Cesta od léčby šokem v Rusku devadesátých let k dnešní válce na Ukrajině
Katharina PistorováVývoj Ruska k autokratickému militaristickému režimu po konci studené války nebyl samozřejmý. Západ se na vývoji velkou měrou podepsal prosazením ekonomických reforem, jež neumožnily vznik demokratických institucí.
Zodpovědnost za válku na Ukrajině sice plně leží na bedrech Vladimira Putina, avšak nelze pominout, že Západ měl na utváření současné podoby Ruska zásadní vliv. Ruská politická garnitura po skončení studené války své reformy centrálně plánované ekonomiky opírala o rady věhlasných amerických poradců. Jejich důraz na tržní reformy vedl k důsledkům, které pociťujeme dodnes.
Zatímco ruské tanky plundrují Ukrajinu, je třeba mít na paměti, že za svobodu a demokracii nebojují pouze Ukrajinci. Přes velká osobní rizika mnozí Rusové stále den co den protestují proti Putinově vojenské agresi. Svádějí přitom nerovný boj o budoucnost své země, jež popravdě řečeno sama nikdy nedostala příležitost si demokracii zvolit.
Když se Rusku naskytla příležitost zamířit k demokracii, zmařil ji — paradoxně — Západ. Po rozpadu Sovětského svazu američtí ekonomičtí poradci přesvědčili nejvyšší představitele Ruska, aby se zaměřili na rychlou transformaci hospodářství v deregulovanou tržní ekonomiku. Opatření, jež mohla Rusko nasměrovat k fungující demokracii, se ocitla na druhé koleji.
Katastrofální stav institucí ruského státu umožnil Putinovi převzít moc bez většího úsilí. Nejedná se o pouhou historickou náhodu: kdyby se Rusko stalo fungující demokracií, debaty o expanzi NATO směrem na východ, o ruské invazi na Ukrajinu a také o nedostatečném respektu, jež Rusku projevují západní mocnosti, by se staly bezpředmětnými. Takže: jak jsme se ocitli v současné situaci?
Musíme se vrátit do listopadu roku 1991, kdy dal Nejvyšší sovět SSSR tehdejšímu prezidentovi Borisi Jelcinovi bezprecedentní pravomoci a třináctiměsíční mandát, během nějž měl zahájit reformy. O měsíc později byla podepsaná Bělověžská dohoda, která existenci Sovětského svazu ukončila.
Bezpochyby zajímavá úvaha; ovšem je otázka, jestli v tehdejších podmínkách byl vůbec nějaký reálný prostor pro instalování skutečné demokracie v Rusku.
Autorka vytýká západním (americkým) poradcům, že postavili do popředí ekonomické reformy, na úkor reforem demokratických. Ovšem - Američané postupovali prostě podle těch schémat, která měli zažitá ze svých domácích poměrů. Pokusili se do tehdejší postsovětské říše importovat demokratické instituty - stejně jako se o to pokusili v Afghánistánu a Iráku. A v Rusku tento pokus o instalování demokracie zvenčí ztroskotal z naprosto stejných důvodů jako v oněch druhých případech: ukázalo se, že sama občanská společnost není ještě natolik vnitřně vyzrálá, aby dokázala být nositelem klasické liberální demokracie. V žádné z těchto zemí neexistovala homogenní, a zároveň kritická občanská společnost, schopná ze sebe rodit demokratické představitele a zároveň účinně kontrolovat jejich počínání. Ve všech třech případech se proto stát rozpadl na celou řadu zájmových skupin (v Rusku: oligarchů a gubernátorů), kteří si ho rozparcelovali mezi sebou. V Rusku tomuto rozpadu - tolik je nutno mu uznat - učinil přítrž až Putin, když si podrobil jak gubernátory tak i oligarchy.
Celý problém je prostě v tom, že - jak se ukázalo - opravdu není možné demokracii prostě jen tak vyvážet, kamkoli. Pokud k ní není dostatečně zralá sama občanská společnost - pak se tato demokracie stane jenom nefunkčním paskvilem, jenom zástěrkou pro rejdění partikulárních zájmů a sil.
Pokus zavést demokracii do postsovětského Ruska, s jeho stále přetrvávající species "homo sovieticus" snad vůbec nikdy neměl reálnou šanci na úspěch. Obrovská ruská říše snad - v současné době - nemůže vůbec být spravována jinak nežli centralisticky; zřejmě to jediné o co je možno se snažit je to, aby tato centralistická vláda byla alespoň do jisté míry "osvícenská", aby byla vázána a limitována alespoň těmi nejzákladnějšími liberálně demokratickými principy.
Snad - pravděpodobně - nastávající šok z prohrané války (a vnitřního rozpadu v důsledku sankcí) bude pro Rusko dostatečně silnou katarzí, aby se alespoň pokusilo hledat cestu k modernímu, postimperiálnímu a postnacionalistickému způsobu existence.