Válka na Ukrajině a postoj zemí globálního Jihu

Taras Bilous

Ukrajinský socialista, historik a novinář žijící v Kyjevě vede polemiku s přetrvávajícím přístupem částí západní levice, která tvrdí, že vůči ruské agresi proti Ukrajině je správné držet se neutrality.

Snímek pořízený v Kyjevě 14. března 2022, v den publikace anglické verze článku tamějším magazínem Commons. Foto Aris Messinis, AFP

Deník Guardian publikoval 10. března text Davida Adlera, koordinátora Progresivní internacionály, nazvaný Západ versus Rusko: proč si globální Jih drží neutralitu. Autor se v principu pokouší obhájit tezi části západní levice, která odmítá podpořit odpor ukrajinského lidu proti Putinově agresi a namísto toho se omezuje na povšechné výzvy k míru a „diplomatickému řešení“.

Rozhodl jsem se na něj odpovědět, a to z více důvodů. Za prvé, jeho základní argument se může jevit mnoha lidem na levici jako přesvědčivý, ač osobně jej odmítám. Za druhé naše platforma Commons Journal je posud součástí Progresivní internacionály (pozn. editora: Commons Journal mezitím 21. dubna oznámil, že se z Progresivní internacionály rozhodl vystoupit). A za třetí autor explicitně odkazuje na můj Dopis západní levici z napadeného Kyjeva a jeho text je tedy i odpovědí mně. Zde je můj pokus pokračovat v debatě.

Mezinárodní právo

Adlerův článek začíná odkazem na mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN k ruské agresi proti Ukrajině. Upřímně řečeno, to je překvapení, protože ve srovnání s bezzubým prohlášením Progresivní internacionály je rezoluce OSN hotovým výronem radikalismu. David Adler bohužel nevysvětluje, proč vedení Progresivní internacionály nedokázalo učinit to, co svedlo 141 zemí na Valném shromáždění OSN — tedy podpořit požadavek, aby Rusko „okamžitě, úplně a bezpodmínečně stáhlo své ozbrojené síly z Ukrajiny“.

Namísto toho Adler poukazuje na to, že země globálního Jihu nezavedly proti Rusku sankce. A zdůrazňuje, že tím pádem na Rusko reálný tlak vyvíjí pouze „Západ“ a jeho východoasijští spojenci.

„Skutečný předěl tak neleží mezi levicí a pravicí, ani mezi Východem a Západem,“ píše Adler, „nýbrž mezi Severem a Jihem, mezi zeměmi, jež pokládáme za rozvinuté, a těmi, jež označujeme za rozvojové.“ Stručně řečeno, poukazem na zdrženlivost zemí globálního Jihu při uvalování sankcí, se Adler pokouší vyvázat z vlastní odpovědnosti za svůj pštrosí přístup.

Nemám ani v nejmenším v úmyslu zlehčovat propast mezi globálním Jihem a Západem. Právě naopak, jako obyvatel jedné z nejchudších východoevropských zemí, mám pochopení pro zdrženlivost chudých zemí, jež nechtějí zavádět sankce, jež by i pro ně znamenaly těžké hospodářské ztráty. Nota bene, víme-li, že právě globální Jih, a nikoli Západ, ponese nejtěžší důsledky potravinové krize, jež také bude důsledkem ruské invaze na Ukrajinu.

Ale úplně jinak se stavím k neochotě bohatých zemí zavádět sankce, protože by to i pro ně znamenalo náklady. Západní vlády v daném ohledu nemají žádnou omluvu. A ovšem ani západní levici nemůže postoj globálního Jihu sloužit jako záminka, jak zůstat stát v konfliktu na Ukrajině stranou.

Dobře přitom vím, že neochota podílet se na konfliktu má u zemí, jež byly obětmi západního imperialismu, i jiné nežli ekonomické příčiny. A vím, že i ty má Adler na mysli. Cituje Pierra Saného, prezidenta Institutu Imagine Africa a bývalého generálního tajemníka Amnesty International. „Neutralita neznamená lhostejnost,“ říká Sané, „Neutralita znamená soustavné volání po respektu k mezinárodnímu právu.“

Saného postoj je jednoznačný. Postoj Progresivní internacionály nikoli. A tak se musím znovu ptát, proč její prohlášení nepožadovalo dodržování mezinárodního práva a — konsekventně — nevyžadovalo, aby Rusko okamžitě stáhlo své jednotky z Ukrajiny?

