Snad žádný ze současných nejvyšších představitelů formujících tvář světové politiky nemá tak rozporný a tak detailně zpracovaný profil. Putin je vykreslován jako bandita, terorista, geniální státník, otec-ochránce konzervativních hodnot i pragmatický politik myslící deset tahů dopředu a stále předbíhající Západ.

Teď, když sledujeme jeho dost možná poslední partii, je na místě krátké zhodnocení, co skutečně znamenala jeho vláda pro Rusko a jakou logikou se řídí jeho zahraniční politika. Ukážeme si to na vybraných příkladech.

Z popela devadesátek

Kde se vzal Putin a proč se původně mnoha lidem zdál jako výborná možnost? Předně, devadesátá léta byla pro Rusko dobou nesmírného symbolického i úplně praktického ponížení.

Rozpad Sovětského svazu přerušil i řadu ekonomických a osobních vazeb. Ústup z pozice celosvětové supervelmoci znamenal úplnou proměnu dynamiky a oddělování jednotlivých republik probíhalo někde poměrně sametově, někde otevřeným bojem a zpětnou integrací do Ruska.

Srovnejme jen Ukrajinu, jejíž status mělo vyřešit Budapešťské memorandum z roku 1994 — dnes notně porušované — a Čečensko, jehož vyhlášení nezávislosti eskalovalo do války, ve které se bojovalo nejen na Kavkaze, ale provázely je teroristické útoky po celém Rusku. Ekonomický propad se na konci devadesátých let změnil ve volný pád a jeho důsledkem byly mimo jiné i miliony předčasných úmrtí.

Rozklad se týkal jak pro Rusko vysoce prestižních záležitostí, jako byl vesmírný program (Bajkonur zůstal v Kazachstánu), tak i armády, kde rozprodávání zbraní nabralo průmyslové rozměry. A Jelcinova vláda byla prakticky impotentní situaci řešit.

A pak přišel Vladimir Putin. Chlapík, který byl dle vlastního prohlášení dvakrát nezaměstnaný a přivydělával si jako taxikář. Začal v bezpečnostních službách, muž s patnáctiletou KGB zkušeností a kontakty. Zároveň muž, který hned druhý den puče proti Gorbačovovi rezignoval, a postavil se tak proti pučistům, i když ho to mrzelo, protože ve službě „zažil skvělá léta.“

Prošel rychlou kariérou v petrohradské a pak v moskevské komunální správě. Jako premiér (1999) a záhy na to prezident (od Silvestra 1999) získal ostruhy brutálním postupem ve druhé čečenské válce.

Kontrolu nad Čečnou dokázal získat dlouhodobě skrze lokální klan Kadyrovů, jimž poskytl podporu a učinil je de facto feudálními pány celé Čečny, zcela mimo kontrolu běžných státních struktur. Ale — stabilizaci to přineslo. Putin se tak naučil první pravidlo, jak zařizovat věci.

Putin doma

Putinova výchozí ekonomická situace byla jednoduše hrozná. Rychlý a extrémně korupční přechod na tržní ekonomiku vedl k propadu reálné ekonomiky, přerozdělení velké části majetku úzké elitě s úplně jinými příjmy a způsobem života a na sklonku Jelcinovy vlády i k hyperinflaci.

Putin dokázal kombinací deregulačních reforem, atraktivní daňovou politikou, pravidelným uvolňováním peněz, a hlavně díky výraznému zvýšení cen ropy, ekonomiku stabilizovat. A dokonce dokázal přejít k růstu o nějakých sedm až osm procent ročně, což se už projevilo i na situaci mnoha běžných Rusů — byť ekonomické nůžky mezi masou chudých a elitou oligarchů už byly úplně propastné.

Světovou finanční krizí prošla ruská ekonomika relativně bez újmy. A prohlubování vazeb na Západ — hlavně v podobě dodávání surovin Německu — a další růsty cen energií znamenaly, že do roku 2014 Putin mohl Rusům říkat: „Ano, jste reálně bohatší.“

Roku 2013 se Rusko dokonce stalo „high income economy“. Narazilo ale na významné limity, zejména se nedokázalo vymanit ze závislosti na exportech surovin, jež tvoří sedmdesát procent veškerého vývozu. Medveděvův modernizační plán, o kterém si údajně notoval s Barackem Obamou, se ztratil. A přes trvání Německa na tom, že je s Ruskem třeba obchodovat a proměnit ho skrze spolupráci a obchodní výměnu, vztahy se Západem prudce zchladly po Putinových silových akcích.

I přes usilovné snahy obchodní vztahy zlepšit i skrze armádu lobbistů včetně lidí úrovně bývalého německého kancléře Schrödera se to Rusku dařilo méně a méně. Problémem zůstává i distribuce prostředků, výrazně nerovnější než třeba v Evropě — ve prospěch superbohatých.

