Začněme u základního problému: Bill Gates popírá politickou realitu. Dnes už aspoň — ačkoli k tomu dospěl relativně pozdě — akceptuje poznatky klimatické vědy. Nicméně pořád setrvává v politováníhodném a naprostém popírání reality politické. Jeho poslední, koncem října vydaný esej se tématu klimatické krize věnuje, jako by ji snad bylo možné řešit v politickém vakuu. Píše o ní, jako by neexistovala veličina jménem politická moc; a jako by neexistovali miliardáři.

Jeho hlavní tvrzení spočívá v postřehu, že na řešení klimatické krize je jen velmi málo zdrojů, proto by je podle něj delegáti klimatické konference v Brazílii měli přesměrovat od „krátkodobých cílů snižování emisí“ k „adaptaci“ na změny klimatu a prostředky vynakládat na potírání chudoby a nemocí.

Ano, prostředků na cokoli užitečného se nám skutečně nedostává, ale tak tomu není proto, že by se jednalo o nějaký přírodní zákon či o nějakou danost v podstatě lidské společnosti. Je tomu tak proto, že oligarchické struktury vyhlásily válku prospěšným rozpočtovým výdajům, což vedlo k destrukci Agentury Spojených států amerických pro mezinárodní rozvoj (USAID) a k drastickým škrtům v rozpočtech dalších západních zemí. Škrty jsou politické rozhodnutí. A jejich zavedení je projevem toho, že dnes vlády skáčou, jak třída ultrabohatých píská.

V realitě je k dispozici takřka nevyčerpatelné množství prostředků. Vzápětí poté, co Gates vydal svůj poslední přípis, Oxfam odhalil, že celkové bohatství deseti nejmovitějších miliardářů v USA vzrostlo během loňského roku o 698 miliard dolarů. Jen tyto peníze, tedy pouhý zlomek z peněz deseti nejbohatších Američanů, by stačily na ukončení extrémní chudoby všech lidí na planetě.

Jak se ultrabohatým podařilo přihrát si do vlastních kapes takový objem peněz ze světového bohatství? A proč si uvedené prostředky nejsme schopni vzít zpět účinným zdaněním? Odpověď je prostá: spočívá ve způsobu, jakým svou ekonomickou moc proměňují v moc politickou.

Čím jsou bohatší, tím účinněji mohou ohýbat politický i ekonomický systém ve svůj prospěch — a takto se následně stávat ještě bohatšími. Leč Bill Gates o tom, kde by se daly vzít prostředky na zvládnutí klimatické krize a odbourání palčivé chudoby, ve své eseji cudně mlčí.

Mezi chudobou, která Billu Gatesovi podle jeho vlastních slov tak moc leží na srdci, a extrémním bohatstvím, o němž se opomněl zmínit, panuje samozřejmě přímá souvislost. Ve Spojených státech lámou rekordy počty bezdomovců i objem jmění, jež vlastní promile nejbohatších Američanů. A jakkoli se nemusí jednat o obchodní model Billa Gatese osobně, snižování platů, šroubování nájmů, rozbíjení odborů, sbírání daňových úlev a úspor na výdajích jsou součástí modelu, jímž ultrabohatí rozšiřují své jmění na úkor nás všech ostatních.

Ultrabohatí jsou jiní

Pozoruhodná studie publikovaná v Perspectives on Politics, jedna z mála, které se podařilo proniknout do onoho tajnůstkářského světa, ukazuje, že ultrabohatí mají politické názory zásadně odlišné od velké většiny ostatních lidí. Multimilionáři, s nimiž autoři studie hovořili, v ostrém kontrastu k běžným pozemšťanům pokládají za nejzávažnější ze všech problémů rozpočtové deficity, zatímco v klimatické krizi naopak vidí problém nejméně závažný.

Mnohem častěji zastávali názor, že by se měly omezovat veřejné výdaje na sociální zabezpečení a zdravotní péči, a v mnohem menší míře se klonili ke stanovisku, že nezaměstnaní by měli mít „důstojnou kvalitu života“ nebo že by se měla zavést přísnější regulace ropných korporací, bank a zdravotních pojišťoven. Ostře se také stavěli proti přerozdělování.

Čí názory se nakonec prosadí? Titěrné menšiny, anebo velké většiny? Ačkoli studie vznikla už za Obamovy éry, za pozornost stojí poznatek, že velmi bohatí lidé mají nepoměrně jednodušší přístup k politikům a úředníkům než běžní občané. Jak se to od té doby vyvinulo? To snad ani není třeba říkat nahlas.

