Převrat v Rusku se nekoná. Wagnerovci se stáhli
Petr JedličkaJevgenij Prigožin dal v podvečer příkaz všechny akce zastavit, „aby netekla ruská krev“. Sám dostal azyl v Bělorusku a jeho lidé slib postů v ozbrojených složkách. Co vše revolta žoldnéřské armády v Rusku podnítila, ukáží až další dny.
Ani ne čtyřiadvacet hodin trvala nakonec mimořádná situace v Rusku, o níž se postarala Wagnerova skupina — žoldnéřská armáda Jevgenije Prigožina. Wagnerovci v noci na sobotu obsadili armádní velitelská stanoviště v Rostově na Donu a později i ve Voroněži. Sám Prigožin vyhlásil revoltu vůči vedení oficiální ruské armády v čele s náčelníkem štábu Gerasimovem a ministrem obrany Šojguem. Během soboty vyslal pak konvoj svých jednotek na Moskvu.
Město se během dne začalo připravovat na možný nájezd. U příjezdových cest byla vybudována opevněná stanoviště, dálnice byla rozkopána. Wagnerovci však do Moskvy nakonec nedojeli. Opět sám Prigožin v pozdním odpoledni vyhlásil, že chce předejít prolévání ruské krve a že vydal rozkaz operaci ukončit.
Velice rychle vyšlo najevo, že známý magnát a žoldnéřský velitel uzavřel deeskalační dohodu s Putinovým režimem, a to za zprostředkování běloruského diktátora Lukašenka. Večer Putinův mluvčí Peskov oznámil, že Prigožinovi bylo umožněno odejít beztrestně do Běloruska a že účastníci revolty nebudou perzekuováni — že naopak dostanou posty v oficiální armádě, budou-li je chtít.
V noci na neděli opustili pak wagnerovci i zabraný Rostov a vrátili se na své základny, za nadšeného skandování místních obyvatel.
Že by jen divadlo? Spíše ne
Co vše se přesně v sobotu 24. června v Rusku odehrálo, bude předmětem ještě mnoha analýz. Stále se objevují i teorie, že šlo o nějaký klamný manévr předem domluvený mezi Prigožinem a Kremlem. Většina pozorovatelů si to však nemyslí.
Prigožin totiž během svých sobotních výstupů pozurážel nejen ruské armádní velení, ale též zpochybnil oficiální výklad ruské invaze na Ukrajinu — podle něj ji inicioval Šojgu kvůli touze po věhlasu a ruští oligarchové kvůli penězům. Zaznívá řada hlasů, že už tímto prohlášením kremelský režim hodně poškodil.
Dále platí, že wagnerovci a pravidelná ruská armáda se během dne několikrát střetli. U Voroněže ostřelovaly helikoptéry prokazatelně wagnerovský konvoj. Zřejmě sestřeleno bylo i armádní transportní letadlo. Agenturní zdroje mluví zatím o patnácti mrtvých.
Ve městech podél dálnice M4 z Rostova přes Voroněž na Moskvu byl postupně vyhlašován mimořádný stav. Moskvu samotnou zaplnily různé ozbrojené složky a byly uzavřeny veřejné instituce, včetně například muzeí. Vladimir Putin sám označil v ranním projevu revoltu za „dýku do zad“ a za „zradu“, která prý bude potrestána.
Na sousední Ukrajině se během dne válčilo beze změny. Stále sice přicházejí i zprávy o enormním počtu ruských kapitulací, zároveň se ale informuje, že interventi vedli během dne také útočné operace, a to nejméně na třech místech fronty.
Mnozí komentátoři předpovídají, že sobotní události podlomí ruskou morálku. Jestli tomu tak ale doopravdy bude, ukáží až další dny.
Bezmála operetní charakter této "vzpoury" v prvé řadě dokumentuje ještě naprosto nevyzrálý stav ruské společnosti, kde namísto pevných a podle zákonných norem fungujících státních a společenských struktur stále ještě rozhodující slovo a moc mají buďto oligarchové, anebo přímo "warlordi", disponující dostatečnou vojenskou silou.