Jak poznamenal palestinský politický analytik Marwan Bishara, neochota mnoha zemí zaujmout v konfliktu jasnou pozici má mnohem více co do činění se Spojenými státy nežli s Ukrajinou. I to lze pochopit. Ale už sám požadavek na dodržování mezinárodního práva nyní přece znamená imperativ podpořit zápas ukrajinského lidu za svobodu a nezávislost, přinejmenším formou prohlášení. Ale Progresivní internacionála se nezmohla ani na to.

Historické paralely

David Adler vede paralelu mezi zdrženlivostí zemí globálního Jihu aktivně se zapojit do současného konfliktu a mezi Hnutím nezúčastněných zemí během studené války. Jenomže přitom principiální rozdíl mezi současným konfliktem a studenou válkou ignoruje.

Západ se možná od konce studené války politicky příliš nezměnil, ale druhá strana konfliktu, Rusko, prodělala změny dramatické. Ať už se nám to líbí nebo ne, dnešní Rusko má mnohem více společného s Třetí říší než se Sovětským svazem. Putinův režim sice nepokládám za fašistický, ale v dané situaci je opravdu obtížné přehlédnout paralely.

V obou případech máme co do činění s impériem, jež prohrálo globální konfrontaci, s nímž jeho protivník po svém vítězství zacházel arogantně a v němž zapustily kořeny revanšistické sentimenty. Jedná se o společnost, jež se nesmířila s teritoriálními ztrátami a podporuje užití brutální síly k jejích opětovnému nabytí.

Sovětský svaz, navzdory svému autoritářství, deportacím, masakrům a dalším zločinům, světu nabízel určitou progresivní vizi. Putinův režim hlásá pouze konzervatismus, agresivní nacionalismus a rozdělení světa na sféry vlivu mezi „velmoce“. Z uvedených důvodů je — navzdory všemožným rozdílům — Třetí říše skutečně nejvhodnější analogií Putinově Rusku.

Zdrženlivost zemí globálního Jihu v podpoře západního tlaku na Rusko má také paralelu ve zdrženlivosti hnutí proti kolonialismu při podpoře svých metropolitních zemí proti mocnostem Osy. Dnes se to začasté přechází mlčením, ale africké a asijské kolonie měly velmi smíšené postoje k účasti v II. světové válce.

Čandra Bós, jeden z předáků Indického národního kongresu, dokonce spolupracoval s Němci a Japonci a podílel se na zformování Indické dobrovolnické legie SS. A to nebyl zdaleka ojedinělý případ.

Jak píše historik David Motadel: „V době vrcholící II. světové války do Německa mířily ze severní Afriky, z Blízkého Východu a ze střední a jižní Asie spousty antikoloniálních revolucionářů, kteří proměnili válečný Berlín v ohnisko anti-imperiálního revolučního aktivismu. V rámci válečné logiky německé úřady věnovaly stupňované úsilí mobilizaci anti-imperiálních hnutí, obracely se přitom na poddané britského i francouzského impéria a také k národnostním menšinám v Sovětském svazu.“

Nezmiňuji se o tom proto, abych nad lidmi, kteří se účastnili uvedených antikoloniálních hnutí, vynášel soudy. Pokud jde o Třetí říši, samozřejmě není o čem debatovat, ale antikoloniální hnutí, která se s ní — anebo s Japonskem — rozhodla spolupracovat, zasluhují více porozumění. A to zejména ze strany občanů západních zemí, kteří nikdy nebyli vystaveni tak strašné volbě jako příslušníci kolonizovaných národů během II. světové války.

Lidé hájící holou svobodu si musí volit spojence nikoli za okolností, jež si sami vybrali, nýbrž v podmínkách, jež jsou dané. Připomenutí uvedené epizody tu ovšem slouží především jako vysvětlení, proč ani dnešní ani osmdesát let stará pozice zemí globálního Jihu není v diskusi o ruské agresi proti Ukrajině relevantním argumentem.

Dosti však historických digresí. Současné Rusko naštěstí není Třetí říší a nebude s to vést rozsáhlou válku po příliš dlouhou dobu. Nesmíme dovolit, aby válka přerostla v III. světovou válku, a proto se mezinárodní levice musí stavět na odpor proti přímému válečnému zapojení dalších států.

