Zodpovědnost za válku na Ukrajině sice plně leží na bedrech Vladimira Putina, avšak nelze pominout, že Západ měl na utváření současné podoby Ruska zásadní vliv. Ruská politická garnitura po skončení studené války své reformy centrálně plánované ekonomiky opírala o rady věhlasných amerických poradců. Jejich důraz na tržní reformy vedl k důsledkům, které pociťujeme dodnes.

Zatímco ruské tanky plundrují Ukrajinu, je třeba mít na paměti, že za svobodu a demokracii nebojují pouze Ukrajinci. Přes velká osobní rizika mnozí Rusové stále den co den protestují proti Putinově vojenské agresi. Svádějí přitom nerovný boj o budoucnost své země, jež popravdě řečeno sama nikdy nedostala příležitost si demokracii zvolit.

Když se Rusku naskytla příležitost zamířit k demokracii, zmařil ji — paradoxně — Západ. Po rozpadu Sovětského svazu američtí ekonomičtí poradci přesvědčili nejvyšší představitele Ruska, aby se zaměřili na rychlou transformaci hospodářství v deregulovanou tržní ekonomiku. Opatření, jež mohla Rusko nasměrovat k fungující demokracii, se ocitla na druhé koleji.

Katastrofální stav institucí ruského státu umožnil Putinovi převzít moc bez většího úsilí. Nejedná se o pouhou historickou náhodu: kdyby se Rusko stalo fungující demokracií, debaty o expanzi NATO směrem na východ, o ruské invazi na Ukrajinu a také o nedostatečném respektu, jež Rusku projevují západní mocnosti, by se staly bezpředmětnými. Takže: jak jsme se ocitli v současné situaci?

Musíme se vrátit do listopadu roku 1991, kdy dal Nejvyšší sovět SSSR tehdejšímu prezidentovi Borisi Jelcinovi bezprecedentní pravomoci a třináctiměsíční mandát, během nějž měl zahájit reformy. O měsíc později byla podepsaná Bělověžská dohoda, která existenci Sovětského svazu ukončila.

Namísto něj vzniklo Společenství nezávislých států, volně sdružující bývalé sovětské republiky. Zakládající státy — Rusko, Ukrajina a Bělorusko — se zavázaly ke vzájemnému respektování svých suverenit.

A v této jedinečné historické konstelaci se úzká skupina rozhodujících příslušníků moskevské mocenské elity pod vlivem svých západních poradců rozhodla k léčbě Ruska „ekonomickým šokem“. Spočíval v rozvolnění cen, otevření hranic, a hlavně v překotné privatizaci, jež se prováděla prostřednictvím prezidentských dekretů.

Byl to sice rychlý způsob, jak prosadit změny, ale s demokracií měl společného pramálo. Rusové neměli šanci se vyjádřit k tomu, jaké směřování vlastní země by si přáli, ani k tomu, koho by chtěli u moci. Zásadní rozhodnutí o budoucnosti Ruska tak padla bez jakékoli participace občanů.

Jelcin, obklopen úzkým kruhem ruských politiků a jejich západních poradců, tak určil, že ekonomické reformy by měly předcházet reformám politického uspořádání. Prosadil se názor, že budování demokratických institucí by přechod k tržní ekonomice zpomalovalo, nebo by jej dokonce mohlo ohrozit.

V dobovém politickém diskurzu se léčba šokem vydávala za jediný způsob, jak zajistit blahobyt a definitivně vyloučit návrat komunistů k moci. Úspěšně provedené ekonomické reformy měly automaticky vést k demokracii. Představa byla taková, že stoupající životní úroveň a reálné příznivé výsledky reforem, automaticky povedou ruskou společnost k tomu, aby si osvojila i západní model liberální demokracie. Tedy alespoň tak si to představovali američtí poradci.

Realita však byla jiná. Rusko se za Jelcina propadlo snad ve všech oblastech — ekonomické, sociální, legislativní i politické. Proměnit sovětské centrálně plánované hospodářství v tržní ekonomiku během třinácti měsíců se ukázalo jako neřešitelné zadání.

Léčba šokem měla katastrofální následky, které obrátily ruskou společnost proti strůjcům a vykonavatelům reforem. Nejvyšší Sovět neprodloužil Jelcinův mandát, a další vývoj pak už směřoval k současnému autoritářskému režimu.

Jelcin se nechtěl vzdát. Prohlásil tedy ruskou ústavu z roku 1977 za neplatnou a ujal se moci. Současně vyhlásil referendum, jež mělo jeho postupu dodat legitimitu. Proti tomu se postavil ústavní soud a parlament a následoval vleklý spor, jenž ukončil až vojenský zásah, při němž zemřelo 147 lidí.

Jelcin rozpustil parlament, a nastavil tak nebezpečný precedent — konflikty se řeší tanky, ne kompromisem. Dědictví Jelcinovy éry však spočívá především v posílení prezidentského úřadu. Jelcin a jeho nejbližší spolupracovníci úpravami ústavy zakotvili, že prezident má mimořádnou moc. Může zasahovat do dění dekrety a zároveň disponuje právem veta — to vše bez propracovanějšího systému brzd a protivah.

Dodnes si vzpomínám na debatu, kterou jsem jako studentka vedla s Dmitrijem Vasiljevem, vysoce postaveným úředníkem Jelcinova týmu. Poukázala jsem na nedostatky návrhu ústavy, na což mi Vasiljev tehdy odpověděl, že pokud by se k moci dostal nevhodný člověk, zasáhli by. Takový zásah samozřejmě ale nikdy nepřišel; a ani to nebylo možné. Vasiljevova odpověď však přesně ilustruje, jakým způsobem přemýšleli o konstituční demokracii autoři reforem.

Nová ústava byla schválena v referendu v prosinci 1993. Současně se uskutečnily volby do parlamentu, v nichž Jelcin a jeho spolupracovníci utrpěli drtivou porážku. Ekonomické reformy však bez ohledu na to pokračovaly, protože je mohl vynutit svou silou prezidentský úřad.

Ve zmanipulovaných volbách v roce 1996 Jelcin post prezidenta obhájil, jak to v Davosu naplánovala nově vzniklá ruská oligarchie. O tři roky později Jelcin obsadil post premiéra Vladimírem Putinem a určil ho svým následovníkem.

Kvůli historické zátěži tradicí centralizované moci by demokratizace Ruska byla složitým úkolem vždy. O jeho uskutečnění ale stálo za to usilovat. Neuvážené upřednostňování ekonomických reforem před ustavením silných demokratických institucí má neblahé důsledky, z nichž se lze poučit i mimo Rusko.

Západ jako základ uspořádání světa po studené válce zvolil kapitalismus, nikoli demokracii. Ohrozil tím nejen stabilitu a prosperitu, ale i demokracii a mír — jak se právě dnes ukazuje na Ukrajině.

Z anglického originálu From Shock Therapy to Putin’s War publikovaného internetovým magazínem Project Syndicate přeložila MATYLDA STRNADOVÁ. Text v DR vychází ve spolupráci s Nadací FES Praha.