Ten člověk překvapil celý svět. A především asi své Ukrajince. Volodymyr Zelenskyj, politickými komentátory zpočátku považovaný za historický omyl, za neseriózní postavu, která nemá o politice ponětí, za komedianta a televizního baviče, ten malý muž se ukázal jako neobyčejně pevný a zásadový. Jako člověk přesně na svém místě.

Projevuje se jako špičkový politický stratég, jako přirozený vůdce, který dokázal stmelit národ, povzbuzovat ho a sám jít příkladem odvahou v odporu proti útočníkovi. Odmítl odjet do bezpečí, zůstává na svém místě, řídí obranu, komunikuje, neustále vyzývá celý svět ať pomůže, nebo že budou na řadě další. A zůstává i jeho mladá žena Olena.

Bez ohledu na to, jak se bude ruská invaze vyvíjet a zda z ní vůbec vyjde živý, už vstoupil do dějin. Ukrajinci najednou mají velkou světovou postavu, se kterou jednají všichni státníci světa, od amerického prezidenta přes premiéra Indie až po generálního tajemníka NATO.

Přirozený, uvěřitelný, lidský

Svět i jeho země s překvapením uzřeli člověka, který se chová přirozeně, uvolněně, který je každým svým projevem a gestem lidský. A uvěřitelný. Nemluví v politických floskulích, ale vřele, a přitom velmi jasně, v době, kdy je jeho země v nebezpečí a kdy je ve smrtelném nebezpečí i on a jeho mladá rodina.

Opak homo sovieticus. Putina vyzývá k přímému jednání: „Jsem normální chlap. Sedni si se mnou, mluv, čeho se bojíš?“

Zelenskyj je především vynikající komunikátor, umí bravurně pracovat se slovem. Tahle válka je jako každá jiná střetem železa a zbraní v terénu, zároveň — a hlavně — se v ní ale bojuje o myšlení: ukrajinského obyvatelstva, evropské veřejnosti, ruské populace i těch, kdo hýbou světem.

Jde o to, jaký obraz invaze se ve světě prosadí, jde o příběh, o image, o píár. A v tom se Zelenskyj pohybuje jako ryba ve vodě, v tom tisíckrát přesahuje těžkopádného, lživého ruského soupeře, který se chová i komunikuje jako za brežněvovských časů.

Díky způsobu, jakým se Zelenskyj ozývá světu, a jak šikovně, lidsky a na rovinu pojmenovává, co se děje, jak se nenechá nejmocnějšími tohoto světa odbýt a stále tluče na jejich polozavřená vrata, dokázal v zahraničí vyvolat zájem, jaký jeho země kromě Majdanu nepoznala. Samozřejmě že jej způsobila situace vojenského vpádu. Když ale Rusové obsadili Krym nebo východní část Ukrajiny, žádná podobná reakce tehdy ze světa nepřišla.

Svou odvahou dostal ukrajinský příběh na první stránky

Zelenskému a dalším kolem něj se podařilo doma stmelit národ pod imagem jedné ukrajinské identity, jakou by si před lety, kdy kdekdo psal o antagonismu rusofonního východu a ukrajinského západu země, nikdo netroufl představit. A zároveň se mu podařilo představit západnímu publiku svůj stát, Ukrajinu, a přesvědčit ho, že jí musí pomoci, nechce-li být samo napadeno.

To všechno u Krymu nebylo. Dnes se to zdá nabíledni, vůbec by to ale takhle nemuselo vypadat. Třeba s Porošenkem? Pochybuji...

Není ovšem jediný, kolem sebe má sympatického, nesovětského ministra obrany a motivované profesionální vojenské velení, které ví, co dělá, a nenechalo se invazí příliš zaskočit. Má kolem sebe taky lidi, kteří umí komunikovat.

Třeba fantastický nápad pozvat ruské matky, aby si přijely vyzvednout své zajaté syny — nebojujeme s Ruskem, ale jen s Putinem. Nebo rozhodnutí poslat zajatého majora letectva, který doznal, že věděl, že bombarduje civilní cíle, do Haagu před mezinárodní tribunál.

Najednou se ukazuje, že mít v tak těžké situaci v čele státu člověka, který byl zvyklý pracovat s médii a se slovem, který vzešel z občanské společnosti, a nikoli z politických kruhů, je ohromné plus. Samozřejmě pokud se kombinuje s osobní odvahou a s přesvědčením, že jako hlava státu slouží své zemi, že není prezidentem kvůli privilegiím.

Analogie s Havlem

Člověk nemůžu nepomyslet na Václava Havla, taky člověka slova, zarputile lpějícího na principech. Taky se tehdy ukázalo, jak dobré bylo mít v nejasné a převratové době v čele státu někoho, kdo umí pracovat se slovy, s médii, kdo rozumí veřejnému image a scénářům.

Právě takový člověk dovedl nadchnout milióny a dát jim naději, takový dokázal strhnout svět a svou zemi usadit v té nejlepší mezinárodní společnosti. Zelenskyj je samozřejmě jiný než Havel, ale zase ne možná natolik, jak by se na první pohled mohlo soudit. Oba dva, bývalý dramatik i bývalý ředitel divadla, ukázali, že člověk slova se může za krizové situace lépe hodit do čela státu než političtí profesionálové.

