V České republice mají lidé dlouhodobě pocit, že tu chudoba není až takový problém. Napomáhají tomu mimo jiné průzkumy, podle nichž máme jeden z nejmenších problémů s chudobou v Evropě.

Realita je ale jiná. „Lidé si myslí, že jsme rovnostářská země. Není to tak,“ poukazuje ekonom Filip Červenka, jehož výzkum o vnímání nerovností před časem zveřejnil i významný britský ekonomický časopis Bulletin of Economic Research.

V rozhovoru popisuje, proč lidé podceňují ekonomické nerovnosti, co se stane, když zjistí, jaká je realita, i co by pomohlo nerovnosti v České republice zmírnit.

Nedávno otiskl významný vědecký časopis Bulletin of Economic Research váš výzkum, ve kterém se zabýváte představami Čechů o ekonomické nerovnosti ve společnosti. Na co jste přišli?

Zjistili jsme, že naprostá většina lidí si myslí, že jsou ekonomické nerovnosti v České republice mnohem menší, než jaká je realita. A zároveň by si přáli, aby byly ještě menší.

Abych to demonstroval na konkrétních číslech, nejbohatší pětina Čechů vlastní přes osmdesát procent veškerého majetku v zemi. Lidé ale odhadovali, že je to méně než padesát procent. Zároveň by to podle nich mělo být kolem třiceti procent. Tohle ale není specifikum České republiky. Lidé podhodnocují míru ekonomických nerovností po celém světě a po celém světě by si přáli, aby nerovnosti byly ještě menší.

Čím to je?

Pro lidi je obtížné představit si jeden nebo druhý ekonomický extrém. Pokud se podíváte třeba na seznamy nejbohatších lidí podle časopisu Forbes, kteří vlastní majetek ve výši stovek miliard korun, jsou to úplně jiné částky, než ve kterých běžní lidí přemýšlejí.

S tím souvisí ještě druhá věc. Když se lidí zeptáte, kde si myslí, že se ekonomicky pohybují, většina vám řekne, že někde uprostřed. Skoro nikdo si nemyslí, že patří mezi nejchudší nebo nejbohatší část populace. Dojmy o nerovnosti si totiž lidé vytvářejí hlavně podle toho, co vidí ve svém okolí. Poměřují se podle kolegů v práci nebo podle sousedů, kteří logicky žijí podobným způsobem života.

Takže ekonomické nerovnosti podceňují úplně všichni?

Ano, to platí pro celou populaci. Pro muže, ženy, staré i mladé, chudé i bohaté, a dokonce i pro lidi napříč politickým spektrem. Takže pro voliče ANO, SPD i třeba ODS. Tihle všichni v našem výzkumu odhadovali menší ekonomické nerovnosti a zároveň uváděli, že by preferovali ještě nižší. A to včetně voličů pravice, což nás hodně překvapilo.

Jak velké ekonomické nerovnosti v České republice ve skutečnosti máme?

O České republice se říká, že jsme rovnostářská země. Není to ale úplně pravda. Třeba podíl majetku, který vlastní ti nejbohatší, je skoro stejně velký jako ve Spojených státech.

V České republice je zároveň velice specifická struktura nerovnosti. Mezi prostředními osmdesáti devadesáti procenty populace rozdíly skutečně nejsou moc velké. U majetků i příjmů tu ale výrazně odskakuje nejbohatší jedno procento lidí, kteří jsou na tom podstatně jinak než zbytek populace.

Takzvanou ekonomickou elitu v České republice tedy tvoří jen hodně malá skupina lidí?

Ano. Ale je otázka, zda to znamená, že je tu i nerovnost malá. Podle mě to tak není, protože tato elita je nesmírně bohatá. Její bohatství je srovnatelné s bohatstvím nejbohatších lidí v zemích na západ od nás. Čeští miliardáři mají v tomto světové parametry.

Zároveň se ale říká, že je u nás relativně nízká míra chudoby.

Tak to úplně není. Tenhle dojem vzniká tím, že je příjmová chudoba určena národním mediánem. Zjednodušeně řečeno se hodnotí podíl lidí, kteří mají příjem nižší než šedesát procent mediánu. Jenže to, co si za takové peníze můžete koupit, se v každém státě liší. Například u nás si toho za šedesát procent mediánu můžete dovolit méně než v Německu.

Kvůli těmto ukazatelům je chudoba u nás často bagatelizována a považována za něco, čím bychom se neměli vlastně vůbec zabývat a na co bychom si neměli stěžovat. Jenže chudoba u nás není menší než jinde.

Zabýváte se také tím, jak na lidi působí, když se dozvědí o skutečných nerovnostech. Co to s lidmi dělá?

Ukazuje se, že když lidem poskytnete informaci o skutečných nerovnostech, mají tendenci být zranitelnější vůči populistickým postojům.

Je ale třeba říct, že slovo populismus se běžně používá úplně jinak, než jak ho používají politologové. Když se v České republice řekne populismus, myslí se tím, že někdo dává nerealistické sliby ve volbách. Jenže ty jsou vlastně tak trochu běžnou součástí politického procesu. Politici běžně dávají sliby, které ne vždy dodrží.

