Prigožinova revolta s odstupem — co se vyjasnilo a co stále nikoliv
Petr JedličkaŘada analýz a dílčích detailů zveřejněných v posledních dnech umožnila zrekonstruovat celé wagnerovské tažení. Nad otázkami budoucnosti jeho hlavních aktérů či režimu v Rusku se ovšem stále debatuje.
Již týden uplynul od ruského dramatu z minulé soboty a řada věcí se vyjasňuje. Některé aspekty revolty šéfa Wagnerovy skupiny Jevgenije Prigožina se vysvětlily úplně. U dalších se snížil počet relevantních výkladů. I když tak mnohé stále nevíme, dá se udělat první zpřehlednění.
Jasný sled událostí
V otázkách dění v zákulisí, plánů hlavních aktérů či jejich dalšího osudu se dosud vedou spory. Vlastní sled událostí z minulého víkendu je ale rozkryt už v podstatě celý.
Víme, že jednotky wagnerovců vpadly do Ruska z ukrajinského území 24. června ze dvou směrů: první konvoj v čele se samotným Prigožinem překročil hranici v noci na sobotu a zamířil na jih. Nad ránem dorazil do Rostova na Donu, kde zabral bez odporu vojenské velitelství a vůbec všechny vojensky důležité objekty.
Druhý konvoj wagnerovců vyjel z ukrajinského území na ruské později, a to směrem na sever, na Voroněž. Také zde zabral několik vojenských objektů, ale musel už lámat dílčí odpor. Několik wagnerovců zde bylo v přestřelkách zraněno.
Vlastní akci přitom už v pátek 23. června předcházela publikace dvou videonahrávek s Prigožinovými výstupy. Na první nahrávce rozšířené přes spřátelené kanály sítě Telegram kritizuje Prigožin oficiální výklad invaze na Ukrajinu s tím, že je celý vylhaný. Ukrajinci ani NATO podle něj Rusy neohrožovali, pouze ministr obrany Šojgu chtěl získat vojenský věhlas a někteří oligarchové chtěli další peníze.
Na druhé pozdější nahrávce zveřejněné také v pátek obviňuje Prigožin už velmi emotivně ruské ministerstvo obrany z cíleného útoku na wagnerovský tábor, při němž byly podle něj zabity dva tisíce jeho bojovníků. Prigožin zde vyhlašuje ministrovi a velení armády válku a vyzývá všechny, kdo věc cítí podobně, aby se k němu připojili.
Na této druhé nahrávce šéf wagnerovců rovněž uvádí, že Šojgu utekl z předsunutých velitelských stanovišť na Ukrajině do Rostova na Donu. Právě pro něj — a pro náčelníka generálního štábu Gerasimova — si wagnerovci další den do jihoruského města oficiálně přijeli.
S Šojguem a takřka určitě ani Gerasimovem se wagnerovci v Rostově nesetkali. Rozšířila se ovšem videonahrávka ze sobotního rána či časného dopoledne, na níž Prigožin debatuje právě v Rostově s náměstkem ministra obrany Jevkurovem a náměstkem šéfa GRU Alexejevem.
Tito dva se snaží Prigožina přesvědčit ke stažení jednotek, on ale požaduje konfrontaci právě s Šojguem a Gerasimovem. Padá zde také věta, že pokud mu nebude umožněna, dojede si pro ně do Moskvy.
Příslušný rozkaz Prigožin posléze opravdu vydal, přičemž na cestu dlouhou přes tisíc kilometrů po rovinaté dálnici M4 vyslal obrněný konvoj. Jeho součástí bylo i protiletecké vybavení a tanky naložené na návěsech za kamiony.
Druhý konvoj pak vyrazil ze severu Ukrajiny k Voroněži, přičemž u Voroněže nastal nejvážnější vojenský střet — wagnerovci zde sestřelili až šest helikoptér, které na ně zaútočily, a letoun Il-22M koncipovaný jako vzdušné velitelské stanoviště.
Po dálnici M4 dojel konvoj během soboty až do Lipecké oblasti, tedy nějakých 420 kilometrů před Moskvu. Rozrazil zde jeden provizorní zátaras z autobusů a náklaďáků, jinak však projížděl bez odporu. Policisté ve všech oblastech po trase uzavřeli dálnici pro civilní dopravu a následně se skryli. Gubernátoři vyzvali obyvatelstvo, aby nevycházelo.