S velkou mírou pravděpodobnosti lze předpokládat, že už za svého hereckého života nebyl jen obyčejným bavičem a dabérem, že v něm byla nějaká síla a přesvědčení. Novináři a politologové se nechali příliš snadno zmást anekdotičností, jež se zdála sama nabízet, totiž, že si zkusil prezidentskou kampaň z recese po té, co si zahrál prezidenta ve filmu. Rozhodně se ukázalo, že voliči měli čuch a dobrou ruku a že Zelenskyj není žádný Trump.

Nespadl do Trumpovy pasti

Jeho šikovnost vynikla právě při jednání s Trumpem, který se ho svým hromotluckým způsobem snažil vtáhnout do americké politiky a vydírat v tom smyslu, že pokud nechá jako prezident vyšetřovat aktivity Bidenova syna na Ukrajině, odklepne mu výměnou dodávky zbraní. Zelenskému se v telefonním rozhovoru podařilo k ničemu se nezavázat, zároveň ale Trumpa hraným obdivem uspokojit, a ve výsledku si neznepřátelit ani republikány, ani demokraty.

Vyšší diplomatická hra a zvládl ji skvěle, protože pro dobro státu. To, že se do něj tehdy obuli někteří komentátoři nic neznamená, nepochopili, že přes svou zdánlivou poníženost v tom vztahu vyhrál.

Nelze taky nepomyslet na analogii s De Gaullem, který se v roce 1958 stal prezidentem, jenž měl Francii udržet alžírské departementy, ale nakonec naopak prosadil alžírskou samostatnost. Zelenskyj vyhrál volby se slibem, že zastaví válku na východě země, že se s Rusy dohodne, a okolnosti ho nakonec přinutily, aby naopak válku vedl.

Jako Češi nemůžeme nesrovnávat s naším osmašedesátým. Rusové teď do značné míry postupují analogicky jako tehdy. A někdo si možná řekne, že mít tu tehdy takového Zelenského, mohli jsme dopadnout po invazi za Husáka s lámáním charakterů a s ohýbáním hřbetů trochu jinak.

Dubček mohl kapitulovat se vztyčenou hlavou. Měli jsme jednoho Zelenského, Františka Kriegela, v Moskvě ukázal, že šlo se jim postavit a nepodepsat protokoly. Byl ale sám a jediný.

Zosobnění moderní Ukrajiny

Zelenskyj ztělesňuje proměnu, jakou doznala Ukrajina od dob Majdanu. Ukrajinu, která směřuje k modernímu Západu, byť zátěž korupce a jiných postsovětských realit ji stále tíží.

Nic není výmluvnějšího než srovnání dvou televizních vystoupení. Zelenskyj v nebezpečí života, v malé místnosti kdesi v bunkru prezidentského paláce, ve vojenském tričku a mikině, si sám přinese židli a sedne si k novinářům na metr, natáhne paži a několika podá ruku.

Mluví slušně anglicky, s novináři přímo, bez tlumočníka. Obyčejný a zároveň vzdělaný, nezakomplexovaný člověk, kterého moc nezměnila. Přitom řídí obranu země.

A potom druhý obrázek: Putin sám za sedmimetrovým stolem, jeho partneři schouleni kdesi na druhém konci, to vše v ohromném studeném sovětském sálu. Zelenskyj řekne pár slov, krátké věty, ale stačí, aby se rozletěly do světa. „Jsme bojovníky světla a nikdo nemůže říct, že to je patos,“ řekl v pátek ve svém posledním projevu. A zároveň apeluje na pomoc, na letadla, na čisté nebe.

Nebo fotka z jednání dvou delegací o příměří. Na jedné straně civilně vypadající Ukrajinci, mikiny, svetry, tváře, jaké mají vaši sousedi. Proti nim aparátčíci ve špatně padnoucích oblecích.

Člověku se nemůžou nevybavit jednání Občanského fóra s Adamcovou vládou nebo jednání představitelů Solidarity sedících proti pohlavárům Jaruzelského režimu u kulatého stolu v roce 1989. Dva světy, stále ty dva světy.

Ukrajina si objevila Zelenského, a on světu Ukrajinu

Co Zelenskému probíhá hlavou, nevíme. Ale navenek dokáže vyzařovat klid a jistotu, že jeho země nepodlehne. A přesvědčuje o tom celý svět, který se minimálně v prvních dnech tvářil, že Ukrajina je odsouzena ke kapitulaci, že ji ruská mašinérie rozdrtí.

Říká přesně to, co potřebují slyšet jeho spoluobčané, kteří takto podpořeni všude staví barikády, beze zbraně zastupují cestu ruským tankům, hážou Molotovovy koktejly na útočníky nebo se hlásí do zbraně. A sjíždějí se ze všech možných zemí, kam vyjeli za prací, aby se přihlásili k obraně. Vrátilo se jich takhle už přes šedesát tisíc.

Inspiroval je Zelenskyj, když americkému prezidentovi na nabídku evakuace řekl: „Děkuju, nepotřebuju odvoz, ale munici.“ Není jisté, jak dlouho Zelenskyj bude žít. Možná ho zavraždí a možná si taky za rok pojede pro Nobelovu cenu míru.

Každopádně už vešel do dějin. Ukrajina si objevila Zelenského a Zelenskyj objevil pro svět Ukrajinu. „Opravdový vůdce svobodného světa,“ napsal o něm jeden britský novinář.

A kde je Putin? Ten už má své místo zaručené jako temná postava z říše zla. V jedné lavici s Hitlerem a se Stalinem.