Brněnské divadlo Feste uvedlo jevištní adaptaci známé eseje rakouského publicisty a spisovatele Roberta Misika Falešní přátelé obyčejných lidí. Autor v ní popisuje, jak v průběhu posledních desítek let v globalizovaném světě přišli pracující nejen o část své ekonomické jistoty, ale také o symbolické a statusové postavení ve společnosti. Toho hojně využívají krajně pravicoví populisté, kteří hněv obyčejných lidí odklánějí tu proti menšinám, jindy zas proti přistěhovalcům či údajně všemocnému Bruselu.

Hnědnutí společnosti není zájmem pracujících

Další „dějství“ této inscenace se odehrálo minulý týden ve Vítkovicích, kde největší odborový svaz OS KOVO svolal demonstraci na podporu upadajícího severomoravského ocelářského průmyslu. Učinil tak za přímé podpory premiéra Andreje Babiše a motoristického influencera bez významnější politické funkce Filipa Turka. Samotná manifestace mířila správným směrem, protože lidi na Ostravsku se oprávněně bojí o své živobytí. Sám jsem odborář a část mé rodiny v tamním průmyslu pracuje, takže obavy o budoucnost regionu sdílím.

Je nutno si přiznat, že pro účely dekarbonizace bude potřeba dostatek ocele, kterou z hlediska emisí skleníkových plynů dává smysl vyrobit v Ostravě než dovážet z Číny. Příběh ostravského ocelářství je ale typickým příkladem dopadů globalizovaného kapitalismu, kdy dva indičtí investoři, Sandžív Gupta a Lakšmí Mittal, bez jakékoli vazby na region z podniků vytáhli peníze, zatímco sociální náklady nese celý kraj.

Účast obdivovatele nacismu Filipa Turka, který po většinu života pracujícími a odboráři pohrdal, je v tomto kontextu naprosto absurdní. Jednak strategicky, protože Turek pro pracující na Ostravsku nemůže ze své funkce udělat vůbec nic a jeho účast jen odklání pozornost od obav ostravských pracujících o svou budoucnost. A také hodnotově: krajní pravice se sice opakovaně snaží vlísat do přízně pracujících, ale historicky se nakonec proti nim vždy obrátila.

Ve Vítkovicích jsme tak neviděli nic jiného než další z řady pokusů předsedy OS KOVO Romana Ďurča legitimizovat skrze odbory krajní pravici. V tom se bohužel neodlišuje od Jiřího Nedvěda, předsedy historicky největšího spojence odborů, dnes však po zásluze marginální Sociální demokracie, který u jednoho stolu zasedl s nejznámějším tuzemským neonacistou Tomášem Vandasem.

Bylo by však chybou vnímat kroky několika odborářských funkcionářů, byť z nejsilnějšího svazu, jako jednotný postoj celého hnutí. Odbory přece jenom fungují jako konfederace autonomních svazů a házet všechny odboráře do jednoho pytle s Ďurčem je nefér vůči těm, kteří se snaží srdnatě hájit zájmy pracujících a nejdou přitom hnědnutí společnosti naproti jako předák kováků.

Je potřeba dokola připomínat, že odbory jsou v první řadě historicky nejsilnějším hnutí, které je ale v současnosti v hluboké krizi mimo jiné i kvůli masivnímu úbytku členstva. A účast falešných přátel obyčejných lidí na jejich akcích je jedním z průvodních jevů této krize, jakkoliv není tento exces ve více než stoleté historii odborů ojedinělý.

Možná právě proto je navzdory celkové náladě právě teď dobrá příležitost do odborů vstoupit a podílet se na strategii celého hnutí. Bez silných odborů u nás nebude možné prosazovat žádnou sociální politiku ve prospěch většiny ani se postavit vládnoucí oligarchii.

Za klimatickou sociální politiku

Další klíčový aspekt vítkovické demonstrace popsal můj dlouholetý kolega Josef Patočka, když připomněl knihu Porážka Solidarity: hněv a politika v postkomunistické Evropě od Davida Osta. Ten ukazuje, jak polští liberálové po pádu režimu prosadili neoliberální reformy, politiku škrtů a nespravedlivou privatizaci. Tím přerušili vazbu mezi vedením Solidarity a pracujícími, kteří pak houfně začali podporovat krajní pravici.

Něco podobného dnes zažíváme ve vztahu ke klimatické politice, vůči níž se dnes podstatná část pracujících v našem regionu vymezuje. A to právě z důvodů, které jsme v Deníku Referendum popisovali od samého vzniku Green Dealu i během jeho postupného oklešťování do podoby asociální politiky vedené největším průmyslem, který náklady nutné dekarbonizace přenáší na obyčejné lidi, jako v případě nových emisních povolenek ETS 2.

Pohoršování nad demonstrací ve Vítkovicích se tak dá nakonec obrátit jiným směrem. Co dnes vlastně pracujícím nabízí současná levice, ekologické hnutí nebo Milion chvilek pro demokracii? Hodnotovou politiku kýče, ekologickou politiku, která v dnešní podobě zhoršuje ekonomickou situaci většiny lidí, případně koketování s krajní pravicí typu Stačilo!.

Oproti tomu Turek s Babišem nabízejí alespoň pocit účasti. Je však jasné, že jejich voliči nakonec budou výkonem těchto pánů zklamaní a zůstanou v politickém vakuu. Jsme na takovou situaci připraveni?