Tento počin velitele (a majitele) ozbrojeného uskupení "Wagner" byl naprosto iracionální; je krajně těžké uhadovat co ho k němu vedlo. A stejně tak, co ho vedlo k jeho ukončení.
Za jisté je možno považovat tři věci. Za prvé, tato událost byla obrovská blamáž pro Putina; ukázalo se že jeho zdánlivě neotřesitelná moc se může povážlivě zakymácet počinem jednoho jediného z řetězu utrženého vojenského oligarchy.
Za druhé, pochod vzbouřených kolon na Moskvu ukázal, jak naprosto neschopné jsou ruské struktury vojenského velení, jak je ruský "kolos na hliněných nohou" zranitelný. Zdálo se že ruské vojenské vedení skutečně nemá v rukou žádné prostředky, jak zastavit pohyb ozbrojených vzbouřenců.
A za třetí: je dost dobře možné, že tímto svým činem si Prigožin sám podepsal rozsudek smrti. Putin musí být tímto otřesením jeho moci smrtelně uražen; a něco takového Putin nikdy nezapomíná. V tuto chvíli, dokud Putin ještě Wagnerovu vojenskou skupinu potřebuje, je Pirgožin v relativním bezpečí; ale pokud by se vojenská situace vyvinula tak že Putin už Prigožinovy ozbrojené bandy potřebovat nebude, pak by to mohlo znamenat Prigožinův konec. Putinovi nepřátelé pravidelně končí s kulkou v hlavě, případně s letální dávkou novičoku v krvi.
Ovšem z hlediska vývoje situace na Ukrajině je bezpochyby velká škoda, že Prigožin svou vzpouru proti ruskému vojenskému (i politickému) vedení odvolal. Bylo by nemálo zajímavé z dálky sledovat, jak se psi rvou mezi sebou.
Nicméně zůstává nejistá otázka, do jaké míry bude Rusko moci Wagnerovu vojenskou skupinu nadále nasadit do bojů na frontě. Prigožin ji po dobytí Bachmutu vlastně už sám stáhl do týlu.
Jedno je ovšem nutno přiznat: Putinovi se tuto kapitální státní krizi podařilo vyřešit s bleskovou rychlostí, a podle všeho velmi elegantně.
Se samotným buřičem Prigožinem nemohl za dané situace jednat přímo; proto jako údajně z vlastní vůle jednajícího "mírotvůrce" využil svého vazala Lukašenka. Jeho prostřednictvím zřejmě Prigožinovi slíbil vše co ten požadoval; to znamená naprostou operační samostatnost Wagnerovy skupiny, a její přednostní zásobování municí i technikou.
Vítězem na celé čáře je tedy v tuto chvíli - i přes svůj přechodný exil v Bělorusku - Prigožin; zatímco tím nejvíce poraženým je ministr obrany Šojgu, jehož snahy podřídit Wagnerovo vojenské uskupení centrálnímu armádnímu velení tímto zřejmě naprosto ztroskotaly. A je otázka, jestli Šojgu tuto blamáž vůbec ustojí politicky.
Člověk si nemůže nevzpomenout na řevnivost mezi jednotkami SS a SA za hitlerovského Německa, která vedla až k "noci dlouhých nožů".
Historie se stále v různých obměnách opakuje.
Hm pane Poláčku, já bych spíš řekl, že ten Prigožinův čin byl plně racionální. Když se na to podíváme ruskýma očima.
Prigožin je přesvědčený, že Rusko na Ukrajině začíná prohrávat a jestli se něco nezmění, tak prohraje. ((( v tom vidím jistou naději, vzhledem k tomu, že on má věci nepochybně z první ruky ))) A je přesvědčený, že to Putin nebere dostatečně vážně, a že Šojgu, Gerasimov a další z moskevské smetánky už vůbec ne.
