Výrazný pokles teplot na začátku letošního roku může vyvolávat otázku, zda se vědci ve svých předpokladech o změně klimatu nepřepočítali. Část veřejnosti vnímá současný jev jako impuls pro zlehčování či zpochybňování vědeckého konsensu o vlivu člověka na růst globální teploty. Výzkumy však potvrzují, že současný jev je důsledkem komplexního souboru atmosférických procesů, ve kterých možná hraje svou roli i aktivita člověka.

Známý přírodovědec sir David Attenborough na sklonku svého života zanechává varovný vzkaz: globální teplota roste nepřirozeně rychle, zavinil to člověk a následky mohou mít katastrofický scénář. Jeho obavy vycházejí z celoživotního pozorování a vědeckých poznatků z celého světa.

Současné mrazy však vybízejí část veřejnosti k pochybnostem o oteplování planety. Podle průzkumu hlavní příčina spočívá v mylném předpokladu, že pokud průměrná globální teplota roste, lze očekávat mírnější průběh zimy.

Například americký prezident Donald Trump na síti X napsal: „Ledová bouře se valí z Texasu do Tennessee — jsem v Los Angeles a je tu strašná zima. Globální oteplování je naprostý a velmi drahý podvod!“

Atmosférický vědec Steve Dorling se v roce 2010 vyjádřil ke klimatické skepsi slovy: „Není překvapivé, že lidé si při pohledu z okna na sníh těžko dokáží racionalizovat, co se děje s dlouhodobým trendem.“

Také podle vědecké studie z roku 2013 osobní zkušenost s počasím může ovlivnit formování názoru na změnu klimatu. Autoři studie se domnívají, že silný a intenzivní prožitek — například mrazu nebo chumelení — je konkrétní, subjektivní a smyslový vjem, který je snadněji zpracovatelný než abstraktní představa o globálním oteplování. Na základě individuální zkušenosti a nesprávně uchopené terminologie jsou pak chybně vykládány atmosférické procesy. Jinými slovy, chybná interpretace klimatického paradoxu často vychází ze záměny pojmů klima a počasí.

Průměrné zimní teploty v Evropě skutečně rostou (o 1,93 procenta za dekádu) a dokonce mnohem rychleji než teploty v létě (0,27 procenta za dekádu). Stejný rostoucí trend vykazují i data z pozorování ve Spojených státech amerických. Vědci z NASA tuto problematiku shrnuli slovy: „V průběhu každého roku mohou nastat nízké teploty, sněhové bouře a vánice. Oteplování Země neznamená, že už nikdy nebude sněžit nebo mrznout.“

Mrazy přicházejí s extrémně studeným vzduchem ze severu

Klíč k porozumění klimatickému paradoxu spočívá v dynamice vzduchu vysoko nad zemskými póly. Nad Arktidou se ve výšce desítek kilometrů vyskytuje oblast s nízkým tlakem studeného vzduchu známá jako polární či arktický vír. Lze si ho představit jako rotující cyklónu nad pólem v zimním období.

Extrémně chladný arktický vzduch je tak svázán pomocí fyzikálních sil a neuniká do jiných zeměpisných šířek, od kterých ho navíc odděluje tzv. polární tryskové proudění, které v relativně rovných liniích cirkuluje nad severním Atlantikem.

Nastane-li však kolaps cyklóny a arktický vír přijde o svou stabilitu, mrazivý vzduch se uvolní a způsobí tak, že tryskové proudění začne meandrovat a vzniknou kapsy vyplněné arktickým vzduchem, které se pomalu, ale jistě řítí na Evropu.

Zatímco nástup klasické evropské zimy je obvykle spojen s převahou západního proudění z Atlantiku, náhlé a výrazné poklesy teplot se silnými mrazy jsou ve střední Evropě spojovány s oslabením nebo narušením arktického víru. Zimní období ovlivněná slabým polárním vírem jsou charakterizována vyšší variabilitou proudění, častějšími extrémy a nižší předvídatelností počasí, jak uvádějí klimatické analýzy.

Podle odborníků stojí za oslabením arktického víru především náhlá, ale přirozená oteplení ve stratosféře. Je však třeba položit si ještě jednu otázku. Pokud současné chladné období klimatickou změnu nevyvrací, neexistuje mezi těmito dvěma úkazy jiná souvislost? Někteří vědci se domnívají, že ano.

Americká výzkumnice Jennifer Francisová vychází z předpokladu, že síla a odolnost tryskového proudění vůči kolapsu polárního víru je proměnlivá. Roli hraje údajně rozdíl teplot mezi Arktidou a středními zeměpisnými šířkami: čím více se tyto teploty liší, tím víc energie má tryskové proudění k udržení liniového tvaru.

Jako obvykle problém neleží v intenzitě změn, ale v jejich rychlosti. Článek z časopisu Nature z roku 2022 potvrzuje, že Arktida se vlivem globálního oteplování ohřívá čtyřikrát rychleji oproti zbytku planety. Následkem je tzv. arktická amplifikace, neboli zkracování teplotní odchylky mezi Arktidou a zeměpisným středem.

Menší odchylka znamená méně energie pro tryskové proudění, a tím pádem vyšší náchylnost k průniku arktického vzduchu a vytvoření ledové kapsy. Vědkyně tak upozorňuje na nepřímý vliv klimatické změny na výskyt mrazivých událostí v Evropě.

V akademické komunitě panuje názor, že některé mrazivé události jsou dokonce projevem změny klimatu. Vycházejí z obecného předpokladu častějších výskytů extrémního počasí v důsledku skleníkového efektu zesíleného spalováním fosilních paliv.

Rozkolísání klimatického systému může tedy krom vln veder a povodní provázet také nečekaný nástup studených period, uvádí zpráva Mezinárodního panelu pro změnu klimatu.

Kolaps polárního víru je tedy přirozeným procesem, nicméně odolnost tryskového proudění už ovlivňují i lidské faktory, jako je právě oteplování planety. Každopádně platí, že je mnohem jednodušší čelit klimatickým hrozbám se správně uchopenými znalostmi o procesech v přírodě než s batohem plným dezinformací.