↗

Ruské agresi předcházela a nyní ji doprovází intenzivní propaganda. Nutná obrana proti ní vyžaduje kvalitní analýzu a dobře mířené kroky. Nikoli nepředložené vypínaní dezinformačních serverů. Foto A. Poddubny, TASS/AFP

K ruské agresi proti Ukrajině už se vyjádřil snad každý — s drobnou výjimkou. Mlčí část dezinformačních webů: ty pod českou doménou .cz zablokovalo zdejší správcovské sdružení CZ.NIC. Kromě prvních osmi s Aeronetem a Protiproudem v čele jsou z České republiky nedostupné i některé portály kryté dosud zahraničními doménami. Jde například o tuzemskou mutaci kremelského Sputniku.

To není úplná novinka, první vlna vypínání přišla bezprostředně po ruské invazi, pětadvacátého února. Zajímavé ovšem je, že zatímco většinou veřejného prostoru zpráva o blokaci proplula a zapadla, vícero mediálních analytiků i novinářů se k zátahu na dezinformační scénu vyjadřuje nadále a přinejmenším rozpačitě. Ne proto, že by v jejím dosti nechutném obsahu nacházeli zalíbení. Ale proto, že vypnutí je sporné, ba dokonce čím dál spornější.

Sdružení CZ.NIC sice uvádí, že blokaci provedlo dobrovolně, a to „po intenzivních konzultacích s bezpečnostními složkami státu a na základě doporučení vlády,“ ale není už zřejmé, kdo konkrétně s vypnutím přišel. Jak upozornily SeznamZprávy, vůbec nevíme, na jakém základě byla osmička prvotně zablokovaných webů vůbec vybrána. Správci domény totiž uvádějí, že s konkrétním seznamem nemají nic společného.

A bezpečnostní složky mlčí. Policie se podle vyjádření pro SeznamZprávy ničemu podobnému nevěnovala, tajné služby — BIS a Vojenské zpravodajství — neřekly nic konkrétního. „Podezření“ tak logicky padá na ně. Na tom není nic extra zvláštního, BIS ostatně dezinformační scénu dlouhodobě monitoruje. Je ovšem podivné, proč se kontrarozvědčíci (nebo kdokoli jiný) ke kroku nehlásí, a vnáší tak do celé akce nejistotu, nebo dokonce stín podezření.

Jakkoli je pochopitelné, že stát v krizové situaci udeřil na propagandu de facto nepřátelské velmoci, již přinejmenším část blokovaných webů šířila, není obhajitelné, že zde chybí základní transparence, a dost možná i právní základ.

Veřejná debata nad tématem sice většinově mávla rukou, není to ale zodpovědné. Vidíme tu totiž nejen omezení pro svobodu slova, pro něž na širší rovině existuje jakási právní argumentace. Ale i zásah do neméně citlivé svobody internetu. Ta je v některých kontextech regulována běžně — například ve vztahu k trestnému či jinak omezenému obsahu včetně hazardu či prodeje léků —, nicméně aktuální blokáda je v tomto směru a v našem prostředí víceméně bezprecedentní.

Lze se také ptát, jestli je blokace korektní, proč nebyla provedena dříve — například v kontextu covidové pandemie, kdy dezinformační scéna podporovala paniku kolem očkování, a zprostředkovaně tak způsobila nejedno zbytečné úmrtí. Není to náhodou čistě tím, že by tehdy podobný krok popudil mnohem více lidí než teď?

Jde zkrátka o překročení určité červené linie. Samozřejmě, obsah dezinformačních webů je zcestný a opovrženíhodný, a to i ve vztahu k Ukrajině. Jenže když je něco hrozné, tak to ještě neznamená, že by stát mohl v reakci dělat, co se mu zamane. Netransparentní omezující zásahy s neznámými aktéry i nejasným právním základem mají být prostě tabu. Jde o jeden z pilířů, kterými se odlišujeme od různých poloautoritářských systémů typu Maďarska, nemluvě o vyložených autoritářích, jako je putinovské Rusko.

Nyní jde pochybnosti přejít. Příště už ne

Navíc: proti komu stát vlastně zasáhl? Přestože se vžilo označení „dezinformační scéna“, je to poměrně nesourodá skupina: od profesionálních manipulátorů či přímo šiřitelů ruské propagandy (Sputnik) přes „clickbait“ i politicky nepříliš vyhraněné konspirační teoretiky až po škálu ezoteriků a fanoušků léčitelství nebo mimozemšťanů.

Můžeme pozorovat společné trendy, třeba odpor proti očkování — jakkoli ani v tom nebyly weby stoprocentně jednotné —, nedá se ale mluvit o pevně daném obsahu, natož agendě. To možná až překvapivě platí i pro ruskou agresi.

Podíváme-li se na agendu přežívajících portálů, samozřejmě najdeme takové, jež slouží kremelskému narativu zcela zřetelně. Ale proruská linie leckde není tak zřejmá, jak bychom čekali. Třeba na AC24 se sice „dozvíme“, že Američané staví základnu na odvrácené straně Měsíce či co, ale ohledně Ukrajiny zde není — alespoň do pondělního večera — patrná vlastně žádná strategie.

Ona „dezinformační scéna“ je tedy bezesporu k prasknutí naplněna manipulacemi i úplnými nesmysly, klást ale rovnítko mezi ni a Kreml nemusí být přesné. Účelnější se v nynější situaci jeví osvědčený pojem „propaganda“: ten bychom si měli ve vztahu k Rusku jasně definovat a případné blokace vést výhradně na jeho základě.

Nabízí se například analogie k debatě o „extrémismu“. Pojem je silně negativně nabitý, ale sám o sobě nic neznamená a dá se do něj vměstnat ledacos — někteří experti proto doporučují pracovat raději s přesnějšími pojmy, jako je „zločin z nenávisti“.

Nyní lze argumentovat, že státní složky (ať už kterékoli) neměly na teoretizování čas: potřebovaly „střílet, a až pak se ptát.“ Budiž. Potřebujeme však záruky, že terčem nebude příště někdo úplně nevinný, kdo se jen ocitl na tenkém ledě. Represivní složky za sebou mají až příliš excesů na to, aby jim šlo věřit jen tak.

Za příklad se nabízí operace Fénix s teatrálním, ale úplně zcestným zásahem proti anarchistům, nebo třeba paragrafy o „propagaci toxikomanie“, vedoucí ke stěží uvěřitelným kauzám trestů za psaní o konopí.

Nezdá se, že by nynější vypnutí dezinformačních webů někdo hodlal zásadněji revidovat. A je to v podstatě pochopitelné — i poměrně spornou blokaci je možné pragmaticky přijmout coby obhajitelnou krajní reakci na krajní situaci. Nejde u toho však skončit. Očekávejme ostatně, že nynější společenská soudržnost proti ruské invazi nemusí vydržet — lidé se unaví, mnohé začnou iritovat drahé energie či vysoké počty uprchlíků. A pak už se na to, jak je situace výjimečná, jednoduše vymluvit nepůjde.