Na sklonku roku 2026 vyšly dvě analýzy dokládající extrémní nárůst ekonomických nerovností: Světová zpráva o nerovnosti (World Inequality Report) a monitoring finanční situace českých domácností. Oba výzkumy dokládají prudký nárůst nerovnosti mezi úzkou skupinou nejbohatších a nejmajetnějších lidí a zbytkem populace.

V letech 2022—2024 pokračoval růst zadlužení českých domácností: průměrný dluh vzrostl o necelou třetinu, ze 176 000 Kč na 213 000 Kč. Současně pokračovalo vylidňování venkova, když se do měst přesunulo přibližně 75 000 domácností. Zvyšoval se také počet domácností zatížených hypotékou i počet domácností žijících v nájemním bydlení.

Zvláště výrazná je majetková nerovnost v oblasti finančních aktiv. V roce 2024 vlastnila pětina nejbohatších domácností 68 procent veškerých finančních aktiv, zatímco pětina nejchudších pouze jedno procento. Starší studie společnosti Boston Consulting Group z roku 2023 navíc ukázala, že nejbohatší jedno procento domácností kontroluje 58 procent veškerého finančního majetku.

Hlavním problémem české ekonomiky proto není nerovnost v příjmech ze zaměstnání či podnikání, ale extrémní nerovnosti ve vlastnictví majetku a výnosech z finančního kapitálu. Ty se soustřeďují především mezi nejbohatšími. Naopak nerovnost mezi střední třídou a domácnostmi s nižšími příjmy je v České republice relativně nízká.

Nesnesitelná lehkost oligarchie

Předloňská senátní konference ukázala, že extrémní majetkové nerovnosti nejsou náhodné. Jsou přímým důsledkem nespravedlivé ekonomické transformace v devadesátých letech a schopnosti novodobých oligarchů zajistit a udržet si vydobyté renty.

Nejde přitom pouze o dobře známý střet zájmů Andreje Babiše. Výrazným problémem je přímý politický vliv velkých podnikatelů na vládní politiku. Příkladem je uhlobaron Pavel Tykač a jeho napojení na strany vládní koalice — nový náměstek ministra průmyslu přišel do funkce přímo z Tykačovy Elektrárny Chvaletice, a to jako funkcionář SPD. Patrné je i propojení motoristického ministra Petra Macinky na Institut Václava Klause, který je financován jak Pavlem Tykačem, tak skupinou PPF, patřící rodině Petra Kellnera.

Dalším výrazným dárkem extrémně bohatým bylo předvolební hlasování parlamentních stran, které vedlo k odpuštění daně z prodeje podílů ve firmách v hodnotě nad 40 milionů korun. Proti tomuto kroku se postavila pouze Pirátská strana, kandidující společně se Zelenými. Návrat Andreje Babiše do premiérského křesla, jeho přetrvávající střet zájmů a netransparentní řešení vlastnictví firem Agrofert a SynBiol — obou napojených na dotace či státní zakázky — jsou tak logickým vyústěním dlouhodobého selhávání předchozích vlád v ochraně veřejného zájmu.

Zdroje jsou — jen jsou špatně rozdělené

Pokud dochází ke koncentraci extrémního bohatství v rukou několika desítek lidí, musí se to projevit jinde. Dnes se to projevuje strádáním nejchudší části obyvatelstva i rostoucí nejistotou zadlužené střední třídy, která své úspory tradičně ukládá do nemovitostí.

Peníze v předražených „cihlách“ pak chybí v reálné ekonomice — zejména pro financování začínajících, malých a středních firem, které nedokážou konkurovat kapitálové síle korporací a oligarchů. V kombinaci s rostoucím zadlužením a omezenými kariérními a podnikatelskými příležitostmi se tak mohou do problémů dostat i rodiny s mnohamilionovým majetkem. Zvlášť v obdobích energetické či potravinové inflace nebo při hromadném propouštění ve zpracovatelském průmyslu v důsledku globálních ekonomických šoků.

Řešení existuje. Již předloni představili Zelení jednoduchý návrh na zdanění extrémně bohatých, která by zdaněním majetku nad 111 milionů korun roční sazbou 3,5 procenta přinesla do státního rozpočtu každoročně více než 58 miliard korun. Veřejností podporovaný návrh by zajistil zdroje pro české školství, zdravotnictví či posílení obranyschopnosti — a to bez škrtů v sociální oblasti nebo dalšího zadlužování státu na úkor mladších generací.