V domácí politice se Putin rozhodl z chaosu devadesátých let vymanit výraznou brutalizací. Politická soutěž není ani v nejmenším svobodná, opoziční politici jsou vražděni a zavírání, média ovládá stát, který stále mobilizuje obyvatelstvo vyvoláváním nesmiřitelného konfliktu s nepřáteli Ruska.

Posledních minimálně osm let Putin vládne v podstatě protiústavně a v plebiscitu se nechal prohlásit neomezeným vládcem i bez ohledu na věk. V Rusku není žádná síla, která by s tím dokázala něco udělat. Otázkou je, jak moc to vadí Rusům — Putinovy „oficiální“ průzkumy popularity se přelévají od šedesáti do osmdesáti procent podle toho, nakolik se mu právě daří zahraniční vojenské intervence — po Krymu byl například oblíben velmi.

V běžném životě se ale Rusům moc dobře nevede. Země vymírá, alkoholismus zůstává zásadním problémem a také covid Rusko postihl mohutně. V prosinci 2021 se podle údajů Rosstatu narodilo 117 946 dětí, ale zemřelo 215 529 lidí.

Děsivá je také propast v životních vyhlídkách mužů a žen, a to hlavně v porovnání se Západem. Zatímco ženy mohou čekat nějakých 77,3 let života, pro muže je to 65,6. Srovnejme to s českými zeměmi, kde je to 81,4 u žen a 75,3 u mužů.

Zatímco o kvalitě života a příjmech lze asi vést složité diskuze, desetiletý rozdíl v očekávané délce života je skutečně děsivý skok. I taková Čína, která ještě na začátku století byla ve srovnatelné pozici jako Rusko, prošla růstem, jenž ji dostal jak v bohatství, tak v očekávané délce života vysoko nad něj — je to pětasedmdesát let u mužů, sedmasedmdesát let u žen.

Putin ve světě

Putin se ale pod mezinárodním tlakem ani v nejmenším neocital proto, že by si doma počínal jako autokrat. To velmoci dokáží běžně zkousnout, mluví se o změně skrze obchodní výměnu a kontakty a tak dále. Putin se pod mezinárodním tlakem začal ocitat jen pro svou mezinárodní politiku.

Má za sebou válku s Gruzií, agresi vůči Ukrajině a anexi Krymu, vytváření vlivové hybridní sítě, širokou intervenci v Sýrii a nově i plnohodnotnou válku vůči Ukrajině včetně frontových manévrů, které jsme v takovém rozsahu v Evropě neviděli od druhé světové války.

Co mu vojenské avantýry přinesly? Válka v Gruzii byla — bráno v čistě cynickém poměru cena/výkon — nejspíš poměrně úspěšná. Putin odstrašil Gruzii i Západ od integrace země do západních struktur, získal odtrženecké regiony a zjistil limity své armády v širším operačním nasazení. Na tomto základě jeho ministr obrany Anatolij Serďuk zahájil rozsáhlé reformy, v nichž pak už spíše jen formálně pokračoval jeho nástupce Sergej Šojgu.

To, že se nyní na Ukrajině objevují doslova totožné problémy jako v Gruzii znovu — váznoucí logistika, nízká motivace, špatná koordinace, neochota vojáků k agresivnímu postupu mimo vozidlo — je ovšem známkou, že ony reformy nejspíš selhaly. Navzdory tomu, že po dekádu působily silným dojmem.

Ukrajinská agrese po pádu zkorumpovaného proruského prezidenta Viktora Janukovyče byla už úplně jiný příběh. V chaotické situaci dokázal Putin energickým taktickým tahem a zmatením nepřítele získat rychle Krym, který má pro Rusko velkou jak sentimentální, tak dlouhodobě i určitou strategickou hodnotu.

Podpora separatistických pseudostátů a dlouhá frontová linie s Ukrajinou ale nepřinesla prakticky nic, odčerpala velkou část zdrojů, a hlavně započala Putinovu mezinárodní izolaci. Z té se více či méně úspěšně pokoušel vymanit — třeba Německo na „kultivaci obchodem“ stále velmi věřilo. Ale sankce zůstaly v platnosti a v jejich důsledku zmizely z Ruska nejen nějaké ty luxusní západní pochoutky, ale také šance na výraznou modernizaci ekonomiky.

Mezinárodní izolace ho pak přirozeně také hnala k užšímu provázaní s Čínou, což je ale pro Rusko pozice nutně vazalská a ohrožující ruské zájmy na Sibiři. Čína tam v ironickém opakování ruského triku s rozdáváním ruských pasů ve velkém posílá své občany a její hlad po surovinách je veliký.