První obrannou linii zbudovaly ruské jednotky až na severním břehu řeky Oky, to jest 190 kilometrů od Moskvy. Tuto řeku už wagnerovci nepřekročili.
Prigožin, který zůstal v Rostově na Donu, se snažil celý den mluvit s Putinem. Ten s ním vyjednávat odmítl. Dostal nicméně k telefonu postupně Putinova nástupce v čele FSB a dnes předsedajícího Bezpečnostní rady státu Nikolaje Patruševa, šéfa aparátu Putinovy kanceláře Antona Vaina, ruského velvyslance v Bělorusku Borise Gryzlova a nakonec Alexandra Lukašenka.
Oficiálně právě přes Lukašenka byla nakonec uzavřena dohoda, jejíž celý obsah neznáme. Prigožin dal rozkaz ke stažení a v brzkých nočních hodinách opustil sám Rostov, oficiálně směrem do běloruského exilu.
Vše dílo sil v pozadí? Tentokrát spíše ne
Takřka ihned po Prigožinově odjezdu z Rostova se vynořila sada konspiračních teorií. Dle té v Rusku nejpopulárnější vše rozehrál Západ. To je však tentokrát takřka vyloučené. Prigožin patřil — navzdory zmíněnému demaskování vylhané motivace pro invazi — k proponentům eskalace ukrajinského tažení. Také byl vnímán jako kompetentnější taktik, než jsou stávající ruští. V neposlední řadě pak otevřeně kalkuloval s možností použít taktické jaderné zbraně.
Jak trefně zaznamenali korespondenti Al-Džazíry, zvláště u americké administrativy bylo tentokrát zjevné, že si eventuální změnu režimu v Rusku směrem ke krajní pravici nepřeje. Svoje zpravodajské postřehy o nebezpečných spádech Jevgenije Prigožina dokonce sdělila Moskvě. Ruské exilová Meduza má přitom za to, že odpovědní činitelé Putina adekvátně neinformovali, protože měli strach, že dostanou za úkol Prigožina „vyřešit“.
Na vlastním Západě se zase rozšířil výklad, že vše mohla být jenom šaráda založená na dohodě Prigožina s Putinem, jejímž účelem bylo zakrýt přesun wagnerovců na bělorusko-ukrajinskou frontu. I tento výklad je ale krajně nepravděpodobný.
Putin zareagoval na události velice ostrým projevem hned v sobotu ráno, v němž mluvil o „zradě“ a „dýce do zad“. Ve výstupu v pondělí pak zase detailně přiblížil financování Wagnerovy skupiny přes státní kasu s tím, že „doufá, že nic neukradla“ a že se vše nyní „pořádně vyšetří“.
Putinův věrný mluvčí Dmitrij Peskov byl v sobotu večer evidentně hodně nervózní, když oznamoval uzavření dohody s Prigožinem. Očitě nesví byli i členové vlády na svém pondělním jednání.
Na běloruském území jsou již dnes dislokovány desetitisíce ruských vojáků včetně letectva. Ukrajinská armáda hranici hlídá. Příjezd několika tisíc wagnerovců by zde mnoho nezměnil. I když samozřejmě není úplně vyloučeno, že se Prigožin bude chtít ukázat ještě užitečným a že ruské jednotky na Ukrajinu z běloruského území někdy výhledově vpadnou.
Tři možné motivy
Ohledně skutečných motivů Prigožinovy akce se znalci dělí dnes v zásadě do tří různě provázaných skupin. První skupina se kloní k výkladu, že Prigožin chtěl společně s určitými vlivnými spojenci docílit odstranění armádního vedení a jeho výměny za jiné, jemu oddané či nakloněnější. Podle tohoto výkladu mu tedy šlo o moc, respektive o zlepšení jeho postavení a eventuálně o změny ve způsobu vedení války na Ukrajině.
Akci Prigožin plánoval delší dobu. Veřejně ostatně armádní vedení kritizoval a razanci kritiky stupňoval. Hledal si spojence. Podle všeho byl ale před 23. červnem jeho plán prozrazen, a tak se rozhodl spustit vše časněji, než původně zamýšlel.