A taky ví, že aby byl doopravdy vyslyšen a vnímán, musí ukázat sílu.
Obsadil Rostov, který je reálným velitelstvím celé ukrajinské války a vyslal do Moskvy 5 tisíc věrných bojovníků - elitu, lidi prošlé ohněm, kteří byli přesvědčení, že jdou dopadnout a potrestat zrádce. Dokázali by dojít až do Moskvy, zmocnit se zbraní a munice a převzít kontrolu ....... armáda se Wagnerovcům nepostavila, Putin nemohl Rostov bombardovat, zkusil aspoň napadnout konvoj letadly, ale smetli je z oblohy a zemřelo 13 pilotů (!!!).
Ne opereta, ale Putinovi reálně hořela koudel u zadku.
Pak se Prigožin stáhnul, ale myslím, že i s tím počítal -- tak se to prostě v Rusku hraje a život a smrt je tam něco, co se běžně dává do banku...
Ale ano, pane Morbicere, v určitém smyslu byl Prigožinův čin "racionální"; já sám jsem napsal že v daném okamžiku je zřejmě právě on vítězem celé situace.
Ovšem - on se tímto vítězem mohl stát právě proto, že veškeré ruské poměry jsou naprosto iracionální; jenom za takovýchto podmínek se takovýto ze řetězu utržený dobrodruh může stát závažným vyzyvatelem nejvyššího vedení celého státu.
"Operetním" byl charakter celé této akce z hlediska civilizované, racionálně strukturované společnosti.
Nicméně bych oponoval Vašemu názoru že Prigožin celou akci zahájil proto že vidí že Rusko na Ukrajině prohraje. On sice neustále hlasitě vykřikuje jak je ruské vojenské velení neschopné, a co všechno se na frontě dělá špatně, ale že by samotnou válku považoval za ztracenou, to je málo pravděpodobné. Jeho motivací byl evidentně především více či méně osobní konflikt s ruským vojenským velením; a za druhé (a asi především) vůle po tom udržet si nezávislost své "Wagnerovy armády". Což se mu také podle všeho podařilo.
Co ale ještě v souvislosti s celou touto záležitostí stojí za zmínku: jak už jsem uvedl, Putinovi se nakonec podařilo celý konflikt deeskalovat velice rychle. Nicméně v celém jeho mocenském aparátu po tomto aktu vzpoury zůstanou velké trhliny. Nejen z toho důvodu, že Putin vůbec musel strpět (a nakonec se s ní smířit) takto dramatickou vzpouru proti vlastní moci; ale především by pro něj naprosto alarmujícími signály musela být skutečnost, že tato vojenská vzpoura si zřejmě získala nemalé sympatie jak u civilního obyvatelstva (Rostova), tak ale i u jiných složek pravidelné ruské armády! V každém případě se nezdálo, že by se běžní ruští vojáci nějakým způsobem spontánně a s odhodláním postavili proti pučistům; do boje proti nim se evidentně pustily jenom ty jednotky, které to dostaly jako přímý rozkaz. A to většinou jenom ze vzduchu.
Je to celkem pochopitelné: běžný ruský voják ví, jaké jsou poměry na frontě, že on svým velitelům platí většinou jenom jako "kanonenfutr". A že jinak je jim naprosto lhostejný; a že i to základní vojenské vybavení které by měl dostat si ti nadřízení oficíři už dávno rozkradli mezi sebou. Proto zřejmě cítili nemalou solidaritu s Prigožinovým atakem proti vojenské věrchušce, s jeho hlasitou kritikou její neschopnosti a zkorumpovanosti.