Zásadním úkolem současné politické opozice je nabídnout jasná a věrohodná řešení socioekonomických nerovností a posílení veřejných služeb. Prosincová debata představitelů opozičních stran na stranickém sjezdu Zelených však ukázala, že většině tzv. „demokratické“ opozice vážnost situace buď nedochází, nebo si — podobně jako Andrej Babiš — vystačí s jednoduchou rétorikou škrtů a propouštění úředníků.

Kritická úroveň globální nerovnosti

Česká republika není ve vývoji nerovností výjimkou. Podle Zprávy o světové nerovnosti dnes vlastní 0,001 procenta světové populace — tedy přibližně 60 000 lidí — třikrát více majetku než chudší polovina lidstva, tedy zhruba 4 miliardy lidí.

Příjmy horní desetiny světové populace navíc převyšují příjmy všech ostatních dohromady. Majetková nerovnost je ještě výraznější: zatímco nejbohatší desetina obyvatel vlastní přibližně tři čtvrtiny globálního bohatství, spodní polovině populace patří pouhá dvě procenta. Výsledkem je podle autorů zprávy svět, v němž má „malá menšina bezprecedentní finanční moc, zatímco miliardy lidí postrádají základní ekonomickou stabilitu“.

Tento stav prohlubuje samotné nastavení globálního finančního systému. Rentiéři z bohatých zemí, které vydávají rezervní měny, si mohou doma levně půjčovat a následně výhodně investovat v chudších státech s vyššími výnosy. Tyto země pak čelí systematickému odlivu příjmů. Každoročně tak z rozvojových států do bohatých zemí směřuje zhruba jedno procento globálního HDP — což je přibližně třikrát více, než kolik činí celková globální rozvojová pomoc.

Tato dynamika zásadně komplikuje řešení klimatického rozvratu i strukturálních příčin migrace a podkopává úsilí o globální spravedlnost. Zároveň přispívá k erozi důvěry v mezinárodní spolupráci a v samotný systém mezinárodního práva.

Narušená sociální soudržnost a politická impotence

Uvnitř jednotlivých států se prohlubují geografické rozdíly v rozdělení bohatství — zejména mezi prosperujícími metropolitními oblastmi a stagnujícím venkovem či regiony zasaženými deindustrializací.

Nerovný přístup k veřejným službám, jako je vzdělávání, zdravotnictví či dopravní infrastruktura, spolu s omezenými pracovními příležitostmi narušuje sociální soudržnost. Zároveň oslabuje schopnost stále více izolovaných pracujících vytvářet politické koalice, které by dokázaly prosadit potřebné daňové reformy a spravedlivější redistribuci zdrojů.

V důsledku rozpadu tradičních sociálních vazeb přestává fungovat i dřívější model politické organizace založený na příjmech a vzdělání. Současně výrazně roste vliv extrémně bohatých na politické rozhodování. Tento trend názorně ukazuje americká technologická oligarchie, která otevřeně koketuje s autoritářskými a fašizujícími tendencemi a zároveň udržuje úzké vztahy s prezidentem Trumpem.

Výsledkem je politická paralýza: zvolené politické reprezentace nejsou schopny získat většinu pro spravedlivější přerozdělování zdrojů ani pro efektivnější podporu regionů a veřejných služeb.

Přetrvávající znevýhodnění žen

Majetkové i příjmové znevýhodnění žen zůstává celosvětově problémem. Přestože jsou ženy dnes vzdělanější, aktivnější na trhu práce a stále častěji se uplatňují i ve vedoucích pozicích, jejich ekonomické postavení nadále výrazně zaostává za postavením mužů.

Podle dostupných dat průměrné příjmy žen činí pouze 61 procent průměrného příjmu mužů. Pokud však do výpočtů zahrneme i neplacenou domácí a pečovatelskou práci, rozdíl se ještě prohlubuje — ženy fakticky vydělávají jen 32 procent toho, co muži. Tyto nerovnosti mají dlouhodobé důsledky pro schopnost žen spořit, odrážejí se ve výši důchodů a ovlivňují ekonomickou nejistotu žen.

