Už to bylo řečeno v článku, ale je to zapotřebí ještě jednou zdůraznit: veškerá "mírová" jednání fakticky pouze kopírují situaci na frontě. Přímo se zde nabízí převrácené užití známé Clausewitzovy formule, nyní ve znění: "Politika je jenom pokračováním války jinými prostředky."

Pozice a požadavky obou stran jsou principiálně neslučitelné; a jenom definitivní nemožnost je prosadit čistě vojenskou silou může zúčastněné strany donutit ke kompromisům na politickém poli.

Takový stav nastal v oné inkriminované době zhruba před rokem, kdy na jedné straně Ukrajinci byli stále ještě v šoku z masivní ruské invaze; a kdy si nijak nemohli být jisti jestli Rusové nebudou schopni svou ofenzivu ještě intenzifikovat, tedy dobývat další ukrajinská území. Na straně druhé Rusové byli stejně tak šokováni jak nečekaně tuhou obranou Ukrajinců, tak ale i rozhodnou reakcí Západu a uloženými sankcemi, s čímž vůbec nepočítali. Pro Rusy by se tedy v dané situaci mohlo ukázat být výhodným pojistit si uchvácení dosavadních území (tedy prakticky celé východní a jihovýchodní Ukrajiny), s tím že po konzolidaci své vojenské síly by se někdy časem mohli pokusit zmocnit se Ukrajiny celé.

Byla to tedy čistě vojensky velice nejistá situace, kde obě strany měly co ztratit, a proto pro ně opravdu mohlo mít smysl pokoušet se o nějaké mírové řešení. Ale v tom okamžiku kdy Ukrajinci poznali že jsou schopni - tehdy v chaos upadající - ruská vojska porazit, nebo přinejmenším zatlačit, pro ně mírová ujednání na této bázi naprosto ztratila smysl. A poté co Rusové byli vrženi o stovky kilometrů zpět, a Ukrajinci vyhlásili své požadavky na opětovné získání okupovaných území (včetně Krymu), ztratila mírová jednání smysl i pro ruskou stranu.

Existuje prakticky jediná konstelace, za které by bylo možno očekávat znovuobnovení vážně míněných mírových jednání (a právě toto jsem v polemice s panem Plevou tvrdil celou dobu): když obě strany definitivně zjistí, že na bojišti nastala naprostá a trvalá vojenská parita, to jest že dalším pokračováním bojů nemohou získat naprosto nic. A že jím budou už jenom ztrácet. Pro Ukrajinu by především ztráta lidských životů byla bolestná (zatímco ztráta vlastních vojáků, a tím spíše najatých žoldnéřů je ruskému vedení naprosto lhostejná); ale ochotu ruského vedení k mírovým jednáním (a tedy k určitým ústupkům) by mohly zvýšit především trvající západní sankce. Které sice nesrazily ruskou ekonomiku tak dramaticky do kolen jak se původně doufalo; nicméně své účinky mají, a jejich dlouhodobé trvání by ruskou ekonomiku především kvalitativně čím dál tím víc sráželo dolů.

To všechno dohromady tedy: aktuálně pro závažně vedené mírové hovory neexistuje žádná reálná základna. Naprosto klíčovým momentem bude zřejmě chystaná ukrajinská protiofenziva. Pokud bude (alespoň zčásti) úspěšná, tedy pokud se Ukrajincům podaří alespoň na jednom úseku fronty Rusy vrhnout nějakým zásadním způsobem zpět, pak pro ruské vedení ovšem stoupne motivace k ústupkům, tedy k mírovým jednáním. Pokud tato ofenziva (pokud k ní ovšem vůbec ještě letos dojde) naprosto ztroskotá - pak bude zase Ukrajina spíše nucena k ústupkům. Ovšem - pak by zase ruská strana byla na koni, a je dost pravděpodobné že by zvýšila své požadavky, které by pro ukrajinskou stranu byly nepřijatelné.

Nejlepší půdu pro mírová jednání by tedy fakticky připravila ukrajinská ofenziva, která by dosáhla určitých, ale jenom značně omezených výsledků. (Což se ostatně jeví tou nejpravděpodobnější variantou.) Na jedné strany by Rusové viděli že dalším pokračováním válečného stavu by časem mohli ztratit ještě více; na straně druhé ale i Ukrajincům by se stalo jasným, že nějakých rozhodujících úspěchů proti mnohem většímu protivníkovi (který navíc mezitím dokázal konzolidovat své síly) také nemůže dosáhnout. Právě tato situace vyrovnaných sil by tedy mohla poskytnout relativně nejpříznivější půdu pro politická vyjednávání. Která by - za příznivých okolností - mohla začít už někdy v tomto roce.

