Když před deseti lety v konferenčním sále nedaleko Paříže poklepal francouzský diplomat Laurent Fabius zeleným kladívkem do stolu, sál propukl v nadšení. Právě byla schválena globální klimatická úmluva: Pařížská dohoda.

„Je to ta nejlepší šance, jak zachránit naši planetu,“ komentoval uzavření dohody tehdejší americký prezident Barack Obama a oslavoval uzavření dohody jako moment jednoty světa v tváří v tvář „největší hrozbě, které lidstvo čelí.“

Po deseti letech ale emise ze spalování fosilních paliv dosahují rekordní úrovně a korporace, které tyto paliva prodávají, si za dekádu od uzavření dohody vydělaly stovky miliard dolarů. Cíl udržet oteplení co nejblíže k limitu 1,5 stupně Celsia se zdá být nedosažitelný a jednota globálního společenství je s Trumpovým prezidentstvím minulostí.

Přitom přibývá ničivých hurikánů a záplav, vln veder i suchých období. Ekosystémy jako Amazonský deštný les, severské pralesy v Rusku a Kanadě nebo korálové útesy nesou znaky kolapsu. To vše posiluje postupující rozvrat klimatu, který je o to silnější a rychlejší, čím větší množství fosilních paliv lidstvo spaluje, a posouvá tím teploty nad hranici 1,5 stupně Celsia.

Děje se tak deset let od chvíle, kdy světový lídři oslavovali uzavření dohody, která tomu všemu měla zabránit. Proč se nyní ukazuje, že šlo o planá očekávání?

Nenaplněné cíle

Pařížská dohoda má od počátku tři cíle. První prosadily malé ostrovní a africké státy, na které má změna klimatu nejtíživější dopad. Jde o teplotní limit 1,5 stupně Celsia. Dohoda totiž stanovila, že cílem je udržení oteplení planety mezi 1,5 a dvěma stupni Celsia, přičemž ambicí je udržet oteplení co nejblíže spodní hranici.

Druhým cílem je přizpůsobení se těm změnám klimatu, které již nelze odvrátit.

A konečně třetím cílem je nasměrovat investice a finanční toky do „nízkoemisního rozvoje“. Jinými slovy přesvědčit korporace, aby místo do těžebních plošin, dolů, plynových terminálů a rafinérií investovaly do větrných elektráren, baterií, aut s elektrickým pohonem nebo solárních panelů. Tedy natřít velkou část globálního kapitálu na zeleno…

Dnes víme, že žádný z těchto cílů se nepodařilo a zřejmě ani nepodaří splnit.

Abychom udrželi oteplování blízko hranici 1,5 stupně, měly emise z fosilních paliv dosáhnout svého vrcholu a začít prudce klesat ještě před koncem poloviny dvacátých let tohoto století. A to je letos. Podle všech očekávání ovšem nic jako vrchol emisí nepřijde a není ani na dohled.

Naopak, fosilní emise dosáhly nového rekordu. Mezinárodní agentura pro energii očekává, že vrchol emisí přijde někdy kolem roku 2030, půjde však jen o důsledek soustavného poklesu užívání uhlí a jeho nahrazování obnovitelnými zdroji. Ropa a fosilní plyn budou i nadále druhým a třetím největším zdrojem energie i v roce 2050, a tím pádem i velkým zdrojem destruktivních emisí. Podle nejnovějších odhadů Organizace spojených národů to povede k oteplení někde pod 2,8 stupni Celsia.

O adaptaci, nebo též přizpůsobení se klimatickým změnám už roky vedou spory bohaté státy s chudými. Ač jsou totiž za většinu historických emisí zodpovědné ty nejbohatší státy světa, nejtěžší dopady postihují státy s nejnižšími emisemi. Právě vlády afrických, asijských nebo jihoamerických zemí právem požadují kompenzace od Spojených států nebo evropských zemí. Bohaté země si ale dávají podmínky: finance na adaptační opatření musí mít formu půjček s nepříliš výhodnými podmínkami a vlády bohatých zemí chtějí kontrolovat, na jaké projekty přesně prostředky půjdou.

A ani letité úsilí vysokých politiků nepřesvědčilo globální kapitál, aby stál na straně planety. Marketingová hesla o udržitelnosti ustupují ve chvíli, když energetické, průmyslové nebo zemědělské korporace zjistí, že „zelené technologie“ nejsou ani zdaleka tak ziskové, jako staré průmyslové postupy závislé na fosilních palivech. Místo do větrných turbín nebo baterií je tak čím dál tím větší kapitál směřován do výstavby datacenter a umělé inteligence, jež mají takové nároky na vodu a energii, že jejich další rozvoj je v přímém konfliktu s udržením obyvatelné planety a zdravých ekosystémů.

Chybné chápání klimatické krize

Pařížská dohoda tak, jak byla sestavena a schválena ovšem ani uspět nemohla. Jak dohoda samotná, tak ale i již takřka pětatřicet let trvající proces klimatických jednání totiž záměrně ignoruje skutečnou povahu klimatických změn. Ty nejsou výsledkem „selhání trhu“ nebo apolitickým problémem celé průmyslové civilizace. A nevyřeší je proto jen oprava trhu, a ani jen technologický pokrok.

