„Jak můžeme čelit barbarství zakazováním něčeho, co vždy barbarství odporovalo?“

Sergej Loznica

Projev ukrajinského filmového režiséra Sergeje Loznici v Cannes, v němž vystupuje proti bojkotu ruské kultury, zveřejňujeme jako komentář.

Sergej Loznica na festivalu v Karlových Varech v roce 2010. Foto WmC

Ukrajinský filmový režisér Sergej Loznica přednesl na slavnostním předávání cen France Culture na filmovém festivalu v Cannes programový projev o ruském jazyce a kultuře. Výzvy k jejímu bojkotu se začaly ozývat po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Podle režiséra jsou nejen v rozporu s evropskými hodnotami, ale jednoduše postrádají logiku a smysl.

Již dříve byl sám režisér napaden některými ukrajinskými veřejnými činiteli: 19. března byl kvůli svým protestům proti bojkotu ruské kinematografie a za účast na festivalu ruského filmu v Nantes vyloučen z Národní filmové akademie. Tento krok filmové akademie označil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v jednom z rozhovorů za chybu. Meduza cituje celý text Loznicova projevu, který zveřejnilo Rádio Svoboda. -jk

Vážené dámy a pánové!

Je mi velkou ctí, že jsem toto ocenění získal. Rád bych poděkoval paní Sandrine Trenierové a jejím kolegům z France Culture za ocenění mé práce v oblasti kinematografie, za podporu mých názorů a mého postoje.

Kultura je pro nás všechny způsobem života. Dnes jsme se všichni ocitli na frontové linii. Na jedné straně stojí ti, kteří požadují zákaz ruské kinematografie, a dokonce „zrušení“ ruské kultury. Na druhé straně jsou ti, kteří totální bojkot kultury odmítají.

Bezprostředně po zahájení ruské agrese na Ukrajině jsem se vyslovil proti úplnému zákazu ruské kinematografie a proti bojkotu ruské kultury. Někteří mí krajané reagovali požadavkem bojkotovat i mé filmy — zejména filmy o současné i minulé válce Donbas, Majdan, Babí Jar: Kontext.

Je zarážející, že filmy Donbas a Majdan už byly před několika lety zakázány. Stalo se tak v totalitním Rusku na příkaz FSB. Dnes ukrajinští „aktivisté“ požadují zákaz promítání těchto filmů v demokratické Evropské unii. Je politováníhodné, že v některých otázkách se jejich postoj shodují s postojem ruské FSB.

Bohužel se dnes na frontové linii ocitl i filmový festival v Cannes. Pokud je mi známo, pouze jednou v pětasedmdesátileté historii festivalu v Cannes obdrželi jeho organizátoři dopis od šéfa státního fondu kinematografie s požadavkem, aby byl z programu festivalu stažen film občana jeho státu. Stalo se to v roce 1969 s filmem Andreje Tarkovského Andrej Rublev.

Stejný příběh se letos odehrál s mým filmem Přírodní dějiny destrukce, který vznikl v koprodukci Německa, Litvy a Nizozemska a pozítří bude mít premiéru. Film pojednává o problému, který se ve válce, již Rusko vede na Ukrajině, stal opět obludně aktuálním: lze mírumilovné civilisty a prostor lidského života využít jako zdroj války?

Ukazuje se, že vedoucí představitele organizací na podporu ukrajinské kinematografie, tento problém nezajímá. Znepokojuje je pouze to, že se občan Ukrajiny odvážil vyjádřit názor, který je v rozporu s názorem většiny.

Tito lidé válčí na své vlastní, specifické frontě — nikoli na frontě, kde se rozhoduje o osudu Evropy, moderní civilizace a možná i celého lidstva. Ale na frontě, kde budování státu nahrazuje kulturní válka, kde je znalost vlastních dějin nahrazována mýtotvorbou, kde jsou svoboda slova a svoboda projevu prohlášeny za nepřátelskou propagandu.

Události těchto tří válečných měsíců, stejně jako agrese, které byly a jsou vystaveny jednotlivé kulturní instituce (muzea, divadla, kina, galerie), ale i samotní autoři — režiséři, herci, dirigenti, výtvarníci a hudebníci — vyžadují reflexi a vážnou diskusi. Musíme pochopit, co se děje a v čím zájmu.

Jazyk je jednou z nejdůležitějších a nejzákladnějších kategorií kultury. V jazyce a s pomocí jazyka se utváří a vyjadřuje pohled člověka na svět. Požadovat zákaz kultury znamená totéž jako požadovat zákaz jazyka.

Tento požadavek je právě tak nemorální jako šílený. Jak můžeme zakázat jazyk, kterým mluví 350 milionů lidí na celém světě? Nyní k vám promlouvám svým mateřským jazykem, kterým jsem od dětství mluvil ve svém rodném Kyjevě. Tímto jazykem mluví většina uprchlíků z východních oblastí Ukrajiny. V tomtéž jazyce hrdinní obránci Hadího ostrova vysvětlili ruským agresorům, kam mají jít.

Současná Ukrajina je mnohonárodnostní a multikulturní zemí. Požadavek bojkotu ruskojazyčné kultury, v níž jsou zároveň uloženy mnohé úspěchy a bohatství Ukrajiny, je svou podstatou archaický a destruktivní. Navíc principiálně odporuje evropským principům kulturního pluralismu a svobody projevu.