Ruská tajná služba FSB dle tohoto výkladu varovala na poslední chvíli Šojgua i Gerasimova, a tak je wagnerovci nedopadli. Také Putinovým agentům se mělo podařit zajistit některé Prigožinovi spojence, například generála Surovikina, který během soboty vyzval wagnerovce ke složení zbraní, ovšem ve vystoupení, které působilo jako vynucené.
Fakt, že wagnerovský konvoj projel Ruskem v podstatě bez odporu, berou zastánci tohoto prvního výkladu jako další potvrzení, že Prigožin měl ve vojenských strukturách či v tajných službách předdomluvené spojence.
Druhý výklad má naopak za to, že Prigožin žádný velký plán na výměnu v armádním vedení neměl, respektive 24. června už nic takového nesledoval — šlo mu čistě o záchranu vlastního bydla, organizace či případně o odvrácení vlastní likvidace.
Šéf wagnerovců se měl dle druhého výkladu dozvědět, že jeho osud byl zpečetěn. Údajný útok na jeho bojovníky zmiňovaný na druhé páteční nahrávce byl pro něj definitivním potvrzením, byť ruské ministerstvo obrany tuto událost úplně popírá.
Rozhodl se proto vyjednávat s použitím posledních silových pák, které mu zůstaly. Až k Putinovi se nedostal, zachránil si však podle všeho alespoň vlastní život a zřejmě i nějakou část živobytí, tedy prozatím.
Konečně třetí reálně zvažovaný výklad zdůrazňuje Prigožinovu gangsterskou náturu i mafiánskou povahu vztahů v současném Rusku, respektive v tamní mocenské elitě. Podle tohoto výkladu chtěl Prigožin prostě vytřískat ze situace mocenské maximum, ať už měl původně jakýkoliv plán nebo jednal jen sebezáchovně.
Tento jediný výklad připouští, že mohl cílit i na eventuální převrat, byť i v rámci dané skupiny málokdo tvrdí, že by se mohl udržet u moci dlouhodobě. Jsou to nicméně hlasy, které argumentují, že válkou zocelení wagnerovci se mohli reálně probít přes nezkušené jednotky v Moskvě třeba až do budov Kremlu či sídla ministerstva obrany.
Patří se ještě doplnit, že řada znalců uvedené výklady různě kombinuje. Bývalý francouzský velvyslanec v Rusku Claude Blanchemaison například tvrdí, že Prigožin měl vzpouru předem připravenou, ale během ní zjistil, že s ním nejdou ti, kteří mu slíbili podporu — a teprve pak začal jednat čistě v zájmu vlastního přežití. Rusista Jiří Just zase připouští, že Prigožin mohl chtít silově vyjednávat i prostřednictvím krvavých bojů, které byl ochoten rozpoutat.
Podle Alexeje Jusupova, který analyzuje Rusko pro Deutsche Welle, chtěl Prigožin připomenout Kremlu svoji hodnotu v chystaném začlenění wagnerovců do armádní struktury. Hrál tak o lepší deal, eventuálně o postavení. Když pak ale viděl, že mu původní hra nevychází, začal hrát jinou — o to, jak z celé situace co nejlépe vyváznout.
Sám Jevgenij Prigožin v dosud jediném audiovzkazu, který vyšel od jeho odjezdu z Rostova, uvedl, že žádný převrat nechtěl — že chtěl jen poukázat na reálné problémy a chyby, za něž jsou lidé v současném vedení armády odpovědní.
Největší překvapení? Mlčení generálů, absence obrany a podpora od lidí
Nutno říci, že zpravodaje agentur nepřekvapila ani tolik wagnerovská vzpoura — jak už zmíněno výše, Prigožin útočil na vedení armády již dlouho otevřeně — jako spíš reakce na ni v Rusku samém. Konkrétně šlo například o fakt, že proti wangnerovcům jedoucím na Moskvu nenastoupila pořádně žádná vojenská jednotka. Provizorní zátarasy byly stavěny na pokyn starostů blízkých měst. Dopravu odkláněla policie.