Ale v eseji Billa Gatese je ještě jedno další závažné opomenutí: na žádné místo se mezi oněch pět tisíc slov nevešla zmínka o Donaldu Trumpovi. Kdyby jej zahrnul do obrazu, musel by si totiž připustit, že i další z jeho předpokladů stojí na vachrlatých základech: tvrdí totiž, že snížení ceny nových zelených technologií přímočaře vede k ekologickému progresu. Samozřejmě je dobře, že větrné, solární a další zelené technologie začínají být radikálně levnější než fosilní zdroje. Ale Trump a jemu podobní demagogové dělají vše proto, aby přechodu k novým ekologickým zdrojům bránili.

I kvůli tomu fosilní paliva zůstávají vysoce lukrativním energetickým zdrojem. To může vysvětlovat, proč navzdory Gatesově tvrzení, že se jeho nadace v roce 2019 zbavila všech „přímých podílů v ropných a plynových korporacích“, množství akcií fosilních korporací v jejím vlastnictví se prostřednictvím nepřímých podílů dokonce zvýšilo.

Gatesovi se může jevit záměr svrhnout třídu ultrabohatých jako něco nemyslitelného. A tím nemluvím pouze o tom, že se to příčí jeho světonázoru. Na základě jeho pozoruhodného mlčení k celému tématu mám za to, že může být doslova neschopen vůbec o něm přemýšlet. Možná je to charakteristický rys „miliardářského mozku“: prazákladní neschopnost představit si svět v perspektivě jiných lidí.

Jakkoli je mimořádně obtížné studovat třídu ultrabohatých, pokusíme-li se o extrapolaci z výzkumů, jak nabytí bohatství a statusu ovlivňuje kognitivní schopnosti, můžeme usuzovat, že přijít k velkému bohatství má na člověka podobný účinek, jako když dostane palicí ránu po hlavě. Zdá se, že bohatství zatemňuje některé kognitivní funkce, zejména ty související s empatií a vnímáním souvislostí.

Ale možná je za tím i určitý kalkul: Gatesův text působí hlavně jako nabídka míru adresovaná Donaldu Trumpovi. A ten sám to nepochybně takto vzal: „JÁ (MY!) jsme vyhráli válku proti hoaxu klimatických změn. Bill Gates konečně uznal, že se v té věci celou dobu úplně MÝLIL. Chtělo odvahu si to přiznat, a za to jsme mu vděční. MAGA!!!“

Gates se v celé věci vždy skutečně úplně MÝLIL, ale nikoli z důvodů, které si domýšlí Donald Trump. Celou dobu zaostával za reálným poznáním, papouškoval výroky klimatického průmyslu (tvrdil třeba, že zelené technologie mohou redukovat globální emise CO2 jen za cenu „více než astronomických“ výdajů) dlouho poté, co už se ukázalo, že nemají žádnou relevanci. Šířil zmatky a dezinformace, jako je například neopodstatněné tvrzení v jeho posledním eseji, že katastrofický zákaz syntetických hnojiv na Srí Lance byl motivován snahou „omezit emise“.

Gates nazval svůj esej Tři nepříjemné pravdy o klimatu. A tak tu pro něj máme také jednu nepříjemnou pravdu, kterou on okázale ignoruje. Jestliže — což se nyní zdá pravděpodobné — klíčové planetární systémy překročí kritické meze a náhle zkolabují, pak to bude mít takové dopady na život lidstva, nemluvě o jiných formách života (což je rovněž téma, které mu opět, jako obvykle, nestojí za zmínku), že zničí plynulý a hladký pokrok, který Gates předvídá.

Ekosystémové změny nebudou přicházet postupně a lineárně, nýbrž v podobě náhlého zlomu, a dopady takové události na lidské životy se prakticky nedají předvídat. Gatesův argument, že bychom všechny finance měli směřovat na základě „analýz založených na datech“ do zlepšení lidských životů, jakkoli se tváří racionálně, v reálu vnáší do situace urgentní hrozby planetární ekosystémové změny hlubokou iracionalitu, neboť nás nabádá, abychom ignorovali právě ta nejzávažnější rizika.

Z anglického originálu Billionaire Brain publikovaného na webu www.monbiot.com a předtím v The Guardian přeložil JAKUB PATOČKA. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.