Ale socialisté musí také nevyhýbavě odsoudit agresora a podporovat veškerý politický i ekonomický tlak na něj. Stejně tak mezinárodní levice nesmí v Ukrajincích spatřovat pouze oběti — my sami přece máme své představy o tom, jak by naše země měla vypadat a jsme ochotni za ně bojovat. A v našem zápase potřebujeme mezinárodní pomoc.

Podpořte požadavky, aby Ukrajina dostala vojenská letadla a systémy protivzdušné obrany. A pokud už je vám zatěžko vyvíjet na vaše vlády tlak v této věci, přinejmenším požadujte, aby západní země odepsaly ukrajinské dluhy a zavedly ještě tvrdší sankce, zejména proti oligarchům.

Globální Jih

Nyní se konečně podívejme na situaci zemí globálního Jihu. Od počátku války můžeme číst překvapené reakce Syřanů, kteří se ptají, proč svět nereagoval s podobným pobouřením, když ruská letadla bombardovala jejich domovy, a proč se syrským uprchlíkům nedostalo totožné pohostinnosti.

Je zjevné, že jednou z příčin je fakt, že Ukrajinci jsou „bělejší“. Naplňuje mne hlubokou lítostí, že se Syřany se zacházelo jinak. Ale současně mám za to, že nynější situaci lze vzít jako příležitost pro celý svět.

Jeden z rysů Hitlerovy politiky spočíval v tom, že přenesl evropské koloniální praktiky, vytvořené pro podrobené „nebílé“ obyvatelstvo, do Evropy. Pomohlo to k diskreditaci koloniální politiky jako takové, a porážka Německa přispěla ke kolapsu koloniálních impérií.

Cosi podobného se může stát i nyní. Putin se rozhodl zopakovat to, co Spojené státy provedly v Iráku, ale neuvážil, že reakce světa na agresi autoritářského impéria vůči demokratičtější východoevropské republice bude o tolik odlišná. Je v tom obsažena příležitost skoncovat s podobnou praxí jednou provždy, a to nejen pokud jde o Rusko.

Rozumím zdrženlivosti zemí globálního Jihu v podpoře bývalých kolonizátorů v jejich boji s jiným imperialismem. A na lehkou váhu neberu ani varování, že posílení Spojených států by mohlo mít pro mnohé země globálního Jihu nepříznivý vliv. Ale uvědomme si, s jakou ostudou vloni opouštěly americké jednotky Afghánistán — nepochybně je to muselo odradit od dalších pokusů uplatňovat agresivní zahraniční politiku.

A současně je třeba vzít v potaz, jak nyní vidíme, že jiní imperiální predátoři mohou ze současné situace profitovat. Rusko bombardovalo Sýrii, podřídilo si vlády ve Středoafrické republice a v Mali, nemluvě o jeho imperiální dominanci v Kazachstánu a dalších středoasijských zemích.

Pokud by Rusko zvítězilo v Ukrajině, bude se znovu plést i do záležitostí zemí globálního Jihu. Naopak jeho porážka poslouží jako varování nejen pro Rusko, ale i pro další světové či regionální velmoci, jež by mohly vykazovat podobné choutky. A čím dříve současná válka skončí, tím menší její záporné dopady budou, a to i co se potravinové krize týče.

Nemá tím být řečeno, že vítězství Ukrajiny by bylo bez záporných důsledků. Jakkoli si z celého svého srdce přeji vidět Rusko poražené, a to co nejdříve, uvědomuju si, že jeho oslabení nejspíše povede k obnově války Ázerbájdžánu o Náhorní Karabach. V Arménii žijí mí přátelé, a jakkoli se jim nelíbí závislost jejich země na Rusku o nic méně, nežli se mně nelíbí závislost Ukrajiny na zemích Západu, v obou případech nám naše závislosti skýtají alespoň dílčí bezpečnost.

A při vědomí situace, v níž se Arménie nachází, nijak mnoho od ní ani nečekám. Naopak jsem vděčný už jen za to, že ve Valném shromáždění OSN se Arménie zdržela, že nehlasovala proti rezoluci odsuzující Rusko.

Ale udržování takového systému mezinárodní bezpečnosti není řešením. Potřebujeme rozvinout a posílit celosvětový systém mezinárodní bezpečnosti. Konkrétně v Náhorním Karabachu by situaci mohlo vyřešit, kdyby ruští „mírotvorci“ byli nahrazeni mírovými jednotkami OSN.