Dále zatímco Putina během soboty podporovali veřejnými projevy různí gubernátoři a politikové, z vojáků se ozval pouze Surovikin, a to zjevně nijak nadšeně — spíše z donucení. Lidé v médiích spíše mlčeli a čekali na pokyny. V ulicích Rostova přitom wagnerovce vítali, ba až oslavovali, třebaže taky ne všichni.
Analytikové jako Konstantin Eggert či Phillips O'Brien míní, že právě tyto oslavy otevřené konfrontace s režimem vyděsily Kreml nejvíce. Ohledně absentující obrany se sice v Rusku rozšířila záhy interpretace, že režim schválně vyčkával až do posledních chvíle s příslušnými pokyny, aby předešel krveprolití. Srdečné loučení Rostovanů s Prigožinem tím ale vysvětlit nelze.
Připočte-li se navíc, jak z Moskvy prchali během soboty různí oligarchové v osobních tryskáčích, anebo fakt, že pracovníci muzeí dostali pokyn uschovat nejcennější díla, je zjevné, že mezi elitami určitá panika propukla. Putinův režim se logicky jeví teď slabší, zranitelnější.
Teď přijde demonstrace síly a normality, čistky budou průběžné
V podstatě všichni analytikové se hned po revoltě shodli na třech závěrech: za prvé, wagnerovská vzpoura narušila dojem vnitřní stability Ruska a síly tamního režimu; za druhé, aby byl popsaný dojem obnoven, musí teď režim posilovat zdání normality a výhledově provést velkou čistku; a za třetí, prostou výměnou kádrů v armádní a mocenské struktuře to neskončí.
Události posledních dní zatím dávají všemu řečenému za pravdu. Hned po víkendu Putin uklidňoval na vládě a před vojenskými hodnostáři. Děkoval všem, kteří zabránili „občanské válce“. Ujišťoval, že vše je v pořádku, že se nic podobného už nebude opakovat i že dohodu s wagnerovci dodrží.
V dalších dnech odvysílala režimní média záznamy Sergeje Šojgua při práci. A ještě později se objevil sám Putin mezi nadšenými davy v Dagestánu. Mezi tím se však v Rusku začali ztrácet vysocí generálové.
Téma paranoie samotného Putina je látka pro jiný žánr. Faktem je nicméně, že v Rusku se chodí v posledním roce do vězení i například za heslo „Ne válce“ nastříkané na kartonové krabici. Těžko si představit, že podobně vážný útok na stát skončí všestranným odpuštěním a zapomněním.
Vladimir Putin se zatím snaží vše rámovat jako zkoušku národa, v níž Rusko obstálo a výhledově ještě obstojí díky své jednotě. Již citovaný Alexej Jusupov má za to, že sám Putin bude teď okázale objíždět zemi, fotit se s lidmi i s hodnostáři a vůbec počínat si jako při volební kampani — přičemž v zákulisí si bude rovnat účty.
Co stále nevíme
Ani rámcově, a přitom kvalifikovaně zatím neumíme odpovědět na celkem pět zásadních otázek. Za prvé, kdo všechno byl s Prigožinem do sobotního dění zapojen. Některé zprávy hovoří až o čtrnácti armádních pohlavárech, možná i pracovnících tajných služeb. Z protiputinovských sil v exilu ho podpořil někdejší oligarcha Michail Chodorkovskij a Ruský dobrovolnický sbor, což je polovojenská jednotka protiputinovských Rusů s krajně pravicovou ideologií. Důležití jsou ale spojenci ve vlastním Rusku.
Za druhé nevíme, co vše bylo obsahem deeskalační dohody uzavřené v sobotu mezi Prigožinem a Kremlem za Lukašenkova zprostředkování. Víme, že na základě příslušné dohody Prigožin zastavil svoje jednotky a jemu osobně i jeho doprovodu byl umožněn odjezd. Víme také, že bojovníci Wagnerovy skupiny dostali oficiálně amnestii plus možnost buď odejít do Běloruska, nebo vstoupit do armády, anebo odevzdat zbraně a vrátit se domů.
Bylo však v dohodě něco o Prigožinově dalším působení? Bylo v ní něco o změnách v armádním vedení? Bylo v ní něco o wagnerovském majetku či jejich africkém „podnikání“?
