Vladimir Putin má rád tygry. Fotografie s tygřími koťaty v košíku či uspaným tygrem patří k podobně ikonickým fotografiím ruského prezidenta jako jeho snímky s holou hrudí na koni v divokých horách.

Putinova záliba se stala dokonce impulzem pro osobitou ruskou tygří diplomacii. První Mezinárodní fórum na ochranu tygrů — slovy ruského prezidenta „tygří summit“ — se konal v Petrohradě roku 2010 a sešli se na něm představitelé řady států světa, na jejichž území žijí tyto kočkovité šelmy.

Loni v září, krátce před vyhlášením mobilizace v Rusku, zahájil Vladimir Putin ve Vladivostoku II. Mezinárodní fórum na ochranu tygrů. V projevu připomněl, že díky společnému úsilí populace tygrů v Indii, Bhútánu, Nepálu a Číně přesvědčivě rostou, a celosvětově za dobu mezi oběma summity tygří populace vzrostla o čtyřicet procent.

„I my v Rusku máme být na co hrdí. Před dvanácti lety žilo v ruské tajze na Dálném východě maximálně 390 dospělých tygrů amurských. Nyní je jich tam spolu s mláďaty asi 750. Je to výsledek systematických opatření vlády, ale především hmatatelný projev koordinované práce ruských vědců, nadšenců a ochranářských organizací,“ prohlásil ve svém projevu Putin.

Putinovo zaujetí pro tygry připomíná zálibu šejků ve zvěřincích plných lvů a odráží daleko více machistický archetyp muže krotícího divokou šelmu než skutečně profesionální přístup k ochraně přírody. To však ruskému prezidentovi nebrání, aby se stavěl do pozice největšího experta na ekologii a ochránce veškeré ruské přírody všude, kde je to možné.

Při příležitosti summitu ve Vladivostoku se proto sešel také s vybranými ruskými studenty, kteří mu snaživě představili své školní ekologické projekty. S blazeovaným paternalismem s nimi pokonverzoval o tom, že on už jako dítě neodhazoval odpadky na ulici, a povzbudil je k další práci.

V lepším případě šikana a zastrašování, v horším případě vězení

Na základě dekretu prezidenta Vladimira Putina se také od roku 2007 v Rusku slaví Den ekologů. Stejně jako Světový den životního prostředí připadá na 5. června a jakožto státní svátek je připomínán s náležitou pompou.

Rozhodně to však není den sloužící k reflexi nejtíživějších ekologických problémů, s nimiž se současné Rusko potýká. Jejich výčet je velmi obsáhlý: zamoření pevniny, moří i sladké vody nebezpečnými chemickými látkami a radioaktivitou, těžba sibiřských lesů na export do Číny a dalších zemí, každoroční lesní požáry, bezohledné drancování nerostných zdrojů, naprosto nezvládnuté nakládání s odpady, dramatický úbytek divočiny v důsledku brutálního tlak byznysu na chráněná území včetně přírodních lokalit světového významu, masové pytláctví a mnohé další.

Ze všech těchto oblastí dlouhodobě přitahují nejvíce pozornosti ruské veřejnosti ta témata, která bezprostředně ovlivňují zdraví občanů a jsou nejlépe viditelná v každodenním životě všech občanů. Zvláště odpady a nezabezpečené obří skládky dokázaly i ve velmi atomizované ruské společnosti vzedmout silnou vlnu občanského aktivismu. A přestože se jakékoli formy občanské organizace a kolektivní akce ve válečném Rusku staly extrémně nebezpečnými, otázka skládkování odpadů přece jen zůstává natolik palčivou, že lidé jsou ochotni dál protestovat — i za cenu fyzické újmy.

