Odkaz Vladimira Putina — za obrazem geniálního šachisty realita malého bandity

David František Wagner

Vladimir Putin byl dlouho líčen z mnoha stran jako bravurní stratég, který má nad Západem převahu, protože jako nějaký skvělý ruský šachista je stále o několik tahů napřed. Ve skutečnosti to byla maska kryjící tvář lokálního bandity.

Zvládnout omezit a odzbrojit Putina jako již zcela neracionálního aktéra mezinárodní politiky je výzva, na které se může vybrousit nový, funkční Západ. Snímek z videa DR

Snad žádný ze současných nejvyšších představitelů formujících tvář světové politiky nemá tak rozporný a tak detailně zpracovaný profil. Putin je vykreslován jako bandita, terorista, geniální státník, otec-ochránce konzervativních hodnot i pragmatický politik myslící deset tahů dopředu a stále předbíhající Západ.

Teď, když sledujeme jeho dost možná poslední partii, je na místě krátké zhodnocení, co skutečně znamenala jeho vláda pro Rusko a jakou logikou se řídí jeho zahraniční politika. Ukážeme si to na vybraných příkladech.

Z popela devadesátek

Kde se vzal Putin a proč se původně mnoha lidem zdál jako výborná možnost? Předně, devadesátá léta byla pro Rusko dobou nesmírného symbolického i úplně praktického ponížení.

Rozpad Sovětského svazu přerušil i řadu ekonomických a osobních vazeb. Ústup z pozice celosvětové supervelmoci znamenal úplnou proměnu dynamiky a oddělování jednotlivých republik probíhalo někde poměrně sametově, někde otevřeným bojem a zpětnou integrací do Ruska.

Srovnejme jen Ukrajinu, jejíž status mělo vyřešit Budapešťské memorandum z roku 1994 — dnes notně porušované — a Čečensko, jehož vyhlášení nezávislosti eskalovalo do války, ve které se bojovalo nejen na Kavkaze, ale provázely je teroristické útoky po celém Rusku. Ekonomický propad se na konci devadesátých let změnil ve volný pád a jeho důsledkem byly mimo jiné i miliony předčasných úmrtí.

Rozklad se týkal jak pro Rusko vysoce prestižních záležitostí, jako byl vesmírný program (Bajkonur zůstal v Kazachstánu), tak i armády, kde rozprodávání zbraní nabralo průmyslové rozměry. A Jelcinova vláda byla prakticky impotentní situaci řešit.

A pak přišel Vladimir Putin. Chlapík, který byl dle vlastního prohlášení dvakrát nezaměstnaný a přivydělával si jako taxikář. Začal v bezpečnostních službách, muž s patnáctiletou KGB zkušeností a kontakty. Zároveň muž, který hned druhý den puče proti Gorbačovovi rezignoval, a postavil se tak proti pučistům, i když ho to mrzelo, protože ve službě „zažil skvělá léta.“

Prošel rychlou kariérou v petrohradské a pak v moskevské komunální správě. Jako premiér (1999) a záhy na to prezident (od Silvestra 1999) získal ostruhy brutálním postupem ve druhé čečenské válce.

Kontrolu nad Čečnou dokázal získat dlouhodobě skrze lokální klan Kadyrovů, jimž poskytl podporu a učinil je de facto feudálními pány celé Čečny, zcela mimo kontrolu běžných státních struktur. Ale — stabilizaci to přineslo. Putin se tak naučil první pravidlo, jak zařizovat věci.

Putin doma

Putinova výchozí ekonomická situace byla jednoduše hrozná. Rychlý a extrémně korupční přechod na tržní ekonomiku vedl k propadu reálné ekonomiky, přerozdělení velké části majetku úzké elitě s úplně jinými příjmy a způsobem života a na sklonku Jelcinovy vlády i k hyperinflaci.

Putin dokázal kombinací deregulačních reforem, atraktivní daňovou politikou, pravidelným uvolňováním peněz, a hlavně díky výraznému zvýšení cen ropy, ekonomiku stabilizovat. A dokonce dokázal přejít k růstu o nějakých sedm až osm procent ročně, což se už projevilo i na situaci mnoha běžných Rusů — byť ekonomické nůžky mezi masou chudých a elitou oligarchů už byly úplně propastné.