V minulých dnech se objevili určité indicie, že se Prigožin zavázal zaplatit ze svého náhradu rodinám letců ze sestřelených helikoptér a letadla. Vyslanci Kremlu míří také teď do Sýrie či Mali, kde jednají s tamními wagnerovskými veliteli. Více však doposud známo není.
Za třetí — a zde je úzká souvislost —, co bude nyní s wagnerovci. Oficiálně dostali tři zmíněné možnosti. Například známý americký think tank ISW má ale za to, že je bude Kreml využívat dál úplně stejně, byť pod nějakou jinou hlavičkou. Podle agentury TASS musí wagnerovci teď odevzdat všechny těžší zbraně. Řada dalších expertů navíc připomíná, že plat v ruské armádě je mnohem menší, než byl ve skupině.
Část pětadvacetitisícové armády se zjevně přesouvá do Běloruska. Lukašenko uvádí, že tam budou sloužit jako instruktoři — těžko však všichni. Existence soukromých armád je v Bělorusku ilegální. Řada exulantů si ovšem myslí, že si Lukašenko právě z wagnerovců vytvoří jakousi osobní gardu — pojistku proti eventuální vzpouře vlastní armády.
Již citovaný Konstantin Eggert se domnívá, že Prigožin sám a jemu nejvěrnější jednotky v Bělorusku nezůstanou — už proto, že jim tam bude každým dnem hrozit kremelská odplata. Například bezpečnostní analytik Pavel Felgenhauer naopak míní, že wagnerovci budou držet i nadále při sobě a budou i z Běloruska Kreml udržovat v určitém šachu, protože „cesta na Moskvu je odtud kratší než z Rostova a je bez jakýchkoliv přírodních překážek“.
Faktem je, že odpověď zde jednoduše neznáme, stejně jako neznáme podrobnosti vzniklého ujednání. Anastasiya Shapochkina z Eastern Circles tak může dnes přesvědčivě tvrdit, že „Prigožin zcela prohrál“ a „už nebude mít příležitost cokoliv ovlivnit“. A Alexandre Vautravers z Global Studies Institute může stejně přesvědčivě argumentovat, že Prigožin ve skutečnosti vyhrál, protože uhájil, co mohl a určitý vliv si udrží.
Za čtvrté, zcela protichůdně se hodnotí i efekt zapojení Alexandra Lukašenka. Běloruský diktátor se sám prezentuje jako ústřední postava události. Sám prý přesvědčil Putina, aby Prigožina nezabíjel. A sám též prý posléze přesvědčil Prigožina, aby vzal rozum do hrsti — i když prý u toho musel dost křičet.
Pravdou je, že Lukašenko se s Prigožinem osobně znal. Byl zde však pouze poslem, nebo skutečně něco sám dojednal? Jaké má na přijetí wagnerovců zájmy? Je už jen kremelskou figurkou bez vlastní vůle, nebo má ještě prostor na autonomní politiku? I zde se závěry rozcházejí.
A konečně za páté, jaké dopady bude mít událost na režim v Rusku? Relativně všichni se shodují, že se režim ukázal slabším, že bude muset reagovat a že půjdou nahoru nové kádry. Na ostatní se ale už názory různí. Bude teď Putin muset sdílet větší část moci, aby se udržel? Bude chtít využít odhalené trhliny někdo jiný? Byla zásadně narušena rovnováha mezi hlavními mocenskými skupinami v zemi a bude se hledat nová, nebo se z hlediska režimu nejednalo o nic významného?
Část znalců se domnívá, že jsme o minulém víkendu byli svědky začátku Putinova konce — že dopadne jako Gorbačov po pokusu o puč v roce 1991. Jiná část má naopak za to, že si prezident a kruh kolem něj nyní v mocenských strukturách pořádně uklidí, a že jejich pozice v rámci režimu se tak může Prigožinovým vystoupením paradoxně zlepšit.
Podobně dvojace ostatně může dopadnout Prigožinova revolta i na válku na Ukrajině. Z jednoho pohledu může snížit morálku a vzájemnou důvěru mezi bojujícími na ruské straně a může přimět režim k deeskalaci konfliktu. Z druhého ovšem může vést i k větší eskalaci, například kvůli odvedení pozornosti od problémů doma.