Prigožin sice jistě zblízka viděl leccos, co se mu, nahlíženo jeho pohledem a ruským imperiálním zájmem, nemohlo z vojenského hlediska vůbec líbit, ale hlavní důvod jeho "buntu" spočívá podle mě v jiné, ještě osobněji vnímané újmě. Putinův režim, možná s několika odklady, již trval na podřízení soukromého vojska pod jednotné armádní velení, plně pod stát. Ukrajinská anabáze změnila poměry a okolnosti, které v minulosti velmi přály neoficiálnímu bojovému útvaru pro špinavé operace v zahraničí, které měly svou povahou mást Západ, příp. mu i usnadnit tolerování ruských vojenských operací.
Posléze se ovšem ukázalo, že mít doma (jen z ruského hlediska samozřejmě) soukromou cizineckou legii není v zájmu vedení země a ani vedení války. Možná, že úpornost, ale i "nekonečnost" bitvy o Bachmut s během nějaké lhůty poněkud souvisejí.
Když Prigožin začal nyní hrát vabank, zřejmě doufal v nějakou obdobu efektu při návratu Napoleona z Elby. Na všech stranách však zvítězila opatrnost a posléze i dávný smysl pro pragmatické řešení, jež v zemi jako Rusko jen tak něco (třeba legální purismus) nezhatí. Chce se říct, na rozdíl od pokusu o vzpouru části Trumpova politického tábora v USA (jenž se mi - bez ohledu na všechny rozdíly - záhy připomněl). V tomto případě se ovšem, svým způsobem žel, nedá dojednat asi vůbec nic. Příznačný rozdíl a snad i část vysvětlení tradiční (relativní) síly ruské diplomacie.
Svůj předchozí příspěvek jsem začal psát dříve, než jsem si přečetl v lecčem příbuzný názor pana Poláčka.
Což o to, mít "doma", tedy na vlastním území jakousi soukromou legii, to pro putinovský režim není zásadní problém, takovýchto pololegálních ozbrojených skupin existuje několik. Problémem se ale stalo, že postupem času Prigožinovi "narostla ramena", a čím dál tím více se stával neřízenou střelou. Jeho ataky za prvé už přímo cílily na ruské vojenské špičky (a tím podrývaly jejich autoritu), ale zároveň svými výroky o pravém stavu věcí na frontě vyvracel ruskou oficiální propagandu.
A za třetí: po dobytí Bachmutu Prigožin zřejmě zcela svévolně stáhl své jednotky z fronty. To všechno vedlo k rozhodnutí ruského vedení, že je zapotřebí tento ozbrojený houf podřídit ruským centrálním místům. K čemu tyto snahy vedly, je známo; Prigožin si tento atak na svou soukromou armádu nenechal líbit.
V tuto chvíli je ovšem stále ještě dost nejasný další osud "wagnerovců"; zdá se že jejich část odejde za svým vůdcem do Běloruska, zatímco druhá část se skutečně nechá integrovat do pravidelných ruských ozbrojených sil.
V každém případě se ale zdá, že na ukrajinské frontě přestane (přinejmenším v dohledné době) působit jedno z nejschopnějších, nejúdernějších bojových uskupení na ruské straně; a to je pro Ukrajince bezpochyby pozitivní zpráva.
Josef Poláček:
“Zdálo se že ruské vojenské vedení skutečně nemá v rukou žádné prostředky, jak zastavit pohyb ozbrojených vzbouřenců.”
Tak to se opravdu asi jenom zdálo. Pro ruské letectvo by (z vojenského hlediska) zřejmě nebyl velký problém zlikvidovat kolony Wagnerovců, pohybující se mimo městskou zástavbu, např. klouzavými bombami, vypouštěnými z bezpečné vzdálenosti ruskými bitevníky. (Samozřejmě zcela jiná situace by nastala, kdyby se např. Kadyrovci pokusili vyhnat Wagnerovce z částečně obsazeného Rostova na Donu.) Rozkaz k masivnímu leteckému útoku ale zjevně nebyl vydán. Důvody jsou také víceméně zřejmé. Pro ruský režim bylo samozřejmě mnohem výhodnější (resp. méně bolestivé) ukončit rebelii jednáním. I když došlo k nějaké konfrontaci několika ruských vrtulníků s Wagnerovci *), což podle zpráv mělo za následek kromě materiálních ztrát také 13 obětí vojenského personálu na ruské straně, rozhodně se zde nedá mluvit o masivním nasazení letectva. Je otázkou, nakolik byly tyto pro ruskou stranu zjevně nešťastné “pokusy” koordinovány s nejvyšším velením.
