Arktida, kdysi vzdálená a nehostinná pustina, se ocitá v samém středu globálního geopolitického soupeření. Letošní březen přinesl pochmurný milník: nejmenší maximální rozsah arktického mořského ledu od počátku satelitního sledování. Zářijové minimum pak bylo desáté nejnižší v historii měření.

Tání ledové krusty, která dlouho působila takřka jako sedmý světadíl, přiživuje napětí na mnoha frontách — od prohlubující se klimatické krize přes ambice světových velmocí až po vytlačování původních obyvatel. Mezitím umělou inteligencí řízená lodní doprava i ropné plošiny začaly využívat příležitostí, které zrychlující se kolaps Arktidy přináší.

Ztenčující se polární ledová pokrývka totiž zpřístupnila to, co bývalo nedosažitelné. Námořní trasy, jako je Severní mořská cesta či Severozápadní cesta, tak už nejsou jen sny navigátorů, ale skutečnými trasami, které zkracují spojení mezi Evropou, Asií a Severní Amerikou asi o třicet procent.

Přesto zůstávají ony ledové trasy zrádné. Ztroskotání nizozemské nákladní lodi při plavbě Severozápadní cestou v září 2025 připomnělo nebezpečí vyplývající z nestabilního klimatu, řídké sítě přístavů i ekologických rizik, jako jsou srážky lodí s velrybami.

Představa hladké dopravy Arktidou je v nejlepším případě velmi nejistá. Průlom Číny — jejíž kontejnerová loď Istanbul Bridge v říjnu 2025 dopravila Severní mořskou cestou do Evropy zásilku solárních panelů — zahájil novou etapu arktické logistiky a podtrhla jak potenciál regionu, tak i jeho zranitelnost.

Geopolitická role Arktidy

Komplikace však klíčové hráče neodrazují. Rusko, které se potýká s ekonomickým tlakem západních sankcí kvůli válce na Ukrajině, disponuje největší flotilou ledoborců na světě — mezi nimi i osmi jadernými giganty — a svůj vliv v Arktidě soustavně upevňuje.

Moskva obrací svůj mrazivý pohled na sever a vysílá moderní námořnictvo, bez něhož se v oblasti, kde se ocelové trupy potýkají s pohyblivými ledovými krami, neobejde ani sama plavba, natožpak snaha o dominanci. Projekt Arctic LNG 2, podpořený v srpnu 2025 přijetím sankcionovaných zásilek Čínou, dál posiluje vizi Kremlu o nadvládě v oblastech za polárním kruhem. Rusko Arktidu vnímá jako zdroj surovin i jako „strategickou baštu“.

Čína, která se troufale označuje za „stát blízko Arktidy“, přestože její hranice leží tisíce kilometrů jižně od Severního polárního kruhu, rozvíjí plány na svou „polární Hedvábnou stezku“. Toto přeznačování světové geografie dráždí tradiční arktické země, ale fakta obvykle politice, kterou pohánějí ideologické narativy, v cestě nestojí. Čínské investice do ruského projektu Yamal LNG či podíly v přístavech na Islandu a v Norsku a společné výzkumné mise, jež uvedené aktivity doplňují, vyvolávají diplomatické obavy ve Washingtonu i Oslu.

Hlídkové lety čínských bombardérů, které se v červenci 2024 dostaly poblíž Aljašky, naznačují ambice přesahující pouhý obchod a svým způsobem redefinují arktický prostor. Evropské analýzy mezitím varují před propadem do vlastní strategické bezvýznamnosti, jež Evropě hrozí s civilní i vojenskou čínskou stopou v Arktidě, a volají po jednotné arktické strategii Evropské unie.

Spojené státy, jež dosud jednaly pomalu, své kroky začaly výrazně urychlovat. Třístranný pakt ICE s Kanadou a Finskem jim má pomoci překlenout mezeru v počtu ledoborců; zatím ji vykrývá plavidlo americké pobřežní stráže Storis, zařazené do služby v srpnu 2025, než bude na konci dekády hotové plavidlo Polar Sentinel.

Začátkem října 2025 Washington a Helsinky uzavřely další dohodu o stavbě ledoborců v rámci paktu ICE ve Finsku, což opět podtrhlo americký plán bránit své zájmy v Arktidě. Modernizace sledovacích systémů Pentagonu na Aljašce, klíčových pro protiraketovou obranu, rovněž odrážejí rostoucí strategický význam regionu. Arktida začala být považována za „kritickou“ pro systémy včasného varování před hypersonickými i konvenčními hrozbami.

Smlouva o Arktidě musí počítat s domorodými národy

Za rozbouřenými vlnami se skrývají méně nápadné tragédie: vytlačování původních obyvatel severu. Nové lodní trasy a těžební projekty ohrožují Inuity, Sámí a další komunity a jejich tradiční způsoby obživy spjaté s ledem. Náhlý zahraniční zájem o jejich území není předzvěstí pokroku, ale spíše pokračováním kolonizace jinými prostředky.

Inuitská cirkumpolární rada se snaží úsilí komunit o posílení klimatické odolnosti více zviditelnit. Konference na globální úrovni však domorodým hlasům jen zřídkakdy dostatečně naslouchají, a tak jen prohlubují neblahou tradici jejich vyloučení.

Arktická rada, založená v roce 1996, dnes jen obtížně překonává vnitřní rozpory. Od invaze na Ukrajinu v roce 2022 má Rusko pozastavené členství, což zásadně oslabilo jednotu rady. Její směřování je nejasné, schopnost vědecké spolupráce oslabená a možnost prosazovat hlasy původních obyvatel ještě výrazněji omezená.

Když se v roce 2025 ujalo předsednictví Dánsko, jeho důraz na zdraví původních komunit a biodiverzitu naznačil opatrné oživení zájmu o ně. Nedávné debaty o obnově vědecké a domorodé agendy Rady přinášejí zároveň naděje i nejistotu. Výzvy převést správu Arktidy pod OSN sice ještě zaznívají, ale ochota k multilaterální spolupráci mizí stejně rychle jako arktická ledová pokrývka.

Zatím se Arktida mění — fyzicky i geopoliticky. Klimatický kolaps zvyšuje její strategickou hodnotu a tlak na těžbu otevírá prostor pro nové formy drancování a vykořisťování. Hranice nároků jednotlivých států, podložené sonarovými měřeními a tepelnými mapami, se postupně posouvají čím dál více na sever. Mapy se dnes nepřekreslují na základě poznání, ale kvůli těžbě a zisku.

Má-li se Daleký sever vymanit z nové ledové horečky, hlavní roli tu musí hrát jeho původní správci. Spravedlnost v Arktidě nemohou diktovat válečné lodě ani meteorologické balóny. Musí být promýšlena zdrženlivě, odpovědně a musí být zakotvena v právech domorodých obyvatel.

Smlouva o Arktidě, která by skutečně počítala s původními národy, by mohla vytvořit základ pro spravedlivé uspořádání založené na rovnováze mezi zdrženlivostí a odpovědností. Zda takováto vize obstojí oproti postupujícím ledoborcům a ropným plošinám, zůstává nejisté. A s každou další sezónou tání se taková možnost vytrácí podobně jako sám led.

Z anglického originálu The Cold Rush publikovaného na webu Foreign Policy in Focus přeložil OTAKAR BUREŠ.