Píše se rok 2015. V Paříži dochází k průlomu: státy světa uzavírají globální dohodu o ochraně klimatu s konkrétními cíli: Pařížskou dohodu o změně klimatu, která stanovuje cíl omezit nárůst průměrné globální teploty ideálně na 1,5 stupně Celsia. Je to zásadní moment a dohodu podepisuje i česká vláda.

O pár měsíců později ale přichází vystřízlivění. Tatáž vláda se rozhoduje prolomit ekologické limity těžby uhlí. A co víc — kvůli těžbě má po letech padnout další město: Horní Jiřetín.

Právě toto pokrytectví a ohrožení ekologických limitů i samotného Jiřetína vedly ke vzniku nového občanského hnutí. Dostalo jméno Limity jsme my.

I díky protestům se podařilo Horní Jiřetín zachránit, ale ekologické limity těžby byly prolomeny. Limity jsme my se proto v roce 2017 rozhodly uspořádat první český klimakemp, a to právě v zachráněném Horním Jiřetíně.

Tohle nás na fakultě neučili

Shodou náhod jsem se na Klimakempu ocitnul i já. Zrovna jsem dokončoval studium práv a byl jsem plný pochybností. Mělo moje studium smysl? Studoval jsem spíš ze setrvačnosti. Právu jsem se v životě věnovat nechtěl — přišlo mi usedlé, nudné a elitářské.

Na louce vedle Horního Jiřetína vyrostlo stanové městečko ověšené bannery a fotovoltaikami. O pár set metrů dál začínala obrovská hnědouhelná pánev dolu ČSA — měsíční krajina lemovaná kouřem z uhelných elektráren. Poprvé jsem spatřil na vlastní oči, co znamená těžba uhlí.

Asi stovka lidí se oblékala do bílých overalů a balila si do batohů proviant. O pár hodin později se odtrhli od nahlášeného pochodu, prokličkovali mezi policejními kordony a vběhli do zakázaného prostoru — dolů do dolu. Doběhli až k obrovským rypadlům a posedali si kolem nich. Stroje se musely zastavit. To, co neudělala vláda, se rozhodli udělat sami — alespoň na chvíli. Symbolicky. Odvážně.

Nebyl jsem mezi nimi. Zůstal jsem v táboře a připojil se k polnímu právnímu týmu. Seděli jsme ve stanu a čekali na první telefonáty. Každý, kdo šel do akce, měl na ruce fixou napsané číslo na právní linku.

Dotazy na sebe nenechaly dlouho čekat. Smí policie zakleknout na sedící lidi? Může vykazovat novináře pryč? Může po aktivistech křičet, ať „drží huby“? Jak dlouho je může držet na služebně? Musí jim dát najíst? A co vegani?

Nevěděl jsem skoro nic. Tohle nás na fakultě neučili. Naštěstí kolem mě seděli zkušenější. A v nejkritičtější chvíli přijel advokát — uprostřed stanového městečka si oblékl košili s kravatou a pak celou noc objížděl služebny. Byl jim nejen právní, ale i psychickou oporou.

Tehdy jsem netušil, že právě zažívám formativní zkušenost. Zkušenost, která předurčí můj další lidský i profesní vývoj. Stal jsem se jedním z právníků klimatického hnutí. Díky Limitům jsme my — lidem, kteří se rozhodli poslechnout svědomí a postavit se za veřejný zájem, a to i navzdory státní moci. Lidem, kteří potřebovali právníky.

Udělat svět lepším místem k životu a dát smysl tomu vlastnímu

Propojení ochrany klimatu, práva a aktivismu mě fascinovalo. Proto mě zaujala i Klimatická žaloba — nová iniciativa, která se na poli klimatického hnutí objevila a která se chtěla žalobou donutit stát plnit závazky plynoucí z Pařížské dohody. Vedle toho se snažila o právní a klimatickou osvětu.

Připojil jsem se — a postupně se stal jedním z jejích tahounů.

Ministerstva se žalobě urputně bránila: Česká republika je prý moc malá. Naši ekonomiku to zničí. Čína znečišťuje víc. Udělá to za nás Evropská unie. Chybí nám k tomu zákony…

Skupina deseti senátorů dokonce z vlastní iniciativy napsala soudům své dobrozdání, že za klimatickou změnu nemůže člověk a spalování fosilních paliv, ale vodní pára. Náš spolek se prý snaží o změnu režimu. Bylo to frustrující.

Zároveň jsme ale dávali mnoha lidem naději. Ukazovali jim možnosti, zapojovali je, otevírali veřejnou debatu. Pojmenovávali nespravedlnost a vytvářeli tlak na změnu.

Soudy daly za pravdu ministerstvům, a když po čtyřech letech spor skončil u Ústavního soudu, ukázalo se, že soudy nám prý nemohou vyhovět, dokud je nečinný parlament. Prý jsme měli zažalovat někoho jiného.

Nevzdali jsme to. Obměnili jsme tým, sehnali prostředky a podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Nevíme, jestli uspějeme. Víme jen, že to musíme zkusit.

Postupně jsem svou aktivistickou činnost utlumil. Stal jsem se advokátem. S kolegou, kterého jsem potkal právě na Klimakempu, jsme založili advokátní kancelář. Pomáháme spolkům a iniciativám chránit životní prostředí a zasazovat se o spravedlivější svět. A když na to přijde, vysekáváme je z průšvihů.

Možná jsme svět změnili jen nepatrně. Mně ale aktivismus změnil život zásadně. Dal mu smysl a směr.

Pokud můžete, zapojte se — staňte se členkami a členy Klimatické žaloby nebo jiné organizace, s jejímiž cíli se ztotožňujete. Pomůžete dobré věci. A možná vám to změní život.

Text je upravenou verzí příspěvku předneseného na konferenci Hrdinové důstojnosti pořádané Českobratrskou církví evangelickou dne 31. 3. 2026 na půdě Senátu.