Ale ne. Koho nám to sem zase čerti nesou.
Pan Václavů mi svou rétorikou, konkrétně několikerým užitím termínu "ruská strana" ve významu putinovská strana, připomněl toto:
https://pbs.twimg.com/media/Fzc-N23X0AMd7Bi?format=jpg&name=medium
V Rusku puče příliš operetní nebývají. A iracionální ze své podstaty každé vládnutí, vždy je to záležitost rozhodování, nikoli argumentů.
Svým způsobem byla Prigožinova vysoká hra zřetelně racionálnější než obsazení Kapitolu v roce 2021.
Samozřejmě nebyl to racionální puč podle zelených mozků -- stačilo přece pár klouzavých bomb nebo taktická jaderná zbraň (či čím to chtěl ten konvoj zlikvidovat náš stratég Václavů). Jenomže ona ta krev, co teče, když masakrujete vojáky, co's je včera předváděl jako hrdiny, podemílá trůn a on by možná ledakterý hrdina z pacifikace Buče váhal nad tím, střílet do svých bratrů ve zbrani jen protože, že se generálové nedohodli.
Víte pane Václavů, trefit rychle jedoucí cíl velikosti náklaďáku nebo tahače s tankem odněkud z dálky není tak jednoduché, jak se zdá. A klouzavé bomby se na to nehodí vůbec. Stejně jako nemohl bombardovat Rostov, nemohl rozbít dálnici, napaječe a benzínové pumpy a zabíjet přitom civilisty. Kontaktní boj ze vzduchu byl vlastně jediná možnost. Ale na letadla a helikoptéry ti stačí malá hlavice a tudíž lehká (a rychlá) raketa. Současná pěchota vyzbrojená lehkými raketami země-vzduch se helikoptér nebojí. Nepoužil drony, asi nebyly k dispozici. A Moskvu (podle všeho) chránila pouze rosgvardija vyzbrojená samopaly. Důvod je prostý -- nikdo s pěchotním napadením Moskvy nepočítal, to je sci-fi, všechny ty raketové systémy na střechách v centru jsou jen kvůli propagandě, a ty skutečně funkční na okrajích připravené na útok ze vzduchu a z dálky.
((( ještě jiná věc by byla obsazenou Moskvu udržet (nemožné), ale to je nesmyslná otázka, nic jako obsazení Moskvy nebylo v plánu)))
Od koho měl Prigožin informace, bez kterých to provést nešlo, se v posledních hodinách celkem vyjasnilo - Surovikin.
Ta akce byla v kontextu vší té hrůzy opravdu špičková a svou smělostí Prigožinovi zachránila život.
V tomhle kontextu je poměrně komické, jak někteří zmatení obdivovatelé Putina (např. Petr Hájek) začali šířit, že je Prigožin koupený CIA. Prigožin je Putinova figura odjakživa, čistokrevný ruský nácek, nemůžeš ho koupit, stejně jako si nemůžeš olíznout loket.
S válkou na Ukrajině mu začal růst hřebínek (a taky trošku moc chlastal a zabíjel), nicméně pochopil ještě o něco dřív, než ho Putin začal stavět do latě raketomety, že přestřelil.
A tak mu odvážnou akcí znemožnil ho v tichosti zabít a nabídl svůj život na talíři. A Putin to vzal -- ne jako rovný s rovným, ale jako boss a vazal. Je mu vázán naprostou oddaností, zato dostává ochranu -- Putin prostě smetl ze stolu všechna těžká obvinění, část jeho mužů, kteří chtějí bojovat, vstoupí do ruské armády a tím už je nebude možno napadnou, on a ta část, která to potřebuje, má wellness v Bělorusku pod dohledem vazala Lukašenka.