Naproti tomu divoká příroda je dnes v Rusku enormně ohrožená. Dosud totiž její ochrana stála na společném úsilí profesionálních ochránců přírody, místních občanských aktivistů a mezinárodních ekologických organizací. Ti všichni společně sváděli vleklé, nebezpečné boje s průmyslem, pytláky, všemocnými oligarchy i ruskými úřady. Snadné to neměli nikdy, nyní se však ochrana přírody v Rusku stala sférou, při níž člověku neustále hrozí v lepším případě šikana a tvrdé zastrašování, v horším případě vězení.

Jestliže se novou válečnou legislativou ruské státní moci podařilo udusit jakékoli formy občanské koordinace, shromažďování a kolektivních nenásilných protestů, pak pomocí zákonů o zahraničních agentech a nežádoucích organizacích rozdrtila všechny vůči režimu neloajální občanské organizace, včetně těch ekologických.

Štvanice na „zahraniční agenty“ sice byla zahájena už před zahájením ruské invaze na Ukrajinu, na jaře loňského roku se ale definice zahraničních agentů výrazně zpřísnila. Tento status postupně získaly v podstatě všechny občanské organizace, které byly součástí jakékoli mezinárodní struktury nebo dostávaly finanční příspěvky ze zahraničí. K udělení statutu zahraničního agenta nově stačí jen zcela vágní konstatování, že je organizace „pod zahraničním vlivem“.

Působení organizace se statutem zahraničního agenta v Rusku bylo krajně obtížné, ale stále ještě možné. Postupně ale začaly ruské úřady prohlašovat tyto organizace za „nežádoucí“, což znamená postavení zcela mimo zákon, a tedy definitivní likvidaci.

První na řadu přišli Greenpeace

Smutné prvenství mezi ekologickými organizacemi připadlo letos v květnu Greenpeace International. Generální prokuratura odůvodnila udělení statutu „organizace nežádoucí na území Ruska“ tím, že působení Greenpeace „představuje ohrožení základů ústavního systému a bezpečnosti Ruské federace“ a „je provázeno aktivní propagací jistých politických postojů, pokusy o vměšování do vnitřních záležitostí státu a úsilím o podkopání ekonomických základů Ruska“.

Generální prokuratura se rovněž domnívá, že Greenpeace provádí informační kampaně a akce, které narušují ruské státní programy, včetně „realizace prospěšných infrastrukturních a energetických projektů“. Organizace údajně požaduje změny v legislativě země „v neprospěch zájmů“ ruské společnosti. V reakci na rozhodnutí generální prokuratury ruská pobočka Greenpeace ukončila svou činnost.

Tři desítky let práce ruské pobočky Greenpeace znamenaly pro ochranu přírody v Rusku velmi mnoho. Již v roce 1995 se díky úsilí Greenpeace Pralesy Komi staly první lokalitou v Rusku, která získala ochranu UNESCO, a také se jim podařilo zastavit opakované snahy o zahájení ničivé těžby zlata v této oblasti.

Zřejmě nejvýrazněji je ale ruská pobočka Greenpeace spojena s ochranou jezera Bajkal. Organizace napomohla k ukončení provozu celulózky a papírny, která po desetiletí otravovala vody unikátního jezera, a dosáhla změny trasy zdejšího ropovodu, který byl původně plánován pouhých 800 metrů od břehu jezera. V poslední době Greenpeace zkoumala kontaminaci vod Bajkalu nebezpečnými chemikáliemi a usilovala o zákaz masové těžby dřeva v blízkosti jeho břehů. Trvalou součástí práce Greenpeace na Bajkalu byl boj proti pytlákům lovícím tuleně bajkalské.

Greenpeace bylo v Rusku zlikvidováno příznačně právě v době, kdy opět začala sezóna lesních požárů, jež ruský stát naprosto nezvládá. Aktivisté Greenpeace naopak v boji proti nim vždy hráli klíčovou roli.

