Sociolog Grigorij Judin byl jedním z mála ruských odborníků, kteří v únoru 2022 nepochybovali, že vojenský střet mezi Ruskem a Ukrajinou je nevyhnutelný. V článku zveřejněném dva dny před invazí Judin tvrdil, že velká válka vypukne velmi brzy, Rusové budou po vzoru Kremlu obviňovat Západ a mezinárodní sankce nebudou schopny Putina zastavit. Judinovy předpovědi se naplnily. V únoru 2023 hovořila zvláštní zpravodajka Meduzy Margarita Ljutovová s Grigorijem Judinem o tom, proč Putin potřebuje „věčnou válku“, a co dělat, aby se v Rusku rozvinulo skutečně široké protiválečné hnutí.

O současné ruské politice se všeobecně soudí, že válka je pro Putina nekonečný proces, což nyní ve svém projevu před Federálním shromážděním zřejmě opět potvrdil. Nezmínil se totiž o tom, jak Rusko zvítězí nebo co bude následovat. Myslíte si, že Putinovým plánem je skutečně věčná válka?

Ano, samozřejmě, ta válka je věčná. Nemá žádné cíle, po jejichž dosažení by mohla být ukončena. Pokračuje jednoduše proto, že v Putinových představách jsou „oni“ nepřátelé a chtějí nás zabít, kdežto my chceme zabít je. Pro Putina znamená válka existenciální střet s nepřítelem, který se ho snaží zničit.

Neměli bychom si dělat iluze: dokud bude Putin v Kremlu, válka neskončí. Bude se stále stupňovat. Ruská armáda se rychle zvětšuje, ekonomika se přeorientovává na zbraně a školství se mění v nástroj propagandy a vojenského výcviku. Země je připravována na velkou a těžkou válku.

Ale přitom ji Putin nemůže vyhrát?

To rozhodně nemůže. Nikdo si takový cíl neklade a nenabízí žádnou definici vítězství.

Lze tedy za její účel považovat prostě to, že má udržet Vladimira Putina u moci?

Putin svou vládu považuje za permanentní válku. On i jeho okolí nám už dávno tvrdili, že je proti nám vedena válka. Někteří lidé sice jejich slova raději ignorovali, ale oni si vážně myslí, že ta válka trvá už dlouho. Nyní ovšem přešla do tak agresivní fáze, že už z ní zřejmě není východiska. V jejich světonázoru je válka v zásadě normální. Když opustíte představu, že mír je přirozený stav, uvidíte situaci jejich očima. Jak řekla gubernátorka Chanty-Mansijského autonomního okruhu Natalija Komarovovová: „Válka je přítel.“

Dva dny před invazí na Ukrajinu, 22. února 2022, vyšel na openDemocracy váš článek, v němž jste popsal blížící se velkou válku i Putinův odmítavý postoj k sankcím, kterými západní země na tuto válku zareagovaly. V druhé části jste tvrdil, že válka s Ukrajinou „bude jednou z nejnesmyslnějších válek v našich dějinách“. Myslíte si, že si to ruská společnost v posledním roce začala uvědomovat?

Podle mého názoru nikoliv. Velmi mnoho lidí to pochopilo okamžitě, ale od té doby se tato kategorie téměř nerozšířila. V Rusku dnes panují velmi silné emoce a jde o vzácný případ, kdy Vladimir Putin souzní s významnou částí společnosti. Zdaleka ne celá společnost sdílí jeho bludné teorie, ale on sám emoce vyvolává. Tou základní emocí je pocit křivdy, obrovské, bezmezné, nepřekonatelné urážky, kterou nelze nijak zažehnat a která nedovoluje ani pomyslet na navázání jakýchkoli produktivních vztahů s jinými zeměmi.

Víte, je to jako malé dítě, které se hrozně urazilo a teď ubližuje ostatním. Ubližuje stále víc a víc, až tím v určitém okamžiku začne vážně ničit životy jiných lidí, ale také svůj vlastní. Jenže to dítě o tom nepřemýšlí, nechápe, že je třeba také budovat vztahy.

Jednou pochopíme, že ta ukřivděnost nám škodí, že kvůli ní ubližujeme sami sobě. Zatím si však příliš mnoho z nás pocit urážky v sobě pěstuje.

Vůči komu má Putin a ruská společnost pocit ukřivděnosti? Vůči zbytku světa? Vůči Západu? Spojeným státům?

Vůči světovému řádu, který se obecně jeví jako nespravedlivý, a vůči tomu, kdo tomuto světovému řádu „šéfuje“ - tedy Spojeným státům. Celému světu Rusové mají za zlé, že lidský život je prostě špatně zařízený.

