Filip Turek se konečně dočkal. K poslaneckému platu mu přibude další výplata. Vláda Andreje Babiše pro něj zřídila pozici „zmocněnce pro klimatickou politiku a Green Deal“. Jde o poslední zoufalý pokus Motoristů neztratit před svými voliči tvář po debaklu ve sporu s prezidentem Pavlem o jmenování Turka ministrem.

Z pozice zmocněnce nemá Turek sebemenší rozhodovací pravomoci. Formálně vzato je zcela bezvýznamným. To ale Turkovi není na překážku. Stejně jako se v minulosti vydával za profesionálního závodníka, dnes vytváří dojem, že je připraven zastávat roli ministra životního prostředí. Kdo by se staral o jmenovací dekret od prezidenta, když si může vmžiku vytisknout štítek „Mgr. Filip Turek“ a přilepit si ho na dveře ministerské kanceláře. Ostatně kancelář má Turek „zdědit“ po bývalém ministru Petru Hladíkovi.

Cílený výpad oligarchie

I když se úporná a neúspěšná snaha Filipa Turka dostat do ministerského křesla může zdát k smíchu, nemělo by zapadnout, že Motoristé již začali s cílenou demontáží relativně funkčního ministerstva. Motoristický náměstek a popírač změn klimatu Jaromír Wasserbauer nebo Babišův člověk Vladislav Smrž už podle dostupných zpráv mění agendu ministerstva, takže hrozí, že se z instituce chránící přírodu a životní prostředí nás všech stane servisní orgán podnikatelských zájmů Andreje Babiše, Pavla Tykače a dalších miliardářů.

Z ministerstva se totiž v posledních letech stal relativně bohatý resort. Rozhoduje o miliardových tocích peněz z Evropské unie, určených především na zelenou transformaci. Budování obnovitelných zdrojů, omezování spotřeby fosilních paliv a celkový přechod k hospodářství, které by bylo šetrnější k přírodě, jsou ale v přímém rozporu se zájmy sponzorů Motoristů v čele s Pavlem Tykačem, ale i Andreje Babiše a jeho holdingu Agrofert.

Každý instalovaný solární panel nebo větrná turbína ukrajují Pavlu Tykačovi ze zisku ze starých uhelných elektráren. Právě elektrárny Tykačovy skupiny Sev.en se v minulém roce propadly do červených čísel. Výsledkem je mediální kampaň, ve které uhlobaron varuje před ukončením provozu svých elektráren v případě, že mu stát nedá provozní dotace. Právě taková podpora uhlí je páteří energetického programu Motoristů a jde zároveň o jediný způsob, jak zachránit upadající Tykačův byznys.

Podobně tomu je u Babišových chemiček: výroba hnojiv, plastů a dalších chemikálií, tedy centrální byznys Agrofertu, by byl bez fosilních paliv takřka nemyslitelný. Nadto Babiš dobře ví, že potřebuje své lidi na České inspekci životního prostředí — vždyť co kdyby se opakovala podobná situace jako v případě otravy řeky Bečvy?

Demontáž ministerstva a jeho proměna na průtokový ohřívač peněz pro českou oligarchii je tak v zájmu celé vlády Andreje Babiše, nejen Motoristů. Jak tomuto vývoji čelit?

Postavit se oligarchii

Vyjděme z faktu, že zelená transformace je konfliktním tématem a takovým také zůstane. Celé sektory průmyslu, zemědělství a energetiky je třeba přebudovat, některé skončí úplně. Stejně je tomu u domácností: transformace nebude možná, pokud tisíce domácností nevymění zdroje energie a nepřejdou na jiný způsob dopravy.

Alternativy jsou přitom pro řadu domácností těžko dostupné: auta na elektrický pohon jsou příliš drahá a kvůli zatím nedostatečné dobíjecí síti nevhodná pro lidi z velkých sídlišť, navíc dopravci zdražují hromadnou dopravu. Problematický je i přechod na tepelná čerpadla: ne každá domácnost si dokáže zajistit dotaci od státu a tím pádem i dostatečné prostředky na takovou investici.

Mnoho lidí má proto z transformace zcela oprávněné obavy. Na jejich vlně se pak s pomocí vlivu a peněz oligarchů veze široká aliance klimaskeptických stran od ODS, hnutí ANO, po Okamurovu SPD a Motoristy. Zástupci těchto uskupení pak na konzervativních kempech, placených Pavlem Tykačem, uvažují kontrarevoluci s cílem ukončit „zelené šílenství“, donutit ženy rodit více dětí a posílit moc české oligarchie.

Na příslib krajní pravice však nemá nikdo adekvátní odpověď. Středopravicové strany — lidovci, hnutí STAN a Piráti — ustrašeně podpořily jen minimalistický program klimatické politiky, veskrze to, co požadovala Evropská komise a nic víc. Do zápasu o společensky spravedlivou zelenou transformaci „demokratičtí“ politici nevytáhli.

Zelená agenda se stala snadným terčem pro zisk laciných politických bodů. Konzervativní kontrarevolucionáři zpochybňují vědu, staví se do role ochránců „peněženek Čechů“ a prosazují státní dotace pro fosilní oligarchy. Zástup zelených expertů, nevládních organizací a středopravicových politiků pak bezradně hledá způsob, jak situaci „vysvětlit“, přičemž zakrývá politický konflikt konstatováním, že voliči podlehli dezinformacím.

A přitom by mohli poukázat na prostý fakt, že to právě uhlobaron Pavel Tykač nebo Andrej Babiš získali během energetické krize a inflace desítky miliard na úkor nás všech.

Jestli chceme vzdorovat Motoristům na ministerstvu životního prostředí, je třeba celou situaci eskalovat — začít rány vracet. První mohou být protesty. Pokračovat lze žalobami na porušování ústavního práva na příznivé životní prostředí ze strany motoristických a babišovských papalášů. Nakonec ale bude potřeba od základu změnit politický program zelené transformace a s ním porazit oligarchický blok ve volbách.

Místo opatrnické, minimalistické politiky je třeba přijít s komplexním plánem na přerozdělení oligarchického bohatství směrem k lidem, obcím, komunitám a veřejným společnostem. Ukázat, že nejde o konflikt mezi vědeckým poznáním a lží, ale mezi fosilními zisky a důstojným, lepším životem všech obyvatel České republiky.