Nežádoucí je už i Světový fond na ochranu přírody

Letos v červnu ruský stát stejným způsobem zakročil proti Světovému fondu na ochranu přírody (WWF). Organizace byla rovněž prohlášena za „nežádoucí“, a proto skončily veškeré projekty, na nichž se podílela, jejich internetové stránky jsou zablokované, nesmí se šířit ani odborné knihy dříve vydané touto organizací.

„Cílem aktivit WWF je zabránit realizaci politiky země zaměřené na průmyslový rozvoj Arktidy a čerpání přírodních zdrojů v subarktických oblastech a dále prosadit omezení, která by mohla sloužit jako základ pro přesun Severní mořské cesty do výlučné ekonomické zóny USA,“ odůvodnila generální prokuratura své rozhodnutí.

Generální prokuratura rovněž tvrdí, že nadace vytvořila „síť kontrolovaných neziskových organizací“, které shromažďovaly informace o stavu životního prostředí v ruských regionech a „připravovaly ‚nezávislá‘ hodnocení tendenčního charakteru s cílem brzdit hospodářský rozvoj Ruska“. Kromě toho WWF poskytoval materiální a metodickou podporu „zahraničním agentům“, včetně organizací Přátelé Baltu a Ekologická stráž Sachalinu. Členové těchto organizací již byli pohnáni k administrativní odpovědnosti za účast na protestních akcích, což podle generální prokuratury „svědčí o vměšování do vnitřních záležitostí Ruska“.

Tisková zpráva generální prokuratury poměrně otevřeně pojmenovala, čím byly organizace Greenpeace a WWF trnem v oku ruské státní moci. Ochrana přírody vytváří nežádoucí překážku pro byznys, ať již má podobu průmyslového využití Arktidy, bezohledné těžby ropy na Sibiři nebo masové těžby dřeva a výstavby turistické infrastruktury na březích Bajkalu.

Světově proslulé ekologické organizace měly jednak profesionální kapacity pro boj s těmito formami devastace přírody, jednak dokázaly podobné problémy celosvětově medializovat. Všech takovýchto „nepříjemných komplikací“ se nyní ruský stát zbavil.

Ruští ochranáři čelili ústrkům dlouhodobě

Ochrana divoké přírody v Rusku ale nebyla závislá jen na činnosti velkých mezinárodních organizací, které svou světově proslulou značkou přitahují více pozornosti než lokální občanské organizace a profesionální ochránci přírody. V jakých podmínkách pracují lidé zaměstnaní ve správě národních parků a rezervací, vypovídá aktuální kauza Kronocké rezervace ve východní části Kamčatky.

Oblast Kronoki, rozkládající se na ploše necelých 12 tisíc kilometrů čtverečních a světově proslulá tamním Údolím gejzírů, má status rezervace, což podle ruské legislativy znamená nejvyšší stupeň ochrany. Oblast však nese velkou zátěž zejména v podobě kovového odpadu ze sovětské éry, a proto pracovníci rezervace v roce 2016 připravili pilotní projekt vyčištění celé lokality. V roce 2019 však byli čtyři zaměstnanci rezervace (jeden z nich — někdejší ředitel rezervace — posmrtně) obviněni, že rezervaci nevyčistili a defraudovali 450 milionů rublů, které ruský stát vyčlenil na projekt.

Dvě ženy a jeden muž byli zatčeni, byla na ně uvalena vazba a státní žalobce požadoval trest odnětí svobody na šest až osm let. Kromě přímého dopadu na životy obviněných a jejich rodin uvěznění tří pracovníků rezervace do značné míry paralyzovalo činnost správy rezervace. Kauza měla velkou mediální odezvu, na stranu ochranářů se postavila celá ruská komunita vědců, pracovníků jiných chráněných oblastí a ekologických organizací s tím, že celé obvinění je smyšlené a absolutně nepodložené jakýmikoli fakty.