Nicméně: já osobně neočekávám že by mohlo dojít ke skutečnému míru. Na to jsou strategické pozice obou stran příliš neslučitelné. Mohlo by ale být dojednáno víceméně trvalé příměří, které by alespoň ukončilo přímé vojenské střety na frontové linii. Sice toto příměří by bylo neustále narušováno (jako to předešlé na Donbase), stále by docházelo především k dělostřeleckým přestřelkám přes linii příměří, ale k přímým střetům bojových jednotek by už nedocházelo.

Myslím, že jak původní příspěvek, tak i následný komentář J. Poláčka vystihuje, co se ohledně "mírových jednání" a jejich reálných možností dělo.

S ohledem na důvody ruské agrese (jasně je vyjádřil Putin ve svých projevech z let 2018 až 2021) bez porážky ruské armády je jakékoliv jednání o míru nereálné.

Nebo - samozřejmě - bez porážky Ukrajiny ...

Snad ještě malý dodatek; myšlenka která mě napadla právě dnes při pohledu na nové zprávy o tom, že ukrajinské ozbrojené síly dokázaly v oblasti kolem Bachmutu zatlačit ruského nepřítele o něco zpět.

Tyto posuny fronty nejsou podle všeho tak bezvýznamné, jak se je snaží prezentovat ruská propaganda. V jižním úseku fronty se jedná o zisk v hloubce několika kilometrů; a to je v oblasti kde se doposud územní zisky měřily nanejvýš na stovky metrů, úspěch nikoli nevýznamný. Tím spíše že ho bylo dosaženo během několika málo dnů.

Především je na této záležitosti ale významné, že od samého počátku celé bachmutské operace je to prakticky poprvé, kdy Ukrajinci dokázali ruské okupanty zatlačit zpět. Až doposud to byli Rusové, kteří stále postupovali vpřed. A přitom - alespoň v tuto chvíli nejsou žádné známky toho (jak to tvrdí ruská strana), že by se už jednalo o ohlašovanou velkou ukrajinskou protiofenzivu. Jinak řečeno: těchto úspěchů Ukrajinci dosáhli zřejmě jenom se standardními místními jednotkami.

To všechno znamená: mohlo by se jednat o znamení, že ruský vojenský potenciál je definitivně vyčerpán, že Rusové už nemají sílu ani na obranu, natož pak pro další útoky. To by pak mohlo ovšem znamenat i to, že chystaná ukrajinská protiofenziva by mohla mít přece jenom mnohem větší úspěch, nežli jsem jí sám ještě v minulém komentáři přisuzoval.

V německých novinách "Süddeutsche Zeitung" zrovna včera vyšla podrobná a fundovaná analýza možností takovéto ukrajinské ofenzivy, včetně konkrétního popisu postupů jak probít linie ruské obrany. A padla zde také věta z úst jednoho vojenského odborníka: "Rusové budou prchat v panice".

Právě to by se mohlo ukázat rozhodujícím faktorem: pokud se Ukrajincům podaří probít ruské obranné linie, pak lze skutečně právem očekávat, že ruští vojáci - proslulí většinou velmi nízkou úrovní své morálky - při vyhlídce že se vzápětí ocitnou tváří tvář pověstným těžkým německým Leopardům skutečně opustí své pozice a začnou bezhlavě a v panice prchat. Co se pak stane s celou frontovou linií, lze předem jen velice těžce odhadovat; ale nelze zcela vyloučit i tu alternativu, že by Ukrajinci dosáhli skutečně velkého, snad dokonce rozhodujícího vítězství.

Nyní k mé zmíněné myšlence: napadlo mě, že pokud by Ukrajinci skutečně takovéhoto velkého vítězství dosáhli, že by jeho výsledkem byl kolaps ruských vojsk, a nakonec politickým důsledkem zásadní (a doufejme že demokratické) změny v samotném Rusku, že by pak bylo velice zajímavé porovnat tento stav s projekty zastánců okamžitého míru, víceméně za jakoukoli cenu. Takovýto "mír" by totiž fakticky jenom zmrazil trvalý válečný konflikt; zatímco úspěšná ukrajinská ofenziva by mohla ve svých důsledcích přinést mír trvalý, skutečný, a navíc s bonusem demokratizace celého Ruska.

(po debatách o sledu jednotlivých fází na sociálních sítích ještě zde na zpřehledněnou raději rekapituluju, co se dohodlo v jednotlivých vyjednávacích kolech a co ne, resp. co o tom víme my dnes a FT či UP před rokem nevěděli:

Nulté (Kozakovo) kolo v samém začátku invaze – s ukrajinskými ministry je neformálně dohodnuta neutralita výměnou za stažení vojsk, Putin to zavetuje s tím, že sama neutralita nestačí.