V politologické rovině je populismus spíše specifický nástroj, kterým se politici snaží budovat konflikt. Uměle vytvářejí nějakou vnější zlou sílu, kterou mohou být jiní politici, bohatí lidé nebo třeba migranti. Následně se staví do role ochránců lidu proti těmto zlým silám. A pokud lidi vnímají nerovnosti silněji a mají pocit, že se jim daří hůře než jiným skupinám, mohou populismu podléhat.

Zajímavé ale je, že jsou v takové situaci Češi sice náchylnější k populismu, zároveň ale nemají nutkání se politicky angažovat, chodit na demonstrace nebo podepisovat petice.

Čím to je?

Říkám si, jestli to prostě není otázka české povahy. Češi se málokdy chtějí politicky vyjadřovat, nejsou příliš zvyklí snažit se aktivně v politice něco změnit. Naopak třeba Francouzi jsou velice ochotni jít demonstrovat, aby se něco změnilo. Výzkumy skutečně potvrzují jisté národní stereotypy.

Platí, že populisty volí spíše ekonomicky slabší lidé?

Záleží, co považujeme za populismus. Pokud by to byla snaha rozdělovat společnost, tak vlastně nevím, zda bychom nemohli nalézt prvky populismu třeba i v kampani uskupení Spolu. To totiž vyobrazovalo hnutí ANO i další politické strany právě jako nějakou vnější sílu, která nás chce zavést na východ, zatímco Spolu byli obhájci těch — v uvozovkách — správných hodnot svobody a demokracie.

Právě takové vnímání politiky jako zápasu dobra se zlem a nikoliv jako souboje různých řešení je jeden z aspektů populismu. Koalici Spolu ale volí typicky střední třída z velkých měst. Na otázku, zda populisty volí sociálně slabší lidé, tedy není snadná odpověď.

Je ještě něco kromě sklouzávání k populistickým postojům, na co má informování o ekonomických nerovnostech vliv?

Ukazuje se, že když lidé zjistí, jaké nerovnosti ve společnosti skutečně panují, mají více tendenci podporovat daňová opatření, která nerovnostem pomáhají předcházet. Například progresivní zdanění, vyšší majetkové daně nebo daně z obratu. Pokud také lidé více vnímají nerovnosti ve společnosti, považují je za méně legitimní a přijatelné.

Zároveň to ale negativně ovlivňuje, jak si lidé důvěřují mezi sebou, jak jsou ochotni spolupracovat s ostatními a jak důvěřují institucím. Což zase souvisí s tendencí sklouzávat k populistickým postojům, protože útoky na instituce jsou jedna z častých populistických taktik.

Někoho by mohlo napadnout, zda je vůbec žádoucí, aby si lidé byli reálných nerovností vědomi, když má takové negativní dopady.

Jenže vnímané nerovnosti samozřejmě do jisté míry odrážejí ty skutečné, které mají celou řadu škodlivých následků. V zemích s vyšší ekonomickou nerovností je výrazně horší zdravotní stav populace, větší podíl vězněných osob, jsou tam horší výsledky vzdělávání dětí nebo vyšší porodnost nezletilých. Víme tedy, že nerovnost je velice škodlivá.

A pokud víme, že vnímaná i skutečná nerovnost má mnoho negativních důsledků, tak by bylo spíše žádoucí, aby skutečná nerovnost nebyla tak vysoká.

Co by pomohlo nerovnosti v České republice snížit?

Teoreticky existuje mnoho řešení, která se týkají změn v daňovém systému. Například vyšší majetkové daně nebo dědická daň, která funguje v mnoha západních zemích. A samozřejmě progresivní zdanění.

Tyto změny by se u nás ale daly prosadit jen těžko. Když se o nich začne mluvit, většina lidí si představí chalupu po babičce nebo dům, který museli tvrdě splácet z hypotéky. A souvisí to právě s tím, že majetek ultrabohatých elit je pro běžné lidi naprosto nepředstavitelný.

A existuje nějaké řešení, u nějž by byla větší šance na úspěch?

Řešením by mohlo být zvýšení základní slevy na poplatníka. Nezní to moc atraktivně, ale myslím, že by to mohlo být politicky průchodné.

V současnosti je sleva třicet tisíc korun ročně, o které se lidem sníží daň ze mzdy. Pro někoho, kdo vydělává třeba třicet tisíc hrubého, je tedy tahle částka mnohem větší podíl ze mzdy než pro někoho, kdo vydělává sto tisíc. Jinak řečeno, díky slevě na poplatníky platí lidi s menším příjmem procentuálně menší daně. Jde tedy o určitý progresivní prvek v daňovém systému.

Zároveň by mohla být sleva překlopena do daňového bonusu. Někteří pracující totiž mají tak nízkou mzdu, že nemusejí na celou slevu ani dosáhnout. Nejchudší lidé by tedy dokonce mohli peníze od státu dostávat. To by navíc mohlo motivovat lidi bez práce, aby si nějaké zaměstnání našli, byť špatně placené. Daňový bonus by jim totiž mzdu zvyšoval.

ANNA ABSOLONOVÁ