Prigožinovo demaskování oficiálního výkladu války na počátku jeho revolty má jistě svou hodnotu. Otázkou je však, kolik lidí přesvědčených o západní či ukrajinské vině mu věnovalo pozornost a zda se zapsalo alespoň trochu do paměti i mezi lidmi ve vlastním Rusku.
#BečvaNevyšumí
Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!
K pěti položeným otázkám Petra Jedličky bych přidal ještě šestou, která se jeví být ta nejzáhadnější, a zároveň nejdůležitější: jak to, že i po definitivním odvrácení vojenského puče se Putin zřejmě cítí být vázán dohodou s Prigožinem? Jak je možné, že tento - z hlediska ruského režimu - zrádce a pučista se mohl beztrestně, a to i se svými ozbrojenými oddíly, přesunout do Běloruska, kde podle všeho není nijak (bezprostředně) ohrožován?
Jisté je jedno: Prigožin v žádném případě nebyl nějak naprosto poražen, nýbrž vytvořila se patová situace. A opakuji znovu: tato patová situace mezi jím a Putinem zřejmě trvá i tehdy, když už Prigožinovo vojenské dobrodružství jako takové skončilo, a on by v tuto chvíli zřejmě neměl už ani samotné vojenské prostředky k tomu svůj pochod na Moskvu zopakovat.
Nabízí se jediné možné vysvětlení: Prigožin má na Putina nějaké páky. Má vůči němu nějaké trumfy, které přesahují čirou údernou vojenskou sílu Prigožinových oddílů.
V tomto případě se pak dá s vysokou mírou pravděpodobnosti usuzovat: Pirogižin na Putina něco ví. Pirogižin má zřejmě k dispozici informace, které - kdyby je pustil do světa - by pro Putina mohly být krajně nepříjemné. Jenom proto Putin musel udělat to, čemu se v Německu říká "spolknout ropuchu"; nejenže s Prigožinem musel uzavřít čistě mocenský kompromis, ale navíc evidentně velice zmírnit svou rétoriku vůči němu. Kdyby se nejednalo o nic více nežli o čistě mocenský kompromis (Prigožin už věděl že nemá dostatečnou podporu pro úspěšné dokončení puče, zatímco Putin nemohl riskovat tak kapitální blamáž že vzbouřenci proniknou až do Moskvy a obsadí Kreml), pak by sice pragmatické řešení mohlo být dost podobné jako je to stávající, ale pro kremelskou propagandu by Prigožin byl nadále "zrádce národa", odpadlík, nepřítel číslo jedna. Ale jak se zdá, o něčem takovém není z Kremlu vůbec řeč. Podle všeho oficiální výklad je ten, že došlo k jakémusi nešťastnému konfliktu, který byl v zájmu Ruska pragmaticky vyřešen.
-------------------------
Co se týče otázky zda proběhlé události Putinovu moc oslabí nebo posílí: ačkoli to může znít protismyslně, může nastat obojí zároveň. Bezprostředně Putin dozajista svou moc bude konzolidovat, provede příslušné čistky. V tuto chvíli - i přes utrpěnou "ztrátu tváře" - není jeho moc zřejmě akutně ohrožena, už proto že za něj není vidět odpovídající náhrada.
Ale výhledově zde už provždy zůstane v temných houštinách ruských interních bojů o moc přítomno vědomí, že Putin není neporazitelný. Že stačilo málo, a v tuto chvíli by už byl pryč. Že kdyby se Prigožinovi podařilo získat jenom o něco málo více spojenců, byl by možná v tuto chvíli vládcem Ruska on. A toto vědomí bude už natrvalo destabilizovat systém Putinovy moci.
Budou zde tedy zřejmě paralelně působit oba tyto faktory - jak posílení Putinovy moci, tak její otřesení. Bude poté záležet jenom na konkrétních konstelacích, která z těchto dvou tendencí nabude vrchu.
V každém případě lze soudit, že po tomto pokusu o puč se Putin stane ještě více paranoidním; stejně jako Hitler po nezdařeném pokusu o puč kolem hraběte Stauffenberga.