Věřím, že pomoc Ukrajině může prošlapat cestu ku pomoci zemím globálního Jihu. Například prominutí ukrajinského dluhu by se mohlo stát precedentem, který by se pak snad mohl uplatnit i vůči potřebným chudým zemím.

Jsou to těžké časy. Ale jen jedna věc je horší, nežli sama krize — promarnit šance, jež v sobě vždycky obnáší. Ukrajina se musí stát ruským Vietnamem, ale k tomu potřebujeme mezinárodní pomoc — stejnou, jaké se Vietnamu dostalo v době americké agrese. Vždyť zprvu jsme neměli ani dostatek kalašnikovů.

Prosím pomozte nám. Pokud nemůžete uvalit či stupňovat sankce, najděte si jiný způsob. A až se podaří Rusko porazit, musíme společně pracovat pro demokratizaci mezinárodního uspořádání.

Z anglické verze článku The war in Ukraine and the Global South publikované magazínem Commons přeložil JAKUB PATOČKA.

advertisment
Diskuse
JP
April 23, 2022 v 13.38
Ukrajina a ideová rozpolcenost radikální levice

"Sovětský svaz, navzdory svému autoritářství, deportacím, masakrům a dalším zločinům, světu nabízel určitou progresivní vizi" - právě v této větě vězí celé jádro problému. Ano, je tomu (alespoň z levicové perspektivy) skutečně tak: dokonce i onen naprosto zdegenerovaný Sovětský svaz přece jen nevyhnutelně udržoval při životě alespoň určitá rezidua socialistické vize historického osvobození lidské bytosti ze systémové podřízenosti moci kapitálu.

Autor to sice neříká přímo, ale nemalá část (radikální) levice zřejmě stále ještě má sklony identifikovat se i s putinovským Ruskem - prostě proto že ono je strategickým protivníkem Západu, a především touto levicí nenáviděných Spojených států a aliance NATO.

Pro tuto levici je to nyní opravdu těžký šok, když se najednou musí vypořádávat se skutečností, že je to právě tento kapitalistický démon USA, který bojuje za dobrou věc - za svobodu národa vystaveného brutální agresi právě ze strany nástupnického státu onoho dřívějšího Sovětského svazu.

A je to právě to co velká část těchto radikálních levičáků nedokáže skousnout - že by nenáviděným Spojeným státům musely přiznat alespoň parciálně dobré úmysly. A to pak vede k jejich náhlému neutralismu (přičemž to tradičně je právě radikální levice, která je jinak velmi bojovná!).

I sám autor se tomuto ideologickému konfliktu levice fakticky vyhýbá (bylo by asi docela zajímavé porovnat si, co on sám psal na adresu Spojených států dříve...); a proto celou záležitost přesouvá na jinou, ideologicky mnohem méně ožehavou kolej, totiž na údajný konflikt Sever - Jih. A tvrdí, že neochota států "Jihu" je prý ještě důsledkem jejich tradičního antikolonialistického smýšlení.

Realita bude asi někde dost jinde: ve skutečnosti tyto státy "Jihu" (je ovšem dost záhadné, z jakých důvodů i země východní Asie najednou mají platit jako "Jih") - tak tedy tyto státy za prvé hledí především na svůj vlastní prospěch (a do nějaké vzdálené Ukrajiny jim víceméně nic není); a za druhé jsou to samy v naprosté státy s jen velmi chatrným demokratickým smýšlením, a nějaký (další) projev ruské agrese je prostě "nepálí", pokud není zaměřen proti nim samým.

Přesně vzato v daném případě se nejedná ani o konflikt Západ - Východ, ani o konflikt Sever - Jih; nýbrž jedná se především o konflikt západního, alespoň v zásadě demokratického světa (byť s jedná jenom o demokracii "buržoazní") proti světu nedemokratickému respektive jenom polodemokratickému, který ve svém smýšlení ještě nedospěl tak daleko, aby akt zjevné mocenské agrese považoval za vlastní újmu i tehdy, když jím sám není bezprostředně ohrožen.