Často si vzpomenu na Putinův výrok z poloviny roku 2021. Tehdy zcela nepokrytě prohlásil, že v životě neexistuje štěstí. To je silný výrok na politického vůdce, který má lidem zlepšit život, dát nějaké ideály, orientační body. A tento člověk v podstatě řekl, že v životě neexistuje štěstí a svět je celkově špatné, nespravedlivé, tvrdé místo, kde jediný způsob existence představuje boj. Člověk se musí stále rvát a v krajním případě i zabíjet.

Tato zášť vůči okolnímu světu je v Rusku silně zakořeněná a projektujeme si ji hlavně na toho, kdo se jeví za podobu světa zodpovědný — tedy Spojené státy. Spojené státy skutečně v určitém okamžiku převzaly odpovědnost za svět — a učinily tak ne vždy vhodným způsobem. Pocit ponížení, o kterém teď mluvím, existuje nejen v Rusku, ale právě v Rusku nabývá katastrofických, děsivých forem.

Velká část světa má oprávněné výhrady vůči současnému světovému řádu, vůči Spojeným státům americkým, které se staly hegemonem a v mnoha ohledech z tohoto světového řádu těží. Vidíme, že právě části světa, které si nesou pocit křivdy, mají větší sklon sympatizovat s Vladimírem Putinem.

Zejména globální Jih trpí v posledních desetiletích velkým nárůstem nerovnosti a částečně, přinejmenším symbolicky, také nedomyšlenými zahraničněpolitickými dobrodružstvími, do nichž se USA pustily. Rovněž část obyvatelstva globálního Severu se cítí ukřivděná a zraněná. Téměř všude, kde panují tyto pocity, se setkáváme s větším pochopením pro Vladimira Putina.

Neřekl bych, že toto pochopení přerůstá do podpory — jednoduše proto, že Putin nic nenabízí. Reprodukuje stále stejné chyby, ale v mnohem obludnější formě. Jeden můj kolega kdysi trefně řekl, že základním principem ruské zahraniční politiky je, že „co nemůžou dělat oni, tak my ano“. Tento princip se jasně ukazuje, když Putin chce dělat totéž, za co kritizuje USA. Pro jiné země je tedy těžké ho podporovat, ale mnozí s ním sdílejí onen resentiment.

Byl pocit křivdy v ruské společnosti zakořeněn ještě před Putinem, tedy v devadesátých letech? Nebo se vypěstoval až za Putina?

V každé společnosti panují vždy rozmanité emoce a úkolem politika je zjistit, nač je třeba klást důraz. Samozřejmě, že v ruské společnosti existovaly určité důvody k nelibosti — souvisely s mentorskou rolí, kterou na sebe vzaly Spojené státy a částečně i západní Evropa.

Ideologicky to bylo zarámováno do teorie modernizace, podle níž existovaly země rozvinuté a země rozvojové. Rozvinuté země laskavě a vlídně poučovaly ty rozvojové: „Musíte si to zařídit takhle.“ Jenže nikdo nemá rád, když ho jiní poučují. A zvláště velká země, která má imperiální minulost.

Ve skutečnosti byla situace v devadesátých letech mnohem složitější. Rusko bylo po rozpadu SSSR přizváno do řady klíčových mezinárodních klubů, ovlivňovalo rozhodování o zásadních globálních otázkách. Vzpomeňme si, jak se tehdejší premiér Jevgenij Primakov během cesty do Spojených států rozhodl na protest vůči roli NATO ve válce v Jugoslávii obrátit nad oceánem a vrátit se zpět do Moskvy, nebo jak Jelcin poslal ruské vojáky do jugoslávské konfliktní zóny. Zkrátka, Rusku se tehdy muselo naslouchat.

Mentorský postoj vůči Rusku však skutečně existoval. Byl důsledkem hlubokého ideologického omylu. Po zhroucení socialistického projektu se totiž mnozí domnívali, že existuje už jen jedna přímá cesta, proslulý „konec dějin“. Takže ano, existovaly předpoklady pro pocit křivdy, ale byly zde i předpoklady pro jiné emoce.

Navíc interpretace rozpadu Sovětského svazu jako strašlivé porážky nebyla samozřejmá, neboť existovalo mnoho konkurenčních narativů. Podle jednoho z nich šlo o revoluci, o slavný okamžik ruských dějin i dějin jiných národů, které se dokázaly vypořádat se zkostnatělým tyranským režimem. Toto pojetí by samozřejmě nevedlo k pocitu křivdy.

Putin si však zvolil křivdu. Částečně zřejmě kvůli svým osobním vlastnostem. Nicméně to, že se v čele státu objevil člověk s vrozeným pocitem ukřivděnosti, také není náhoda. Poté Putin začal tento pocit rozněcovat. A ukřivděnost je nakažlivá a zároveň pohodlná emoce: vždycky se cítíte být v právu a zároveň nezaslouženě utlačovaní.