Emise skleníkových plynů ze spalování a užívání fosilních paliv dosáhly i v minulém roce historického rekordu. Křivka emisí ovšem už neroste tak rychle, jako dříve.

Podle kanadské klimatoložky Corinne Le Quéréové to má především dva důvody: dlouhodobý trend v Číně, jejíž emise se přestaly zvyšovat díky masivnímu růstu výroby energie ze solárních a větrných zdrojů, ale i díky přechodu na elektromobilitu. Druhým důvodem je krátkodobé zpomalení růstu emisí v Indii důsledkem mírného počasí, v němž nebylo třeba tolik klimatizovat, a tudíž klesla celková poptávka po energii včetně té z fosilních paliv.

Za letošní, opětovně rekordní růst emisí podle dat vědeckého týmu Global Carbon Project, jehož je Le Quéréová členkou, stojí především bohaté evropské země a Spojené státy. S kanadskou vědkyní nyní přinášíme rozhovor.

Jaký je nyní stav globálního klimatu?

Dobrý není a zhoršuje se. Základní informací je, že emise oxidu uhličitého z fosilních paliv nadále rostou a přispívají k zahřívání planety, a tedy i k dalšímu zrychlování změny klimatu.

Zároveň ale emise nerostou tak rychle. Přibližně od konce pandemie covidu zaznamenáváme nárůst o jedno procento ročně, což emisní křivku takřka narovnalo. V dekádách před Pařížskou dohodou z roku 2015 přitom mířily ukazatele emisí strmě vzhůru.

Proč nyní tempo růstu zpomalilo?

V uplynulém roce stagnovaly emise především v Číně a v Indii, což je zásadní novinka. V případě Indie jde o krátkodobý jev způsobený mírným počasím, ale u Číny jde o trend dlouhodobý: čínské emise stagnují i přesto, že tamní ekonomika roste.

Čínská vláda totiž investuje do rozvoje a výroby zelených technologií: solární panely, baterie, větrné turbíny nebo auta na elektrický pohon. Čínští výrobci je dokážou vyrobit velmi levně a vyváží je do celého světa. Byť tak Čína zůstává zodpovědná za přibližně třetinu ročních emisí z fosilních paliv, přechod na zelené technologie by byl v současnosti bez Číny nemyslitelným.

Zároveň buďme obezřetní. Jde zatím jen o stagnaci emisí, nikoliv o jejich pokles. Čína má rovněž obrovský problém se znečištěním ovzduší, které způsobuje především spalování uhlí. Má to přímé dopady na zdraví a životní úroveň milionů Číňanů, což přímo ohrožuje spokojenost s tamním režimem. Není tedy ani v zájmu čínské vlády dál pokračovat ve spalování uhlí a snižování emisí skleníkových plynů je jakýmsi vedlejším efektem právě tlaku na pokles spotřeby uhlí.

Přesto jsme tento rok pokořili rekord v množství emisí skleníkových plynů z fosilních paliv. Proč tomu tak je?

Jsou za to zodpovědné především Spojené státy a částečně pak země Evropy. V minulém roce bylo v Evropě, Spojených státech a Kanadě chladnější počasí a zároveň klesla cena fosilního plynu. Americké fosilní korporace zaplavují trhy ve Spojených státech, a především v Evropě velmi levným fosilním plynem, tudíž je za chladného počasí výhodné spalovat americký plyn, což logicky zvyšuje i emise.

U bohatých států je trendem spíše mírné snižování emisí. Rok 2025 je tak za poslední dekády spíše výjimkou. Byť jsem mírně optimistická, trvající nízké ceny plynu by mohly v kombinaci s chladným počasím tento dlouhodobý trend zastavit.

Fosilní plyn je do budoucna větším rizikem než uhlí a částečně i než ropa. Jde o široce užívanou surovinu a technologie pro využití plynu jsou pokročilé a efektivní, infrastruktura na jeho těžbu, zpracování a přepravu existuje. Ostatně právě plyn je z trojice hlavních fosilních paliv nejrychleji rostoucím palivem co do spotřeby.

Výkyv způsobený chladnějším počasím a závratně levným plynem je zároveň tragicky paradoxním. Máme tu totiž velmi účinnou a levnou technologii tepelných čerpadel: například v mé rodné Kanadě se vyplatí topit spíše čerpadly než fosilními palivy včetně plynu. A čerpadla fungují i v podmínkách našich drsných zim.

A právě proto jsem mírně optimistická. Elektrifikace a obecně zelené technologie jsou totiž velmi efektivní. Při spalování fosilních paliv se většina energie vyplýtvá a vzniká znečištění, které ničí zdraví lidí. Typickým příkladem je spalovací motor: jen menší část energie přemění na pohyb vozidla, zatímco většina odchází ve formě tepla a výfukových zplodin. Elektrický motor s baterií má ale mnohem větší účinnost dosahující až devadesáti procent. Zelené technologie a elektrifikace jsou tedy efektivnější a v mnoha ohledech i levnější.

