Snad žádný ze současných nejvyšších představitelů formujících tvář světové politiky nemá tak rozporný a tak detailně zpracovaný profil. Putin je vykreslován jako bandita, terorista, geniální státník, otec-ochránce konzervativních hodnot i pragmatický politik myslící deset tahů dopředu a stále předbíhající Západ.

Teď, když sledujeme jeho dost možná poslední partii, je na místě krátké zhodnocení, co skutečně znamenala jeho vláda pro Rusko a jakou logikou se řídí jeho zahraniční politika. Ukážeme si to na vybraných příkladech.

Z popela devadesátek

Kde se vzal Putin a proč se původně mnoha lidem zdál jako výborná možnost? Předně, devadesátá léta byla pro Rusko dobou nesmírného symbolického i úplně praktického ponížení.

Rozpad Sovětského svazu přerušil i řadu ekonomických a osobních vazeb. Ústup z pozice celosvětové supervelmoci znamenal úplnou proměnu dynamiky a oddělování jednotlivých republik probíhalo někde poměrně sametově, někde otevřeným bojem a zpětnou integrací do Ruska.

Srovnejme jen Ukrajinu, jejíž status mělo vyřešit Budapešťské memorandum z roku 1994 — dnes notně porušované — a Čečensko, jehož vyhlášení nezávislosti eskalovalo do války, ve které se bojovalo nejen na Kavkaze, ale provázely je teroristické útoky po celém Rusku. Ekonomický propad se na konci devadesátých let změnil ve volný pád a jeho důsledkem byly mimo jiné i miliony předčasných úmrtí.

Rozklad se týkal jak pro Rusko vysoce prestižních záležitostí, jako byl vesmírný program (Bajkonur zůstal v Kazachstánu), tak i armády, kde rozprodávání zbraní nabralo průmyslové rozměry. A Jelcinova vláda byla prakticky impotentní situaci řešit.

A pak přišel Vladimir Putin. Chlapík, který byl dle vlastního prohlášení dvakrát nezaměstnaný a přivydělával si jako taxikář. Začal v bezpečnostních službách, muž s patnáctiletou KGB zkušeností a kontakty. Zároveň muž, který hned druhý den puče proti Gorbačovovi rezignoval, a postavil se tak proti pučistům, i když ho to mrzelo, protože ve službě „zažil skvělá léta.“

Prošel rychlou kariérou v petrohradské a pak v moskevské komunální správě. Jako premiér (1999) a záhy na to prezident (od Silvestra 1999) získal ostruhy brutálním postupem ve druhé čečenské válce.

Kontrolu nad Čečnou dokázal získat dlouhodobě skrze lokální klan Kadyrovů, jimž poskytl podporu a učinil je de facto feudálními pány celé Čečny, zcela mimo kontrolu běžných státních struktur. Ale — stabilizaci to přineslo. Putin se tak naučil první pravidlo, jak zařizovat věci.

Putin doma

Putinova výchozí ekonomická situace byla jednoduše hrozná. Rychlý a extrémně korupční přechod na tržní ekonomiku vedl k propadu reálné ekonomiky, přerozdělení velké části majetku úzké elitě s úplně jinými příjmy a způsobem života a na sklonku Jelcinovy vlády i k hyperinflaci.

Putin dokázal kombinací deregulačních reforem, atraktivní daňovou politikou, pravidelným uvolňováním peněz, a hlavně díky výraznému zvýšení cen ropy, ekonomiku stabilizovat. A dokonce dokázal přejít k růstu o nějakých sedm až osm procent ročně, což se už projevilo i na situaci mnoha běžných Rusů — byť ekonomické nůžky mezi masou chudých a elitou oligarchů už byly úplně propastné.

Světovou finanční krizí prošla ruská ekonomika relativně bez újmy. A prohlubování vazeb na Západ — hlavně v podobě dodávání surovin Německu — a další růsty cen energií znamenaly, že do roku 2014 Putin mohl Rusům říkat: „Ano, jste reálně bohatší.“