Emise začaly růst do skutečně závratných výšek až po konci 2. světové války během velkého poválečného boomu. A za jejich růstem stál především vývoj v evropských a severoamerických státech. Nově budovaný sociální stát a růst mezd zajistily, že široké vrstvy dosáhly na nové výrobky, zboží a spotřební aktivity, kterými je ochotně zahrnul velký průmyslový kapitál. Ten na všem vydělal a vývoj ještě urychlil reklamním tlakem. Stranou přitom nezůstaly ani „socialistické státy“ sovětského bloku, které s heslem „zvyšování životní úrovně“ rovněž vytlačily spotřebu materiálu, energie, a tedy i fosilních paliv na rekordní úrovně.

Druhé „zrychlení“ přišlo s pádem Sovětského svazu a nástupu Číny a dalších asijských „tygrů“, coby center globálního ekonomického růstu. Ty začaly lákat západní kapitál na vidinu levné pracovní síly a surovin, ale i nových, obrovských trhů, čímž započaly masivní přesun výroby z bohatých zemí do chudších států globálního Jihu. Zatímco emise bohatých států zůstávají vysoké ještě z dob po konci 2. světové války, emise těch chudších vystoupaly a jejich emisní křivka se začíná zplošťovat až nyní.

Data navíc ukazují, že padesát sedm procent všech historických emisí vzniklo v posledních pětatřiceti letech. Tedy v době, kdy víme vše důležité o mechanice klimatické změny včetně toho, kdo ji způsobuje a kam planeta směřuje.

Klimatická krize není „vlastností“ lidského druhu jako takového, ale souvisí daleko víc s expanzí kapitálu a konkrétními historickými rozhodnutími… zpravidla těch nejmovitějších. Globální kapitál se totiž čím dál tím víc koncentruje do rukou úzké skupiny nejbohatších, a právě tato skupina má v porovnání s ostatními obyvateli planety, ty největší emise. Ba co víc, zatímco ti nejbohatší od roku 1990 navýšili své emise o třetinu, tak emise chudší poloviny lidstva klesly o tři procenta. Jsou to investiční rozhodnutí této skupiny, co tlačí emise vzhůru.

Klimatická krize je tak především konfliktem: konfliktem mezi velkým kapitálem a těmi, kteří musí žít v podmínkách rostoucích nerovností a zrychlujících změn klimatu. Pařížská dohoda ovšem nerovnosti a rostoucí moc kapitálu bez povšimnutí obešla, čímž zároveň ignorovala jádro problému.

Zákaz fosilních paliv i demokratizace ekonomiky

Má-li mít globální společenství šanci na snížení emisí a udržení teploty planety na přijatelné úrovni, musí především přijmout dvě základní opatření: zákaz fosilních paliv a demokratizaci ekonomiky.

Klimatická jednání včetně Pařížské dohody dlouhodobě tiše našlapují kolem hlavního zdroje změn: spalování uhlí, ropy a plynu. Dochází tak k absurdním situacím, kdy jednání o klimatu předsedá ropný šejk a počty fosilních lobbistů na jednáních převyšují delegace těch největších států světa. Politici pak možná víří nadšené emoce z dosažení shody celého světa na řešení klimatické krize, k čemu ale taková shoda je, když kvůli zájmům ropných států a fosilních korporací ignoruje jádro problému?

Nezbytnou podmínkou je i to, aby do ekonomiky vstoupil veřejný zájem a demokratické principy. Na transformaci totiž nemají dostatečné množství prostředků ani bohaté státy Evropské unie. Svazují je především rozpočtová pravidla a politika škrtů, což nahrává především velkému byznysu: čím menší bude veřejný sektor, tím větší část ekonomického koláče si může velký byznys rozdělit mezi sebou.

Jediná země, kde tak jakási transformace probíhá, je nyní snad paradoxně Čína. Tamější vláda totiž používá masivní státní intervence do trhu, aby nasměrovala kapitál právě do rozvoje čistých technologií.

Čínské vládě se tak daří dlouhodobě instalovat největší množství obnovitelných zdrojů, masivně vyrábět dostupná a kvalitní auta s elektrickým pohonem nebo posilovat železniční dopravu. Děje se tak na úkor velké části obyvatel Číny především ze západních provincií a rovněž za stále vysokého využívání uhlí. Čínští výrobci však dokážou dodat solární panely nebo auta s elektrickým pohonem za tak nízkou cenu, že to umožňuje v globálním měřítku vůbec nad nějakou transformací přemýšlet.

Zatímco slabé evropské a severoamerické vlády roky nadbíhají korporacím a své voliče se snaží opít rohlíkem vzletných frází, Čína mění globální ekonomiku směrem k zelenému kapitalismu. Čínští komunisté však sledují vlastní, geopolitické a ekonomické cíle. Záchrana planety je pro ně vedlejší. Všechny tak spojuje jedno — nadále věří v expanzi kapitálu.

Jestli deset let přešlapování po uzavření Pařížské dohody něco ukázalo, pak to, že zachránit planetu a zároveň vysoké zisky korporací není možné. Proto je nutné klíčové sektory energetiky a hospodářství, z nichž pochází největší množství emisí, podřídit demokratické kontrole tak, aby výroba dokázala nabídnout především důstojné podmínky k životu všem v rámci planetárních limitů.

Dokud klimatické dohody skutečně nezapojí požadavky zákazu fosilních paliv a demokratizace globální ekonomiky, nelze si od nich slibovat jakoukoli zásadní změnu kurzu.