(((ale samozřejmě platí, že boss může svou část smlouvy kdykoliv zrušit)))
Takže je momentálně Prigožin ve vířivce a Surovkinovi visí na přirození elektrody.
A Putin to nakonec zvládl a pořád je v Rusku No.1, co nemá rovnocenného soupeře.
***
Současné Rusko je čistá hrůza.
Co je opravdu zajímavé, je reakce obyčejných azbuků, kteří v Rostovu i jinde adorovali svého "hrdinu od Bachmutu".
Je z toho zřejmé, že obyčejný ruští mužici (a obyčejné ruské baryšňě) fandí válce, fandí zabíjení "ukrošů", ale Putin je jim ve skutečnosti ukradený, a klidně by ho bez mrknutí oka okamžitě vyměnili za někoho jiného - jenom to samozřejmě nesmí být žádný demokrat s kecy o lidských právech. Čím větší gauner, a čím brutálnější, tím lepší.
A myslím, že Putin tomuto vzkazu taky dobře porozuměl. Co si z toho odnese, se uvidí.
Často mluvíte s obyčejnými ruskými nevolníky a jejich statkářskými milostslečnami (protože baryšna opravdu není partnerka pro mužíka, nanejvýš ho muže vlastnit), že máte tak přesný přehled o tom, co chtějí?
Rozdmýcháváni narodnostní zášti - a to i ten, c se obejde bez barvy pleti -- je hnusné i tehdy, pokud náhodou stojí na správné straně válečného sporu.
Ale jděte.
Ještě že uznáte, že "náhodou" stojím na správné straně válečného sporu.
Není to "válečný spor". Je to sprosté přepadení, je to genocida.
Takže znovu - ale jděte.
Jinak dobře, že jste extra upozornil na to, že obliba zabíjení "ukrošů" je stejná ve všech ruských společenských vrstvách: jak u mužiků, tak u baryšeň.
Nic jiného jsem ale netvrdil.
A protože to by opravdu nemělo zapadnout: označovat to, čeho se ruští fašisti na Ukrajině dopouštějí, za "válečný spor" - a tím tomu dodávat legitimitu - je skutečně hnusné. Abych použil Profantův trefný slovník.
"Postoj většinového obyvatelstva během Prigožinovy akce se ukázal jako lhostejný vůči tomu, jaká vrchnost zrovna vládne, anebo dokonce vstřícný vůči wagnerovcům, kteří byli částí obyvatel vnímáni jako správní drsňáci se zbraněmi. V případě další vzpoury lid nejspíše počká a pak se přidá k vítězi."
Takže znovu: S kolika Rusy žijícími v Rusku jste posledních pár měsíců mluvil? Muselo jich být dost, když o jejich postojích pronášíte tak sebejisté a tak deklasující tvrzení.
Zpracovával jsem před pár lety do jedné knihy kapitolu o Marcusově zděšené reakcí na návštěvu Angely Davisové v Československu. Musel jsem si znovu pročíst československý tisk a vyhrabal jsem v archivu ČT nějaké zpravodajství -- vše dokumentovalo spontánní nadšení nad tím, že nás ta světová celebrita navštívila. A pak jsou tu osobní vzpomínky na nenávist, kterou Angela vyvolala svým souhlasem s nedávným monstrprocesy se Úhlem, Baštou, Šabatou, Tesařem a těmi dalšími. Při psaní té kapitoly jsem testoval své současníky: Kupodivu jsem nenašel ani jednoho, kdo by neuměl odpovědět na otázku: "Co je to? Je to černý, kudrnatý a leze to ze země do země?" (Včetně těch, kteří si už nevzpomínali, kdo že ta Angela v odpovědi vlastně byla).
