zcela míjí prostředí, kde se koncentrují ti nejchudší.

Mýtus o rovnostářské ČR

Právě kvůli těmto dvěma indikátorům, tedy příjmové nerovnosti a relativní chudobě, se Česká republika umístila v žebříčku na tak vysokém místě. Autor žebříčku uvedl k otázce, proč se naše země umístila před Francií, že „právě takový výsledek má tento index odhalovat: vysoce rovnostářská společnost s nízkou mírou chudoby předčí nominálně větší, ale nerovnější ekonomiku“. Tento závěr ale nemá oporu v realitě. Česká republika nemá nižší míru chudoby než Francie a rozhodně není ani rovnostářská.

Podle ukazatele relativní chudoby uvedeného v žebříčku žije ve Francii 8,5 procent lidí pod hranicí chudoby, zatímco v České republice pouhých 6,4 procent. Tento výsledek však odráží problematičnost samotného indikátoru relativní chudoby, který je odvozen z národních příjmů, jak bylo zmíněno výše.

Organizace PAQ research navrhla alternativní ukazatel relativní chudoby, jenž je lépe srovnatelný napříč Evropskou unií. Vychází z příjmu průměrné evropské domácnosti přepočteného na paritu kupní síly, čímž omezuje zkreslení způsobené rozdílnými příjmy a umožňuje smysluplnější porovnání životní úrovně mezi zeměmi.

Použitím tohoto ukazatele pak dospějeme k odlišnému obrazu: ve Francii žije v relativní chudobě přibližně 6,6 procent obyvatel, zatímco u nás 10,3 procent. Teze o České republice jako zemi s nejnižší mírou chudoby se tak při použití smysluplnějšího indikátoru rozpadá. Tento závěr navíc nepřímo podporují i další data, například o bezdomovectví: zatímco ve Francii žije bez domova přibližně polovina procenta obyvatel, v České republice je to celé procento.

Česká republika si ve srovnání s Francií vede hůře i z hlediska majetkových nerovností, pokud se podíváme na ukazatel, který je pro jejich srovnání opravdu podstatný: jak velký podíl celkového bohatství drží nejbohatší lidé. Podle zprávy výzkumného týmu švýcarské banky UBS z roku 2023 vlastní v údajně „rovnostářské“ ČR nejbohatší jedno procento téměř 38 procent veškerého majetku. To je zhruba stejně jako dohromady vlastní spodních 90 procent obyvatel. Nejbohatší desetina Čechů pak drží přibližně dvě třetiny celkového bohatství.

Ve Francii je situace výrazně odlišná. Nejbohatší jedno procento tam vlastní asi 21 procent majetku a nejbohatší desetina přibližně 55 procent — tedy citelně méně než u nás. Je pravda, že Francie je bohatší země, takže nejbohatší Francouzi mají v absolutních číslech více majetku než ti čeští. Pro posuzování nerovností uvnitř jednotlivých zemí to ale není rozhodující. Klíčové je, jak je bohatství rozděleno, přičemž v tomto ohledu vychází ČR podstatně hůře než Francie.

Obraz nerovností v České republice navíc částečně zlepšuje vysoký podíl vlastnického bydlení. Čtyři z pěti českých domácností totiž žijí ve vlastním, a právě nemovitost bývá jejich hlavním zdrojem bohatství, na rozdíl od Francie, kde žije ve vlastním pouze pětašedesát procent domácností. Tento stav je do značné míry dědictvím socialistického období před rokem 1989, kdy bylo vlastnické bydlení výrazně rozšířené. Kdyby byl podíl vlastnického bydlení v Česku nižší, majetkové nerovnosti by vycházely ještě hůře.

Pokud bylo cílem žebříčku srovnat různé země podle bohatství s přihlédnutím k tomu, jak se v nich žije průměrnému člověku, pak je zarážející, že se zrovna Slovinsko umístilo až za Českou republikou. Ve Slovinsku je vyšší minimální i průměrná mzda, míra bezdomovectví je přibližně pětinová a majetkové nerovnosti jsou nižší. Ty se odrážejí i v tom, že ve Slovinsku neexistují dolaroví miliardáři, zatímco v Česku jich máme jedenáct.

Česká republika se tak na nezvykle vysoké umístění dostalo především kvůli dvěma zavádějícím ukazatelům, které čeští experti dlouhodobě kritizují a které příliš neodpovídají realitě. Pokud by měl být některý evropský stát označen za skutečného premianta, který v tomto ohledu předčí i Francii, dávalo by větší smysl ukázat spíše na Slovinsko než na Českou republiku.