Místo toho, aby ruský jazyk, který je mateřským jazykem třiceti procent občanů země, sloužil Ukrajině tím, že jím bude vyslovována pravda o strašlivé válce, vyčerpávají se „kulturní aktivisté“ nesmyslným, sisyfovským úkolem ničit to, co je nezničitelné. Zdá se, že tito lidé kulturou rozumí pouhý soubor jednotlivých děl — filmů, románů, divadelních her, obrazů a tak dále. Tak to však není.

Kultura je lidská činnost v nejrůznějších projevech, jsou to rituály a praktiky našeho života, jsou to formy a způsoby lidského sebepoznání a sebevyjádření, je to naše paměť a postupy jejího uchovávání i reprodukce. A konečně kultura znamená kultivaci, rozvoj. Myslím, že vy všichni — pracovníci France Culture, mecenáši a přátelé této skvělé organizace — to dobře víte.

Jak je možné proti tomu všemu bojovat? Jak lze ztotožňovat zločiny páchané současným ruským režimem — ostatně Rusko za posledních sto let nemělo žádné jiné režimy než zločinné — s tvorbou ruských autorů, často vyhnanců a téměř vždy smutných proroků ve své nešťastné vlasti, kteří se stali součástí světové kultury, a tedy patří celému lidstvu?

Jak můžeme na barbarství, jež páchá Putinův režim prostřednictvím ruských vandalů na Ukrajině, reagovat tím, že budeme požadovat zničení nebo zrušení toho, co se vždy stavělo proti barbarství? To nemá logiku ani smysl.

Francouzský filozof René Girard píše: „Objektem skutečné nenávisti může být pouze ten, kdo nám brání v uspokojení touhy, kterou nám sám vnukl. Nenávistník nenávidí především sám sebe a nenávistí zastírá tajný obdiv. Snaží se tento zoufalý obdiv skrýt před ostatními i před sebou samým a odmítá ve svém vzoru vidět cokoli jiného než překážku. Do popředí se tak dostává sekundární role vzoru, která zcela převažuje nad původní rolí nábožensky chápané nápodoby.“

Co se s námi děje? Co se děje s kulturou? Domnívám se, že k porozumění můžeme dospět právě prostřednictvím konstruktivní a hluboké diskuse, a nikoli ultimativním vydáváním různých zákazů. A pokud jde o kinematografii, myslím, že Evropská filmová akademie by se mohla stát platformou pro celoevropskou konferenci filozofů, antropologů, filmových historiků, kulturních historiků, filmových vědců, režisérů a scénáristů, kteří by tento velmi závažný problém prodiskutovali.

Stefan Zweig ve svých pamětech vzpomíná na atmosféru za první světové války:

„Francie a Anglie byly ‚dobývány‘ ve Vídni a Berlíně, na Ringstrasse a Friedrichstrasse, což bylo mnohem snazší. Anglické a francouzské nápisy na obchodech musely zmizet, dokonce i klášter Andělských panen musel změnit název, protože lidé byli pobouřeni, netušíce, že ‚andělský‘ souvisí s anděly, a nikoliv Anglosasy. Naivní obchodníci lepili na obálky známky s nápisem ‚Bože, potrestej Anglii!‘, světské dámy přísahaly, že už v životě nepromluví ani slovo francouzsky. Shakespeare byl stažen z repertoáru německých divadel, Mozart a Wagner z francouzských a anglických hudebních sálů, němečtí profesoři prohlásili Danta za Němce, francouzští profesoři Beethovena za Belgičana, a tak bezmyšlenkovitě rekvírovali duchovní dědictví nepřátelských zemí jako obilí nebo rudu. Nespokojili se s tím, že se na frontě denně navzájem zabíjely tisíce občanů těchto zemí, a ještě k tomu v týlu nepřátelských zemí vzájemně hanobili a očerňovali své mrtvé velikány, kteří už stovky let tiše odpočívali v hrobech.“

Nepřipomíná vám to něco?

Osud mi dopřál několikaleté přátelství se skvělou Irenou Veisaitė, litevskou Židovkou, která utekla z kaunaského ghetta, profesorkou divadelní vědy, odbornicí na německou literaturu, spolupracovnicí George Sorose a významnou litevskou veřejnou osobností. Irena vzpomínala, že v ghettu spolu se svými dospívajícími kamarádkami organizovala podzemní kroužek německé poezie.

Po večerech se tajně scházely a předčítaly si Goetha, Heineho a Schillera. „Jak je to možné? Vždyť kolem vás den co den zněla řeč německých katů!“ vykřikl jsem. Irena se na mě udiveně podívala: „Ano, ale co to má společného s Goethem!“

Jen nemnoha lidem se dostalo takového daru duchovní moudrosti, jen několik málo jednotlivců může dosáhnout podobné lidskosti, jen opravdoví hrdinové jsou schopni ušlechtilosti. Ale každý z nás kulturních lidí je povinen se snažit vzdorovat barbarství ve všech jeho projevech.

Často se mě lidé ptají, co má umělec dělat v době války. Moje odpověď je jednoduchá: zachovat zdravý rozum a bránit kulturu.

Děkuji vám.

Z ruského originálu vydaného Rádiem Svobodaserverem Meduza pro Deník Referendum přeložila Jitka Komendová.

advertisment