Byl jsem tenkrát -náctilety a pochopitelně popudlivý. Kdyby mi někdo na základě toho, co viděl v československé televizi a četl v Právu a Mladém světě vyprávěl, jak mi Češi souhlasíme s šestiletými tresty natvrdo za šíření letáků o právu nejít k volbám, neřekl bych o něm pouze, že je zmatený a přehnaně generalizuje, použil bych kratší a lapidárnější vyjádření.
Samozřejmě, že je to válečný spor. Spadá pod válečné právo, proto vůbec můžeme mluvit o válečných zločinech ruské armády.
Ona ozbrojená agrese je prostě v normální jazyce -- a také v jazyce mezinárodního práva -- válečný akt. Nehledě na to, že tomu Vy a Putin válka říkat nechcete.
Takže " Vy a Putin".
Aha jděte - víte kam.
Možná by nám pan "Vy a Putin" mohl vysvětlit, kdo organizoval spontánní vítací protesty a oslavu vjezdu Vágnerovců do Rostova na Donu. Kdo organizoval jejich vítání a pod jakými sankcemi se jich lidé museli zúčastnit.
Jinak já určitě nebudu člověku, který napsal, že "náhodou" stojím na správné straně "válečného konfliktu", a který na moji adresu napsal "Vy a Putin" nic vyprávět o svojí dávné ruské přítelkyni Anně z Tveru, ani o ruském kolegovi Sergejovi, který z Ruska utekl vloni v březnu. Ani o tom, co oni sami zažívali (resp. v případě stále ještě zažívá) od svých "vážených spoluobčanů".
"spontánní vítací projevy" ... samozřejmě.
Obyvatelé Rostova na Donu Vágnerovcům nosili jídlo a pití, a stáli u nich frontu, aby se s nimi mohli pozdravit, nebo ještě lépe udělat si selfíčko.
A ano, naprosté většině obyvatel socialistického Československa byl osud disidentů úplně ukradený. Pokud ho přímo nepovažovali za zasloužený.
zdánlivě "nepatrného" posunu od předchozí vlastní rétoriky.
Profant označil přepadení Ukrajiny a genocidu jejího obyvatelstva za "válečný spor" - čímž mu nepochybně dodal legitimitu, protože jak každý ví, každý spor se prostě dříve nebo později musí vyřešit.
V další reakci ovšem už o slovu "spor" jakože "neví", a ten výraz "válečný spor" nahradil výrazem "válečný akt".
Odtud už byl jenom malý krůček ke zkrácení na slovo "válka" a k tomu., k čemu Profant směřoval: k urážce "Vy a Putin".
Dlužno ještě poznamenat, že toto chování u Profanta není ničím výjimečným. Naopak, je to pro něj typické.
Dík, rozumím.
Takže svůj soud o Rusech vynášite na základě informací několika známých, kteří -- ač Rusové -- tak do Vaší generalizace nezapadají.
Ostatně podobně jako "víte", že osud socialisitcké opozice byl v roce 1973 lhostejny , pokud ho nepovažovali za zasloužený. A odečítáte nějaký ten milionek, o kterém podobná výpověď neplatí. (Tady extrapoluji, slovo "disident" se tehdy ještě nepoužívalo ani v "disentu" a předpokládám, že reagujete na můj předchozí příspěvek, pokud ne, omlouvám se.)
Válečný spor a válka jsou synonymní pojmy, ale budiž. Na Ukrajině se odehrává válečný spor o poměrně jasně vymezené zájmy a cíle.
Na jedné straně o možnost Ukrajinců, aby si jako občané suverénního státu určuvali rozsah a formy realizace svých občanských svobod a aby jejich vláda mohla mluvit do zahraničně politického směřování své země. Na druhé pozici Ruska, která si chce udržet možnost chovat se k někdějším zemím ruského (sovětského) imperia jako k vazalům.
A jako v každé válce i v této jsou tací, kteří z bezpečné vzdálenosti sympatizujícího nezúčastněného dehumanizují lidi, kteří se ocitli na té či oné straně fronty.