První kolo 28. února na běloruské hranici – oťukávací, nedohodnuto nic podstatného.

Druhé kolo 3. března – Rusové žádají kromě neutrality, uznání Krymu a Donbasu i demilitarizaci a denacifikaci celé Ukrajiny dle německého modelu, tedy v podstatě výměnu celé politické reprezentace a rozpuštění armády, pokud chtějí Ukrajinci mír. Ukrajinci to odmítnou.

Třetí kolo 7. března – Rusové opakují požadavky, od denacifikace ale postupně ustupují. Jsou dohodnuty základní obrysy humanitárních koridorů. V této době též začíná naplno bitva o Kyjev.

Čtvrté kolo 14.-16. března – jedná se nad ruským 15bodobým návrhem, který je na základě textů Finantial Times mylně vykládán jako závěr schůzky. Dohodnuta je zde přitom jen v principu neutralita, nejedná se o budoucnosti sporných území. Jednání skončí na rozdílných představách o konkrétní podobě neutrality (Ukrajinci ji chtějí s bojeschopnou armádou, Rusové s demilitarizovanou) plus na tom, že delegace nemají mandát řešit území. Američané po tomto kole posílají 800 milionů.

Páté kolo 21. března – žádný pokrok, ale stále obě strany počítají s dalším jednáním. Závěr pátého kola je, že o území by měli jednat osobně prezidenti, ruská strana pak ovšem brzkou schůzku Zelenskyj – Putin odmítá s tím, že jednání nejsou ještě patřičně daleko. Mají se dále scházet delegace.

Šesté kolo 29.-30. března – Rusové v zásadě přistoupí na neutralitu švédského typu, tj. bez demilitarizace. Ukrajinci jsou naopak ochotni souhlasit s ruskou vojenskou přítomností na Donbase, pokud nedojde k oficiální anexi, a nabízejí systematický dialog o statusu Krymu. V tomto okamžiku je jasné, že Rusové Kyjev už nedobudou, začínají ústupy. Jednání jsou teď vůbec nejblíž dohodě za celou dobu! Putin dialog o Kymu vetuje a opět odmítne i „územní“ schůzku se Zelenským.

Oficiálně se přesto stále počítá s dalším vyjednáváním, které už má však probíhat ve formátu pracovních skupin. Končí tak období vyjednávacích kol, od této chvíle se pracuje pořád. Rusové vyklízejí severní část Ukrajiny, postupují však dále na východě, u Mariupolu, v Chersonské oblasti.

První dubnový týden – pracovní skupiny rozpracují závěry šestého kola do návrhu dohody, Rusko však 7. dubna tento návrh odmítne. Řeší se masakry v Buči. Teprve 9. dubna přijíždí do Kyjeva Boris Johnson.

Druhý dubnový týden – práce pracovních skupin nepostupuje, tuhé boje v Mariupolu, zjevná příprava na donbaskou ofenzívu. Rakouský kancléř po návratu z Moskvy 11. dubna prohlásí, že to z ruské strany na brzký mír nevidí. 13. dubna Biden poprvé označí Putina otevřeně za diktátora, který páchá genocidu.

Třetí dubnová týden – začne naplno ruská donbaská ofenzíva, Rusové vyhlašují „druhou fázi speciální vojenské operace“. Jen v noci z 19. dubna na 20. dubna zasáhnout ruské rakety dle oficiálního komuniké 1053 vojenských cílů. Putin dává pokyn k neprodyšnému oblíčení Azovstalu. Biden ohlašuje dalších 800 milionů dolarů. Pracovní skupiny stále existují, o brzkém míru už se však nemluví.

Čtvrtý dubnový týden – Rusko odmítne nabídku velikonočního příměří, postupuje se od Izjumu na Slavjansk, od Kreminny na Severodoněck. Je ovládnut Svatohorský park. V Chersonsku a Melitopolsku probíhá výměna ukrajinských rodných listů za ruské, zavádí se rubl. 26. dubna jedná s Putinem generální tajemník OSN Guterres a poté uvede, že to moc nevidí ani na klid zbraní. Ve stejný den v Ramsteinu dostávají Ukrajinci garance systématické pomoci od USA a dalších aliančních zemí.

V následujících týdnech už je zjevné, že Ukrajinci už nepřistoupí na kompromis z konce března, tak práce vyjednávacích skupin ustává. Formálně je pak ukončena právě 17. Května)