Majetková a klimatická nerovnost jsou spojité nádoby

Veřejná debata o klimatu a opatřeních ke snižování emisí skleníkových plynů se obvykle soustředí na emise plynoucí ze spotřeby, tedy na životní styl a individuální spotřebitelské chování. Globální zpráva o nerovnosti však nabízí odlišnou perspektivu: ukazuje, že 10 % nejbohatších obyvatel planety vytváří 77 procent všech emisí. Klimatická krize je proto zároveň krizí nespravedlivého rozdělení bohatství a neefektivního nakládání se zdroji a kapitálem.

Mnoho lidí nedokáže svou spotřebu a emise výrazně omezovat — a to kvůli omezeným rozpočtům nebo nedostatku alternativ, jako je chybějící veřejná doprava či nedostupné biopotraviny. Domácnosti s nízkými a středními příjmy navíc vydávají větší část svých peněz za uhlíkově náročné zboží, což je činí obzvlášť zranitelnými vůči nástrojům, jako jsou uhlíkové daně nebo emisní povolenky.

Zatímco běžní spotřebitelé nesou důsledky zdražování, extrémně bohatí investují a inkasují zisky z emisně intenzivních průmyslových odvětví. Ta často působí především v rozvojových zemích, kde neplatí tak přísná environmentální pravidla. I když Evropa a další rozvinuté státy postupují v dekarbonizaci, kapitál nadále proudí do těžby fosilních paliv na globálním Jihu.

Dopady klimatického rozvratu — vlny veder, požáry, sucho či povodně — zasahují všechny, nejtvrději však chudé a střední vrstvy společnosti. Bohatší lidé mají větší možnosti ochrany: mohou diverzifikovat svá aktiva, využívat pojištění, spoléhat na veřejné odškodnění, nebo se prostě přestěhovat.

Dekarbonizační opatření je nutné nastavovat spravedlivě a ve prospěch lidí. Existují účinné kompenzační mechanismy, jako jsou peněžní transfery, daňové úlevy nebo bezplatné veřejné služby — například dostupná veřejná doprava či dotace na energetické úspory, které snižují náklady na elektřinu a vytápění. Praktickým příkladem takového přístupu jsou klimatické dividendy pro všechny domácnosti, kterou v České republice prosazují Zelení.

Posílení veřejné sféry

Cest ke snižování nerovností je celá řada. Zásadní roli hrají veřejné investice do vzdělání a zdravotnictví, které dokážou vyrovnávat strukturální rozdíly a zvyšovat životní šance lidí bez ohledu na jejich původ. Investice do bezplatných a kvalitních škol, univerzální zdravotní péče, dostupné péče o děti a dotací na školní stravování pomáhají snižovat nerovnosti a vytvářejí podmínky pro celoživotní vzdělávání a rozvoj talentů. Výsledkem je inkluzivnější a odolnější společnost.

Dalším důležitým nástrojem jsou redistributivní programy. Solidární peněžní transfery, důchody, dávky v nezaměstnanosti, podpora rekvalifikací a celoživotního vzdělávání i cílená pomoc zranitelným domácnostem přímo přesouvají zdroje od úzké vrstvy extrémně bohatých tam, kde mají největší společenský přínos. Pokud jsou tyto programy dobře nastavené, snižují příjmové rozdíly, posilují sociální soudržnost a fungují jako ochranná bariéra proti globálním ekonomickým šokům či obchodním válkám.

Pokrok je podmíněn také prosazováním rovnosti žen a mužů. Snižování genderových nerovností vyžaduje odstranění strukturálních bariér, které ovlivňují to, jak je práce oceňována a rozdělována. Patří sem důstojné ohodnocení neplacené péče o děti, větší zapojení a podpora mužů v péči, penzijní zvýhodnění pečujících osob či daňové motivace pro zaměstnávání na částečné úvazky — společně s dostupnou veřejnou terénní a odlehčovací podporou.

Většinu daní financujících veřejné služby dnes platí střední třída a lidé s nižšími příjmy, což je dlouhodobě ekonomicky i demokraticky neudržitelné. Potřebujeme proto spravedlivější daňový systém, včetně zdanění luxusní spotřeby, v němž budou ti nejbohatší přispívat větším dílem na fungování společnosti — na vzdělávání, zdravotnictví, ochranu životního prostředí a ekonomickou modernizaci. Nejde o žádnou revoluci, ale o návrat k sociálně-tržní ekonomice, kterou si přeje drtivá většina lidí.