Jak dál s rusáky?

Ivan Štampach

I mnozí Rusové před „rusáky“ utekli do ciziny. Je zavrženíhodné, pokud lidé napadají někoho jen proto, že promluví rusky — vždyť se nakonec může jednat i o uprchlíka z Ukrajiny.

Jeden z pražských obchodů s ruskými potravinami pro jistotu v obavě před hurá-vlastenci části svého štítu zabarvil. Foto Jakub Patočka, DR

Hned po začátku ruských vojenských operací na Ukrajině, ještě 24. února večer, převzala Česká tisková kancelář výsledky bleskového průzkumu agentury Median pro Český rozhlas, podle kterého 87 % našich obyvatel uvedlo, že souhlasí s označením ruské invaze za neobhajitelný akt agrese. Poslanecká sněmovna na mimořádné schůzi týž den hlasy všech 166 přítomných poslanců odsoudila „barbarskou, neomluvitelnou a nevyprovokovanou agresi Ruska“ a vyjádřila „jednoznačný nesouhlas s lživou a agresivní rétorikou politického vedení Ruské federace“.

Dokonce i prezident Zeman, jehož různé projevy z posledních let měly spíše prokremelské zaměření, prohlásil, že „Rusko se tímto činem dopouští zločinu proti míru“ a vyzval západní státy, aby reagovaly tvrdě a nekompromisně. Prohlásil, že se doposud ohledně Ruska mýlil.

Bývalý předseda Ekumenické rady církví ČR Pavel Černý se vyslovil, že v současné situaci není možné, aby Ruská pravoslavná církev byla nadále pro své vazby na stávající režim členkou Světové rady církví. Moskevského patriarchu Kirilla marně jiní pravoslavní biskupové a představitelé jiných církví vyzývají, aby se od Putinova rozhodnutí distancoval.

Nebývalá jednota napříč politickým spektrem ve vládních i opozičních kruzích má i stinnou stránku. Objevují se i návrhy vysídlit všechny zde žijící Rusy. Historická zkušenost s Ruskem vede nemálo obyvatel k paušálnímu odsouzení Ruska a Rusů. Rusové jsou pro ně všichni odsouzeníhodní „rusáci“.

Publicistka Iva Pekárková to musela již před ruskou agresí, v dubnu loňského roku v Českém rozhlase vyjasnit. Na stanici Plus se vyslovila, že v době svého amerického exilu se s Rusy srovnala a že všichni byli milí, přátelští a nápomocní.

Od nich odlišuje „drsné týpky v kožených bundách, kteří se chovali, jako by jim všechno patřilo“. Pokračuje v úvaze tak, že podle jejích zkušeností „většina Rusů nejsou rusáci. Většina Rusů má z rusáků strach. Mnozí Rusové před rusáky utekli do ciziny.“ A to platí jistě o části zde žijících Rusů, ať z Ruska nebo z Ukrajiny.

Obecná protiruská nálada je pochopitelná. Znovu vyvstala zkušenost s „osvobozením“, které nám, přesto, že jsme byli spojenci SSSR, odebralo devět procent území. NKVD tehdy odvleklo z prostoru dnešní České republiky hned od května 1945 kolem pěti set našich občanů ruské, ukrajinské, běloruské, ale i české příslušnosti do gulagů.

Postupně nastolili totalitní režim. Není divu, že jsme si zároveň připomněli násilné potlačení pokusu o socialismus s lidskou tváří v roce 1968 se 137 mrtvými a stovkami těžce zraněných lidí.

Odsouzení všeho ruského dostává smutné a někdy groteskní podoby. Čeští žáci ve školách „trestají“ své ruské spolužáky za agresi putinovského režimu. Lidé, kteří na veřejnosti promluví rusky, se dozví, že rusáci mají táhnout tam, odkud přišli.

Na sociálních sítích se objevují zprávy o propuštění Rusů z práce a z ubytoven. A dokonce to dopadá i na Ukrajince. Mateřským jazykem některých z nich je ruština, ale přitom stojí na straně své vlasti proti agresorovi. Navíc česká mladší generace, která už neměla ve škole povinnou ruštinu, neodlišuje tento jazyk od ukrajinštiny a útočí, zatím naštěstí spíš verbálně, na Ukrajince včetně nově přicházejících exulantů.