Světovou finanční krizí prošla ruská ekonomika relativně bez újmy. A prohlubování vazeb na Západ — hlavně v podobě dodávání surovin Německu — a další růsty cen energií znamenaly, že do roku 2014 Putin mohl Rusům říkat: „Ano, jste reálně bohatší.“

Roku 2013 se Rusko dokonce stalo „high income economy“. Narazilo ale na významné limity, zejména se nedokázalo vymanit ze závislosti na exportech surovin, jež tvoří sedmdesát procent veškerého vývozu. Medveděvův modernizační plán, o kterém si údajně notoval s Barackem Obamou, se ztratil. A přes trvání Německa na tom, že je s Ruskem třeba obchodovat a proměnit ho skrze spolupráci a obchodní výměnu, vztahy se Západem prudce zchladly po Putinových silových akcích.

I přes usilovné snahy obchodní vztahy zlepšit i skrze armádu lobbistů včetně lidí úrovně bývalého německého kancléře Schrödera se to Rusku dařilo méně a méně. Problémem zůstává i distribuce prostředků, výrazně nerovnější než třeba v Evropě — ve prospěch superbohatých.

V domácí politice se Putin rozhodl z chaosu devadesátých let vymanit výraznou brutalizací. Politická soutěž není ani v nejmenším svobodná, opoziční politici jsou vražděni a zavírání, média ovládá stát, který stále mobilizuje obyvatelstvo vyvoláváním nesmiřitelného konfliktu s nepřáteli Ruska.

Posledních minimálně osm let Putin vládne v podstatě protiústavně a v plebiscitu se nechal prohlásit neomezeným vládcem i bez ohledu na věk. V Rusku není žádná síla, která by s tím dokázala něco udělat. Otázkou je, jak moc to vadí Rusům — Putinovy „oficiální“ průzkumy popularity se přelévají od šedesáti do osmdesáti procent podle toho, nakolik se mu právě daří zahraniční vojenské intervence — po Krymu byl například oblíben velmi.

V běžném životě se ale Rusům moc dobře nevede. Země vymírá, alkoholismus zůstává zásadním problémem a také covid Rusko postihl mohutně. V prosinci 2021 se podle údajů Rosstatu narodilo 117 946 dětí, ale zemřelo 215 529 lidí.

Děsivá je také propast v životních vyhlídkách mužů a žen, a to hlavně v porovnání se Západem. Zatímco ženy mohou čekat nějakých 77,3 let života, pro muže je to 65,6. Srovnejme to s českými zeměmi, kde je to 81,4 u žen a 75,3 u mužů.

Zatímco o kvalitě života a příjmech lze asi vést složité diskuze, desetiletý rozdíl v očekávané délce života je skutečně děsivý skok. I taková Čína, která ještě na začátku století byla ve srovnatelné pozici jako Rusko, prošla růstem, jenž ji dostal jak v bohatství, tak v očekávané délce života vysoko nad něj — je to pětasedmdesát let u mužů, sedmasedmdesát let u žen.

Putin ve světě

Putin se ale pod mezinárodním tlakem ani v nejmenším neocital proto, že by si doma počínal jako autokrat. To velmoci dokáží běžně zkousnout, mluví se o změně skrze obchodní výměnu a kontakty a tak dále. Putin se pod mezinárodním tlakem začal ocitat jen pro svou mezinárodní politiku.

Má za sebou válku s Gruzií, agresi vůči Ukrajině a anexi Krymu, vytváření vlivové hybridní sítě, širokou intervenci v Sýrii a nově i plnohodnotnou válku vůči Ukrajině včetně frontových manévrů, které jsme v takovém rozsahu v Evropě neviděli od druhé světové války.

Co mu vojenské avantýry přinesly? Válka v Gruzii byla — bráno v čistě cynickém poměru cena/výkon — nejspíš poměrně úspěšná. Putin odstrašil Gruzii i Západ od integrace země do západních struktur, získal odtrženecké regiony a zjistil limity své armády v širším operačním nasazení. Na tomto základě jeho ministr obrany Anatolij Serďuk zahájil rozsáhlé reformy, v nichž pak už spíše jen formálně pokračoval jeho nástupce Sergej Šojgu.