IH
April 23, 2022 v 16.35

Před několika dny vysílala ČT hraný dokument o Karlu Kovandovi, jehož jádro spočívalo v rekonstrukci neveřejného zasedání RB OSN k nepokojům ve Rwandě. Česko jako předsedající země z iniciativy diplomata, jež je zastupoval, navrhlo poprvé označit události za genocidu. V rozpravě, předvedené v dokumentu (bez ohledu na barvu pleti či pohlaví) studenty, měl návrh Karla Kovandy podporu pouze novozélandského delegáta, takže jej posléze (veřejně) schválená rezoluce neobsahovala. Přesto bylo jednání, plným právem, podáno jako hvězdné hodiny představitele české diplomacie i jí samotné.

Uvádím zde tuto záležitost proto, že to nebyli rozhodně jen zástupci "Jihu", kteří (před 28 lety) tlumočili alibistické a opatrnické postoje svých zemí. (Zvlášť hanebný byl výkon reprezentanta Francie.) Je tomu zkrátka tak, že zásadovost, přístup "padni komu padni" je stále ještě natolik nový, nezažitý i vzácný, že jej u druhého téměř nikdo doopravdy nepředpokládá. (Jistě, někdy ani předpokládat nechce,neboť "podle sebe, soudím tebe.)

Kromě jiných důvodů, vč. již tradice OSN, vlastních starostí a zájmů proto země "Jihu" míní, že nyní jde "Západu" především o jeho želízko v ohni, a ne o to bránit zvůli, násilí a znovuzrození zdánlivě již mrtvé podoby imperialismu.

P.S. Když tak o tom přemýšlím, pane Poláčku, byl to dojem z popsané inscenace historické události, jenž mě přivedl k rozpačité recepci slov papeže Františka. Pod jejím vlivem jsem (pod příslušným článkem) zapsal svůj povzdech...

MP
April 24, 2022 v 10.36
Josefu Poláčkovi

Mohlo by to být setrvačností a vzpomínkou na Sovětský svaz. Ale spíše bych řekl, že se jedná v prvé, druhé až desáté řadě o antiamerikanismus radikální levice -- bohužel, díky politickému, zpravodajskému a v neposlední řadě vojenskému angažmá USA v třetím světě až příliš pochopitelný.

A o model, na kterém ti doktrináři lpí a který se shodou okolností hodí i Putinově propagandě -- Západ jako oblast naprosté politické hegemonie USA a šiřitel neoliberalismu. Model impregnovaný proti námitce o divokém kapitalismu v Rusku a tamějších strašlivých sociálních propastech -- to Rusům přece vnutil západní dovoz po roce 1992 a osvobozené Rusko se této nepřirozenosti zbaví ve prospěch opravdových ruských hodnot (protože pro lidí, kteří se přesto, Bůh ví proč? považují za levičáky, jsou ty místní hodnoty vždy lepší než [pseudo-] univerzální hodnoty západní emancipace.

Ivo Horákovi

Ono to, bohužel, v tom má Bilous pravdu, není: Komu padni, tomu padni! Na to Evropu opravdu příliš kompromituje vztah k syrským uprchlíkům a vztah k syrské občanské válce a ještě více vztah k Jemenu a tamější humanitární katastrofě. Jen bych nesouhlasil s Bilousovu myšlenkou o významu toho, že jsou Ukrajinci bělejší.

Chováme se jednou docela férově, protože jde o naše životní zájmy (východ EU), zájmy perspektivní a ekonomické (západ EU) a mocenské (USA). Rád bych věřil tomu, že by ta zájmy motivovaná férovost mohla prolomit dosavadní mravy a a zobecnit. Kdybych byl Ukrajinec, asi bych tomu uvěřil -- alespoň něco, v čem ta katastrofa otvírá šanci. Ale stár a poněkud sečtělý v dějinách zůstávám bez milosti této víry.

JP
April 24, 2022 v 11.4

Ano, pane Horáku, na události ve Rwandě jsem při psaní mého komentáře také pomyslel. Ovšem - on je tady přece jenom jeden podstatný rozdíl. Ve Rwandě (a obdobně například v Sýrii) se jednalo konec konců pouze o konflikt vnitrostátní. Jednalo se o občanskou válku, kdy lid jedné a té samé země je spalující nenávistí rozpolcen na dva nesmiřitelné tábory, takže jediným "řešením" se jeví už jenom vzájemné vraždění. A do takovýchto vnitrostátních záležitostí je vždy krajně problematické nějak zasahovat zvenčí.

