Rusové nemohou za svou národnost. Kolektivní vina není řešení

Fatima Rahimi

Vedle obdivuhodné vlny solidarity, jež všude převládá a zasluhuje ocenění, se tu probudily i temnější stránky lidské povahy — jednou z nich je paušální nenávist k Rusům. Kolektivní vina nikdy v ničem nepřinášela správnou odpověď.

Policie zatýká v centru Moskvy demonstranta proti válce na Ukrajině. Foto Alexander Nemenov, AFP

Ruská intervence na Ukrajině vyvolala v české společnosti obdivuhodnou vlnu solidarity. Lidé posílají peníze, ubytovávají uprchlíky ve svých domech i zámcích nebo pomáhají jako dobrovolníci v terénu. Tatéři, květináři, supermarkety a restaurace vytvářejí sbírky. České humanitární organizace vybraly na pomoc Ukrajině už přes miliardu korun, denně přibývají další desítky milionů.

„Uprchlík“ přestal být sprostým slovem. Občanské organizace najednou nejsou tolik vnímány jako zbytečné. Dokonce i někdejší zarytí odpůrci přijímání uprchlíků s putinovskými sympatiemi jsou nyní ochotni připustit, že je třeba konat ve prospěch uprchlíků.

I takový Tomio Okamura pronesl, že bychom mohli „ženám a dětem z přímo postižených oblastí“ na „omezený čas“ pomoci. Andrej Babiš razantně před volbami prohlašoval, že chaty a chalupy migrantům nikdy nedá. Dnes oceňuje, že lidé projevili úžasnou solidaritu s Ukrajinou, a snaží se pochlubit, jak sám pomáhá.

Zároveň pozorujeme šíření nenávisti. Vysokoškolský učitel vystoupil s tím, že nebude své ruské studenty vyučovat. Síť Pytloun Hotels oznámila, že přestává s okamžitou platností ve svých hotelech ubytovávat hosty z Ruska a Běloruska, a vyzvala k tomu další hotely a penziony v České republice. Podobně chtějí diskriminovat Rusy různé obchody.

Někteří Rusové nebo rusky mluvící lidé tu byli přímo napadeni. Nepěkné zkušenosti mají dokonce i Ukrajinci — ne všichni rozeznají ukrajinštinu od ruštiny, navíc mnozí Ukrajinci mají ruštinu jako svou mateřštinu.

Toto uplatňování kolektivní viny by nás ale nemělo překvapovat. Například Romové se s ním potýkají dlouhodobě, lidé pocházející z převážně muslimských či arabských zemí pak nejpozději od takzvané uprchlické krize z roku 2015.

Zatímco utíkali před konflikty v Sýrii nebo Afghánistánu, byli některými vyzýváni, aby se distancovali od teroristů. Ale stejně to nestačilo. Dál byli prezentováni jako hrozba. Populisté zleva zprava na tom sbírali politické body a nejeden člověk se potýkal s osobními útoky.

Kamaráda zastavil řidič auta a agresivně na něm vymáhal odpověď na otázku, zda je muslim. Když odpověděl, že ne, řekl mu, že má štěstí — jinak by prý po něm musel skočit. Kamarádku v hidžábu zase kolemjdoucí hlasitě posílal „do pekla“. Mně samotnou posílali neznámí lidi do Afghánistánu bojovat proti Tálibán, když mi „tak záleží na lidských právech“, nebo mě zkrátka jen vyzývali, abych „táhla, odkud jsem přišla“. Stačilo jen, že jsem do telefonu mluvila persky nebo se někde ukázala s persky psanou knihou — perština používá arabské písmo.

Stejně tak jako všichni muslimové nemohou za zvěrstva, které prováděl a v některých částech světa stále provádí Islámský stát či jiní teroristé, také Rusové a Bělorusové nemohou za Putinovu imperialistickou politiku. Je to nespravedlivé, zvlášť když mnozí z nich museli před útlakem Islámského státu, Tálibánu, Putina nebo Lukašenka uprchnout.

A stejně nespravedlivé je, že když se jiným naopak bezpečné odcestování znemožňuje. Lidé jiné nežli bílé barvy pleti to stále zažívají na ukrajinských hranicích.

Jsem moc ráda za to, že v české společnosti vyhrává solidarita nad nenávistí. Přála bych si, abychom dál pomáhali a pomoc rozšířili na všechny, kteří ji potřebují. Nikdo si nevybírá, do jaké země se narodí. Jak pomáháme, si však vybrat můžeme.

advertisment