Ukrajinská expertka: Evropa náš zápas o kulturu a historickou paměť nechápe
René AndrejsO ochraně kulturního dědictví Ukrajiny, nelegálním obchodu s ukrajinskými artefakty a ruské kulturní expanzi jsme hovořili s Darynou Pidhornou, právničkou Regionálního centra pro lidská práva a expertkou na ochranu kulturního dědictví.
Jako právnička se dlouhodobě věnujete ochraně hmotného i nehmotného kulturního dědictví. Jak se vůbec daří otevírat toto téma v době, kdy je Ukrajina každodenně vystavena ruským útokům?
Ochrana kulturního dědictví v době války představuje velké dilema, často se totiž sami sebe ptáme, zda je to priorita, či ne. Je jasné, že záchrana lidských životů, ochrana lidských práv a bezpečnost jsou nejdůležitější, nicméně každá společnost potřebuje pro přežití také společné pilíře, jako jsou kultura, historie, tradice či rituály. Něco, co lidem pomáhá pochopit, kdo jsou a proč a za co bojují.
Ve válce hraje kultura vždy významnou roli a v případě Ukrajiny to platí dvojnásob. Kromě války v zákopech totiž vede Rusko i válku na poli kulturním. Od vypuknutí konfliktu se ruská propaganda snaží vymazat ukrajinskou kulturu a výklad dějin z povědomí veřejnosti, pohltit veškeré ukrajinské stopy a začlenit je do svého vlastního výkladu o velkém impériu, což hojně využívá pro ospravedlnění zabíjení civilního obyvatelstva, rušení ukrajinské kultury a ničení všech, kteří vystupují proti ruským principům nadřazenosti.
Našli Ukrajinci nějaký obecný princip, jak se svou historickou pamětí a kulturou zacházet?
Stále jsme teprve ve fázi znovuobjevování vlastních dějin a diskuse o jejich interpretaci. Velký posun je například v chápání polsko-ukrajinských vztahů, naopak výzvou jsou pro nás dočasně okupované území na východě Ukrajiny. Mám na mysli především Doněckou a Luhanskou oblast.
Jaká byla skutečná identita lidí, kteří tam žili? Podle mých odhadů maximálně deset procent ukrajinské populace zná historii těchto regionů. Většina lidí netuší, že se jednalo o mimořádně rozmanité území, které osidlovali lidé z evropských či středoasijských zemí a stavěli zde města jako Doněck, Mariupol, Melitopol či Berďansk. V učebnicích dějepisu se tyto informace vůbec nedozvíte, a pokud ano, jedná se spíše o akademické texty, které jsou psány nepříliš přístupným jazykem.
Stále sami sebe nedokážeme vidět jako jeden národ, nechápeme, proč mluvíme ukrajinsky a co je to být Ukrajincem. Zotavování z válečného konfliktu bude znamenat dlouhý proces a je jasné, že při vyrovnávání se s tímto traumatem se budeme muset vypořádat i se vztahem naší kultury a té ruské.
Osobně vidím ale největší problém v lhostejnosti naší vlády a úřadů k otázce, co je ukrajinská kultura a jakým způsobem bychom ji měli chránit. Mám na mysli především proaktivní přístup úřadů, vytváření metodik na ochranu kulturního dědictví, zapojování veřejnosti do otevřených debat s cílem vytvořit fungující postupy.
Jak konkrétně se to projevuje během nynější války?
Uvedu jeden příklad. Po začátku plnohodnotné války začala muzea v blízkosti frontové linie přesouvat své sbírky. Jelikož jsou ale všechna spravována ministerstvem kultury, musela nejprve sestavit seznam exponátů vhodných pro evakuaci.