Zatímco v případě Ukrajiny, tam je situace zcela zásadně jiná. I když se Putin sám snaží jeho zásah na Ukrajině prezentovat právě jenom jako jakousi interní "vnitroruskou" záležitost, každému jenom trochu soudnému člověku je naprosto jasné, že ve skutečnosti se jednalo o zcela klasickou agresi s úmyslem zmocnit se cizího území. (Respektive na něm instalovat loutkovou vládu, plně poslušnou příkazům z centra. - Nakonec, dokonce i za časů Sovětského svazu byla Ukrajina formálně samostatným státem, a měla i svůj hlas v OSN.)

Nechceme si samozřejmě vytvářet přílišné iluze o bezmezném altruismu zemí a mocností západního "demokratického" světa; nicméně zkusil jsem si položit otázku, jak by bylo, kdyby dejme tomu Čína náhle provedla stejnou agresi vůči Vietnamu. (Jako že svého času tento akt agrese skutečně provedla.)

Bylo by pak ovšem možno říci: co je nám tady na Západě do toho, jsou to nakonec obě komunistické země, ať se poperou mezi sebou, co my si budeme pálit prsty. Přece si nebudeme kvůli nějakému Vietnamu narušovat naše obchody s Čínou!

Ano, mnozí by to takto dozajista viděli, a třeba i otevřeně řekli. A přece si troufám tvrdit, že v takovém případě by západní svět vůči Číně zavedl sankce. Sice - jako obvykle - sankce nedůsledné, sankce děravé, které by bylo možno mnohým způsobem obcházet; ale přece jenom by se Západ jako celek k tomuto aktu zjevné agrese nepostavil zcela lhostejně.

Zatímco v daném případě Ukrajiny - velká část zemí třetího světa ruskou agresi dokonce ani neodsoudila, a k sankcím se nepřipojila téměř žádná z nich.

JP
April 24, 2022 v 11.32
Postsovětská nostalgie a antiamerikanismus

Ale jistě, pane Profante, to jsou dvě stránky jedné a téže mince. Levice (především ta radikální, nedávno jsem to sám zažil na fóru Levice, a právě toto bylo příčinou mého definitivního rozchodu s ní) stále trpí hlubokým a nepřekonatelným antiamerikanismem. A v důsledku oné postsovětské nostalgie u této levice stále přežívá pocit, že Rusko - už jenom tím že se nachází v konkurenčním vztahu k USA - je přece jenom jakýmsi legitimním dědicem socialistického Sovětského svazu, a že je tedy nutno k Rusku chovat alespoň určité sympatie.

Aneb všechno běží podle staré známé maximy: nepřítel mého nepřítele je mým přítelem!

Jistě, Spojené státy svým počínáním v mezinárodní politice zadaly dost důvodů pro oprávněnou kritiku; takže i tito doktrinářští levičáci pak za ní mohou skrývat svůj imanentní antiamerikanismus.

PK
April 25, 2022 v 9.15

Jenom poznamenám, že pokud někdy USA něco "vnutily" Rusku, tak určitě "vnutily" totéž i Ukrajině. Přesto vidíme diametrálně odlišný rozdíl ve vývoji. Takže v tom to nebude...

MP
April 25, 2022 v 19.4
Pavlu Kolařikovi

Nejsem si jist, že vývoj obou postsovětských států byl až tak odlišný. Ale ten "vnucený vývoj" je pochopitelně blbé ideolegéma kampusové levice na západě a ruského šovinismu na východě. Oboje čert vzal.

PK
April 26, 2022 v 10.22
Martinu Profantovi

No tak na Ukrajině je přes všechny problémy otevřená politická soutěž a předávání moci skutečnými volbami, nikoliv fingovanými. A jak jsem viděli v případě Zelenského, prezidentem se může stát kdokoliv zvenku, mimo zavedený establišment.

V Rusku jsme byli svědky otevřeného obcházení ústavy formálním střídáním Putina a Medveděva, a Putinova vláda už trvá několik desetiletí. Putina si vybral jeho předchůdce Jelcin, a je vyloučeno, aby se k moci dostal někdo mimo úzký okruh postarších bývalých agentů KGB, kteří Putina obklopují. Tedy za současného stavu a za současných mocenských poměrů.