To, že se nyní na Ukrajině objevují doslova totožné problémy jako v Gruzii znovu — váznoucí logistika, nízká motivace, špatná koordinace, neochota vojáků k agresivnímu postupu mimo vozidlo — je ovšem známkou, že ony reformy nejspíš selhaly. Navzdory tomu, že po dekádu působily silným dojmem.

Ukrajinská agrese po pádu zkorumpovaného proruského prezidenta Viktora Janukovyče byla už úplně jiný příběh. V chaotické situaci dokázal Putin energickým taktickým tahem a zmatením nepřítele získat rychle Krym, který má pro Rusko velkou jak sentimentální, tak dlouhodobě i určitou strategickou hodnotu.

Podpora separatistických pseudostátů a dlouhá frontová linie s Ukrajinou ale nepřinesla prakticky nic, odčerpala velkou část zdrojů, a hlavně započala Putinovu mezinárodní izolaci. Z té se více či méně úspěšně pokoušel vymanit — třeba Německo na „kultivaci obchodem“ stále velmi věřilo. Ale sankce zůstaly v platnosti a v jejich důsledku zmizely z Ruska nejen nějaké ty luxusní západní pochoutky, ale také šance na výraznou modernizaci ekonomiky.

Mezinárodní izolace ho pak přirozeně také hnala k užšímu provázaní s Čínou, což je ale pro Rusko pozice nutně vazalská a ohrožující ruské zájmy na Sibiři. Čína tam v ironickém opakování ruského triku s rozdáváním ruských pasů ve velkém posílá své občany a její hlad po surovinách je veliký.

Od hybridní války k invazi na Ukrajinu

Putinova hybridní válka byla jako koncept svojí šířkou poměrně nová. Koncept trollích farem a masivního šíření dezinformací Západ uhranul a ten mu také začal věnovat velikou pozornost. Z dnešního pohledu je pravděpodobně možné říct, že až neadekvátní. Podařilo se také přesunout pozornost od řešení systematických sociálních problémů, jejichž důsledkem je vzestup Trumpa a podobných politiků, k jednoduchému tvrzení, že „příčinou je Rusko.“

Tady bych nerad uvedl někoho v omyl: Rusko nepochybně investovalo nějaké zdroje do podpory separatistů, krajní pravice, včetně Trumpa. Ale nebylo to tak, že by ruské intervence byly příčinou jejich úspěchů.

Jakmile přišlo na lámání chleba, ukázala se síla Putinovy sítě jako minimální. Le Penová, Salvini, Okamura i AfD dnes spíš jen tak smutně koukají a usilují o to nebýt brány za ruské satelity. A tak jako prezident Zeman se snaží ze svých dřívějších postojů vycouvat… Odpor proti invazi a podpora po přijímání uprchlíků je nyní mimořádně vysoká.

Po Putinově intervenci nám tu zůstává spousta ultra-konzervativních narativů, které cíleně podporoval, ale ty už si žijí vlastním životem. Svoje debaty s uhlobarony si například musíme zvládnout sami, z bludů o zdegenerovaném Západě a nesmyslné ekologii těžko vinit jenom Putina.

Naopak Putin se nyní ocitá v naprosté mezinárodní izolaci. I ruským vlivem, pacifismem a důrazným „Wandel durch Handel“ výrazně ovlivněná německá SPD tváří tvář invazi kompletně přehodnotila celou německou zahraniční politiku. Rusku nyní zůstávají režimy na úrovni Kuby či Venezuely. I noví spojenci v Ázerbajdžánu či Kazachstán, kde Rusko nedávno pomáhalo „udělat pořádek“, mlčí. A ani čínský partner se nyní na obranu Ruska nijak nežene.

Intervence v Sýrii byla specifická. Ve zmatené situaci občanské války se pohybovalo hned několik aktérů charakterizovatelných coby „váleční zločinci“. A proti některým z nich Putin bojoval. Mezinárodní reakce tak byla poměrně vlažná, místy dokonce kladná.