Svou roli sehrála zřejmě i okolnost, že se kauza bezprostředně dotýkala slavné rodiny ruských ochránců přírody se zcela mimořádným renomé. Ředitelem rezervace během přípravy a realizace projektu vyčištění rezervace byl Tichon Špiljonok, šéf Asociace ředitelů národních parků a rezervací Ruské federace a syn Igora Špiljonka, nejrespektovanějšího ruského fotografa divoké přírody.

Tichon Špiljonok ale v roce 2016 ve věku 36 let zemřel a na jeho místo nastoupil jeho bratr Petr. Po vypuknutí kauzy se ale na protest proti nespravedlivému obvinění svých podřízených funkce ředitele vzdal a věnoval obětavé úsilí boji za osvobození stíhaných kolegů.

Jistých pochybení se pracovníci v Kronocké rezervaci zřejmě dopustili — už proto, že šlo o pilotní projekt, jemuž chyběla prověřená metodika. Navíc zřejmě sehrálo roli, že během prací onemocněl a poté zemřel ředitel rezervace. Nic z toho ovšem nezpůsobilo takové škody, aby byl důvod k tak tvrdým trestům.

Přesto se podařilo dosáhnout propuštění obviněných z vazby teprve na jaře tohoto roku. Všichni tři se vrátili k ochranářské práci, ale případ pořád není definitivně uzavřen.

Každopádně kauza vykonala své: zatímco původně se vyčištění Kronocké rezervace plánovalo jako pilotní projekt, po němž se budou podobně čistit další chráněné lokality, po zkušenostech pracovníků Kronocké rezervace už si nikdo na podobnou akci netroufne. Tím spíše, že nejde o jediný případ tohoto druhu, kdy jsou profesionální ochránci přírody vystaveni šikaně ze strany státní moci.

Kronockému příběhu se totiž nápadně podobají zkušenosti Alexandra Gubernatorova, který v letech 2008 až 2019 stál v čele národního parku Samarskaja Luka na řece Volze. Gubernatorov byl v roce 2020 obviněn, že zpronevěřil téměř deset milionů rublů z dotací, а na podzim roku 2022 byl odsouzen k pěti letům vězení v trestanecké kolonii. Letos na jaře byl rozsudek zrušen, Gubernatorov byl zproštěn obvinění a propuštěn na svobodu.

I u nás se proti ochráncům přírody často argumentuje tak jako v Rusku

Kromě neustálého tlaku ze strany ruských úřadů jsou ochránci přírody v Rusku pod permanentním tlakem všemocných oligarchů, zkorumpovaných představitelů místní správy a pytlácké mafie. Ostatně podle svědectví blízkých mělo na prudký postup nemoci Tichona Špiljonka vliv právě vyčerpání z dlouholetého zápasu s průmyslovým pytláctvím na Kamčatce.

Mimořádné osobní nasazení v boji s pytláckým drancováním přírody projevovali po tři desetiletí také lidé sdružení v organizaci Ekologická stráž Sachalinu. Loni v prosinci byla organizace prohlášena za zahraničního agenta, a v důsledku toho ukončila svou činnost. Řádění pytláků na Sachalinu, kteří zde v obrovských rozměrech pobíjejí lososy kvůli kaviáru, už tak nic nestojí v cestě.

Rusko není demokracie. Vyspělá demokratická společnost je totiž natolik stabilní a sebevědomá, že nepokládá občanský sektor za pátou kolonu vnějšího nepřítele. Nemusí propadat hysterii z každého projevu občanské neposlušnosti jakožto „ekologického extremismu“.

Ochranu přírody garantuje kvalitní legislativa, díky níž má příroda vždy přednost před byznysovými zájmy oligarchie. Debata o tématech životního prostředí a cestách k záchraně planety je vedena věcně, nikoli podpásovou diskreditací na základě falešných obvinění s nakládáním s financemi. Stěží se lze ubránit pocitu, že my máme v této oblasti k Rusku mnohem blíže, než jsme si obvykle ochotní přiznat.