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj pochází z jihovýchodní části Ukrajiny, hlásí se k židovské etnické a náboženské příslušnosti a jeho rodným jazykem je ruština. Na Ukrajině o občanské loajalitě nerozhoduje mateřština, etnické sebeurčení, původ v regionu ani náboženská příslušnost.

Ukrajinské pravoslaví je sice rozštěpeno na dvě navzájem se neuznávající církve, samostatnou s volnou vazbou na řecký Ekumenický patriarchát a druhou, která je součástí Moskevského patriarchátu. Obě církve se však k ruské agresi vyslovily kriticky.

Představitel doposud církevně promoskevské, jazykově a etnicky spíše ruské pravoslavné církve kyjevský metropolita Onufrij odsoudil ruský vpád jako bratrovražedný útok a přirovnal ho k biblickému příběhu o vraždě Abela jeho bratrem Kainem. Vyslovil podporu ukrajinským ozbrojeným silám a vyzval ruské vedení, aby „zastavilo toto krvavé šílenství“.

1. března se k tomu připojily eparchie této církve se sídly ve městech Sumy, Rivne, Mukačevo, Vladimir-Volyň a Žitomir. Biskupové těchto území sdělili, že přestávají v liturgii zmiňovat moskevského patriarchu Kirila. To fakticky znamená rozchod s touto větví ukrajinského pravoslaví.

V souvislosti s odpovědností Rusů přichází znovu ke slovu otázka kolektivní viny. Tu je jistě nutno odmítnout, pokud nesouvisí s osobní volbou. Narodil-li se někdo v českých zemích a měl tu smůlu, že patřil ke třetině obyvatel, kteří mluvili německy, musel v létech 1945 a 1946 zemi opustit.

Kdyby vyhnání Němců bylo doopravdy etnickou čistkou jen na základě národnosti nebo jazyka, bylo by to smutné. Odůvodňovalo se to však jejich podporou nacistickému režimu. Téma viny v Německu po 2. světové válce promýšlel psycholog a filosof Karl Jaspers. Ten odlišuje ve spisu „Otázka viny“ (první vydání 1946, česky Praha: Academia, 2019) morální a kriminální vinu, které jsou individuální a příslušnou instancí tam je v prvním případě svědomí a ve druhém soud, od politické viny, jež znamená odpovědnost všech občanů za důsledky jednání státu.

Míra osobní účasti na zločinech páchaných státním aparátem, respektive režimem, který se postavil nad standardní státní instituce, je dána tím, jak jednotlivý člověk systém podporuje. Někdo aktivně, dobrovolnou spoluúčastí. Někdo pasivně, tím, že nevystoupí proti zločinnému jednání, pokud má schopnost je rozpoznat a vyhodnotit. Souvisí to s odvahou tváří v tvář možným represím.

Jaspers v tomto smyslu předpokládá politickou vinu německého národa, i když jistě z ní nevyvozuje plnou odpovědnost každého jednotlivce. Má to však co dělat s tím, co nazývá metafyzickou vinou.

V případě spěšného soudu českých občanů nade všemi Rusy se to odůvodňuje podobně. Ruští občané, bez ohledu na etnickou příslušnost chodí volit. Reálně si alternativu vybrat nemohou. Opozice v tamním Federálním shromáždění je fiktivní.

Strana hrající roli opozice v jeho dolní komoře, ve Státní dumě, Komunistická strana Ruské federace vyzvala ruskou vládu k oficiálnímu uznání separatistických útvarů v Doněcku a Luhansku. A vláda, i když komunisté mají pouhých 57 ze 450 poslanců, vyhověla… Budí to dojem dobře zrežírovaného představení.

Je však dost zpráv i o odporu ruských občanů včetně vojáků proti invazi. Mezi Rusy žijícími v České repubice zcela jistě je dost těch, kteří aspoň pasivně nacionalistickou a konzervativní diktaturu ve své vlasti podporují. Sotva to však můžeme předpokládat u každého. Někteří zde hledají a nacházejí svobodu. Rozhodně bychom neměli s Ivou Pekárkovou „vyčítat Rusům zvěrstva, kterých se dopouštějí rusáci“.

advertisment
advertisment