Globální dopady jeho intervence mimo Sýrii jsou velmi špatně předvídatelné — není jisté, jestli by například uprchlická vlna ze Sýrie byla horší nebo snesitelnější v případě pádu Damašku — ač má zde sídlící Asadův režim spolu s Putinem na rukou naprosto nepřijatelné množství krve. Za nižší stovky mrtvých se může vykázat už jen námořní základnou v Tartu. Uprchlickou krizi každopádně dokázal k rozložení a zpomalení Evropy Putin využít skvěle.

Sám pro Rusko ale ze Sýrie přivezl jen pokračující vládu syrského spojence, který se ovšem zároveň opírá o Hizballáh a Írán a který nemá pražádnou kapacitu jakkoliv Putinovi s čímkoliv pomoci. Popularitu v Rusku mu mohla samozřejmě zvýšit bohatýrské tvrzení o 85 tisících teroristech, ale hmatatelné zisky to Rusku nepřineslo prakticky žádné.

Posledním příkladem je pak aktuální invaze na Ukrajinu. Po prvních dnech je těžké hodnotit situaci na bojišti, byť se asi dá říct, že ruský postup je poněkud pomalejší a má mnohem vyšší ztráty, než by se dalo čekat, jakkoli se to může ještě brzy změnit. Zcela jisté je ale to, že Putin vůbec nepředpokládal míru toho, nakolik dokáže jeho agrese sjednotit svět.

Kromě dodávek zbraní a munice Ukrajině jsou naprosto zásadní sankce a zmražení devizových rezerv, které znamenají, že 28. února 2022 se Rusko probudilo do situace nikoli chudé země rozkradené oligarchy, ale do situace země izolované a finančně zbídačené. Oproti tomu jsou jeho možné zisky na Ukrajině extrémně limitované.

I kdyby dosáhl například legitimizace anexe Krymu a zisku plného území separatistických republik, což by asi byla z pohledu Ruska maximalistická varianta dohody, tak cena, kterou už dosud zaplatil ekonomicky a v životech, je řádově vyšší, než aby to mohlo být jakkoli výhodné. Varianty jako „nástup loutkové vlády“ se vzhledem k míře sjednoceného odporu Ukrajinců už jeví jako velmi nepravděpodobné. A i kdyby se mu takového výsledku podařilo dosáhnout, zůstávalo by diskutabilní, zda to celé stálo za to.

Geniální Putin?

Jak je to tedy s obrazem Putina, který se na Západě od jeho nástupu k moci mnohde pěstoval? Jedná se o geniálního šachistu, který plánuje mnoho tahů dopředu? Ne, rozhodně ne. Velká část jeho činnosti je reaktivní a nepřinesla žádné hmatatelné výhody ani v oblasti ekonomiky, ani v oblasti rozšiřování žádného z typů ruské moci.

Putin se ukazuje jako pohroma pro Rusko i pro Západ. Rusko by technicky vzato skutečně bylo ideálním partnerem pro Evropskou unii — je to trh, který dokáže dodávat levné suroviny, má své bezpečnostní kapacity a v případě dlouhodobé spolupráce by byl naprosto logickým spojencem proti čínským ambicím. Proto také na něj Německo až naivně sázelo. Takto dlouhou hru ale Putin nehraje a hrát neumí, i proto, že by ohrozila jeho osobní moc.

Místo toho v něm máme agilního agenta, který běhá po kraji a zásadně silově bez promýšlení reaguje na to, co se děje o dalších pět kroků dál. Má k tomu ale velmi silnou jak konvenční, tak digitální a jadernou pěst. Právě tato kombinace je v současné eskalaci tím nejděsivějším aspektem.

Jsme zavření v místnosti s chlapíkem, který opakovaně prokázal, že je bez jakékoliv racionality ochoten libovolně eskalovat násilí bez ohledu na to, co to přinese.

Zvládnout omezit a odzbrojit Putina jako již zcela neracionálního aktéra mezinárodní politiky je výzva, na které se může vybrousit nový, funkční Západ, byť se to neobejde bez vysokých nákladů. Je to veliká zkouška, ze které můžeme vyjít zásadně posíleni, ale také v ní můžeme úplně vše prohrát.

advertisment
advertisment