Hovoříte o tom, že emise přestaly růst tak rychlým tempem. To ale samo o sobě k záchraně stabilního klimatu stačit nebude, že?

Nebude to stačit. Cílovým stavem musí být situace, kdy využijeme jen tolik fosilních paliv, kolik emisí z takového užívání dokáže planeta anebo náš průmysl nejrůznějšími technologiemi zachytit. K tomu ale máme daleko. Zatím jsme dokázali růst emisí jen zpomalit. Na to, abychom planetární klima stabilizovali, jich stále vypouštíme až příliš.

Existuje tedy riziko, že emise sice nebudou tak závratně růst, ale dlouhodobě stagnovat, což povede tak či tak k rozvratu klimatu?

Možné to samozřejmě je. Věřím ale, že jsme na cestě k stále účinnější klimatické politice, a tedy i záchraně stabilního klimatu. Státy po celém světě deklarovaly záměr snižovat emise a vidíme první výsledky včetně zpomalení růstu emisí v Číně. Zelené technologie jsou čím dál levnější a stále více účinné než fosilní konkurence. Nyní musíme prostě přidat a využívat tyto technologie ve větší míře.

Klíčová bude role států: ty totiž mohou zelené technologie podstatně zvýhodnit. S nástupem Donalda Trumpa, který je velmi aktivní v torpédování zavádění obnovitelných zdrojů, a naopak podporuje těžbu ropy a plynu, přicházejí důvodné obavy, že oteplení pod dvěma stupni Celsia neudržíme. To ale neznamená, že se máme celého úsilí vzdát. Rozdíl mezi oteplením o dva nebo o tři stupně je totiž zásadní.

I proto ale bude nutné investovat i do budování odolnosti a do přizpůsobení se změnám klimatu. Musíme zkrátka dělat obojí: snižovat emise i měnit svá města a vesnice, infrastrukturu a hospodářství tak, abychom byli připraveni na dopady změn klimatu.

V české debatě často zaznívá názor, že nemá smysl snižovat emise, protože na celkových emisích fosilních paliv máme jen nepatrný podíl, a tudíž si pouze zničíme průmysl a klima stejně nezachráníme. Jaká by byla Vaše odpověď na takovou námitku?

Předně není pravda, že přechod na zelené technologie a snižování emisí znamená konec průmyslu. I zelenou energetiku, vlaky, autobusy, auta s elektrickým pohonem nebo tepelná čerpadla musí někdo někde vyrobit. Že přestane výroba řady výrobků je pravda, ale průmysl jako takový neskončí.

Víte, celý přechod tkví v několika základních otázkách: Jaké jsou náklady? Kdo je zaplatí? Bude to vláda? Kolik zaplatí občané a domácnosti? Jakou podporu potřebují? Unesou tu zátěž? Neměli by raději platit velké podniky?

Pokud nějaké z těchto otázek ignorují, zpravidla tím nahrávají starému průmyslu. Tíživé důsledky pak samozřejmě dopadnou na občany.

Proto je zásadní, aby emise snižovaly i menší průmyslové země jako Česká republika. Váš podíl není zdaleka tak velký jako ten čínský, ale pokud se nezapojíte do globálního úsilí, nemůžete počítat s investicemi do zelené infrastruktury nebo pomocí s adaptací na změny klimatu. Vznikají celá odvětví zelených technologií, jejichž dodavatelské řetězce budou dlouhá desetiletí vyrábět zcela základní produkty. Bylo by chybou stát opodál.

Na duben chystají vlády Kolumbie a Nizozemska summit, kde mají zástupci několika vlád představit podrobný plán konce využívání fosilních paliv. Je to něco, od čeho si můžeme slibovat další pokrok v klimatické politice?

Určitě ano. Pařížská dohoda byla jen krokem na delší cestě. Nyní je potřeba udržet stávající směr a ještě přidat. Vznik iniciativy, která připraví plánovaný, spravedlivý a rychlý konec fosilních paliv, je proto zásadní.

Ukázal to zcela jednoznačně příběh Velké Británie, kde od roku 2008 stanovili jasný plán konce uhlí. Postupně rušili těžbu i elektrárny, které nahradili především rozvojem větrné energetiky. V roce 2024 tak skončil provoz jejich posledních uhelné elektrárny. Klíčové je, aby vláda takovou transformaci naplánovala kok po kroku a zajistila, že bude výhodná především pro občany a domácnosti.

A proto snižování emisí a přípravu na dopady změn klimatu nevnímejme jako zdroj problémů. Klíčové je, zda jsou vlády schopné takové kroky naplánovat a provést způsobem, který bude pro lidi a planetu skutečně prospěšný.

MATĚJ MORAVANSKÝ