MP
April 28, 2022 v 13.26
Pavlu Kolaříkovi

DR publikovalo překlad pěkné Bilousovi eseje a on o své zemi mluví opatrně jako o demokratičtější v porovnání s autoritářským impériem. Bral bych to v současné situaci jako svědectví.

Pád Sovětského svazu odstartoval ve většině nástupnických republik vytváření vrstvy oligarchů, tam, kde to bylo možné přisátých na rozhodující surovinové zdroje (nebo jejich páteřní tranzitní sítě), na přístup k bankám (to znáte i od nás, jak dlouho byly polostátní banky zdroj korupce a mocenských her) a zahraničním investicím atd. A opírajícím se o klientelistický klan. Tomu odpovídal vždy poměrně silný prezidentský systém náchylný k autoritářství. Absence střední třídy (přesněji její vtažení do olirgarchické struktury a klientská závislost), byrokraticko-korupční struktura správy a samosprávy.

Ukrajina představovala do roku 2014 de facto vzorový příklad takového postsovětského státu. Od té doby nastoupila velmi ohroženou cestu trochu demokratičtějšího vývoje -- vlastně by se dalo mluvit o kombinaci demokracie a fronty, demokraté se museli smířit s koalicí tvořenou se šovinisty, náboženskými fundamentalisty, xenofóby. Přesto vývoj nabízející dobré šance.

Ale to je doba, do které ani ti hloupější zastánci viny západu na bídě Rusi v důsledku nuceného dovozu západní demokracie a kapitalismu do zemí Sovětského svazu ten dovoz nekladou, ta oligarchická transformace a vytvoření děsivě otevřených sociálních rozdílů -- jak v Rusku, tak na Ukrajině -- spadá do devadesátých let.

„... demokraté [na Ukrajině] se museli smířit s koalicí tvořenou se šovinisty, náboženskými fundamentalisty, xenofóby.“ Nezapomněl jste na nacisty?

To je ale, pane Profante, doba [rok 2014 a později] do které „ti hloupější zastánci viny Západu na bídě Rusi“ nucený dovoz západní demokracie na Ukrajinu právě kladou (a ne že nekladou).

MP
April 29, 2022 v 16.8
Jiřímu Nushartovi

Ale nikoli. To by se ten nucený dovoz týkal jen Ukrajiny, ale hlavní zločin Západu je

proputinovsko-postkoloniální perspektivě dovoz mechanické, atomizované, egoistické atd. demokracie a odlidšťujícího kapitalismu do Ruska. A do zemí, které Rusko jako starší bratr chránilo a pečovalo o ně. Ta dětinská vzpoura Ukrajiny, která nepochopila své zájmy a nutí Rusku k používaní prostředků, které určitě bolí báťušku Putina víc, než ty trestané, to už je důsledek řečeného dovozu.

Uznávám, obvyklé máte o těch hloupějších lepší přehledné, tak říkajíc z první ruky.

Pane Profante, pokud tedy stále trváte na tom, že „ti hloupější nucený dovoz demokracie [do zemí bývalého Sovětského svazu - což Ukrajina bezpochyby je] do doby kolem roku 2014 NEKLADOU“ (a tedy ho kladou do jiné doby - třeba do těch devadesátých let - pokud ovšem na tom dovozu trvají), pak je od Vás samozřejmě až nezvykle sebekritické, že ho do této jiné doby kladete také.

To já bych samozřejmě podle těchto Vámi stanovených jednoduchých kritérií [tedy podle období, které zkoumaná osoba považuje za období dovozu demokracie do zemí bývalého Sovětského svazu] inteligenci nebo znalosti jednotlivých osob raději nijak nehodnodnotil. Přesto však zůstává nepopiratelným faktem, že ti hloupější nucený dovoz demokracie na Ukrajinu do období kolem roku 2014 právě kladou (čímž „legitimizují“ současnou ruskou agresi proti Ukrajině) a že Vy nesouhlasíte s tím, že jsou to ti hloupější.

MP
May 3, 2022 v 10.48
Jiřímu Nushartovi

Jako obvykle se mýlíte: Ti hloupější nekladou do období po roce 2014 dovoz demokracie na Ukrajinu, ale dovoz nacismu.

Dovoz nacismu na Ukrajinu do období po roce 2014 ti hloupější, pane Profante, jistě nekladou - kladou ho tam ti nejhloupější. Ti pouze hloupější považují nacismus na Ukrajině za tradiční.

+ Další komentáře