Jako právnička se dlouhodobě věnujete ochraně hmotného i nehmotného kulturního dědictví. Jak se vůbec daří otevírat toto téma v době, kdy je Ukrajina každodenně vystavena ruským útokům?

Ochrana kulturního dědictví v době války představuje velké dilema, často se totiž sami sebe ptáme, zda je to priorita, či ne. Je jasné, že záchrana lidských životů, ochrana lidských práv a bezpečnost jsou nejdůležitější, nicméně každá společnost potřebuje pro přežití také společné pilíře, jako jsou kultura, historie, tradice či rituály. Něco, co lidem pomáhá pochopit, kdo jsou a proč a za co bojují.

Ve válce hraje kultura vždy významnou roli a v případě Ukrajiny to platí dvojnásob. Kromě války v zákopech totiž vede Rusko i válku na poli kulturním. Od vypuknutí konfliktu se ruská propaganda snaží vymazat ukrajinskou kulturu a výklad dějin z povědomí veřejnosti, pohltit veškeré ukrajinské stopy a začlenit je do svého vlastního výkladu o velkém impériu, což hojně využívá pro ospravedlnění zabíjení civilního obyvatelstva, rušení ukrajinské kultury a ničení všech, kteří vystupují proti ruským principům nadřazenosti.

Našli Ukrajinci nějaký obecný princip, jak se svou historickou pamětí a kulturou zacházet?

Stále jsme teprve ve fázi znovuobjevování vlastních dějin a diskuse o jejich interpretaci. Velký posun je například v chápání polsko-ukrajinských vztahů, naopak výzvou jsou pro nás dočasně okupované území na východě Ukrajiny. Mám na mysli především Doněckou a Luhanskou oblast.

Jaká byla skutečná identita lidí, kteří tam žili? Podle mých odhadů maximálně deset procent ukrajinské populace zná historii těchto regionů. Většina lidí netuší, že se jednalo o mimořádně rozmanité území, které osidlovali lidé z evropských či středoasijských zemí a stavěli zde města jako Doněck, Mariupol, Melitopol či Berďansk. V učebnicích dějepisu se tyto informace vůbec nedozvíte, a pokud ano, jedná se spíše o akademické texty, které jsou psány nepříliš přístupným jazykem.

Stále sami sebe nedokážeme vidět jako jeden národ, nechápeme, proč mluvíme ukrajinsky a co je to být Ukrajincem. Zotavování z válečného konfliktu bude znamenat dlouhý proces a je jasné, že při vyrovnávání se s tímto traumatem se budeme muset vypořádat i se vztahem naší kultury a té ruské.

Osobně vidím ale největší problém v lhostejnosti naší vlády a úřadů k otázce, co je ukrajinská kultura a jakým způsobem bychom ji měli chránit. Mám na mysli především proaktivní přístup úřadů, vytváření metodik na ochranu kulturního dědictví, zapojování veřejnosti do otevřených debat s cílem vytvořit fungující postupy.

Jak konkrétně se to projevuje během nynější války?

Uvedu jeden příklad. Po začátku plnohodnotné války začala muzea v blízkosti frontové linie přesouvat své sbírky. Jelikož jsou ale všechna spravována ministerstvem kultury, musela nejprve sestavit seznam exponátů vhodných pro evakuaci.

Podle pokynů musejí být nejprve evakuovány sovětské medaile a zlato, dále knihy a na posledním místě artefakty, které muzea považují za nejcennější. V případě, že jde například o regionální muzeum spravující sbírky výtvarného umění, a nikoliv předměty spojené se sovětskou minulostí, neexistuje žádný manuál, jak postupovat.

Pracovníci muzeí se často ocitali ve složité situaci — museli se evakuovat, protože frontová linie se rychle přibližovala a zároveň sami museli rychle rozhodnout, která díla zachrání.

Ministerstvo kultury nevědělo, jak na situaci zareagovat, a tak lidé začali ochranu exponátů řešit sami a schovávat je, kde jen to bylo možné. Úřady selhaly nejen v procesu evakuace, ale dlouhodobě selhávají v systematickém řešení ochrany památek.

Trvalo jedenáct let, než stát vyhověl našemu tlaku a zřídil post v rámci generální prokuratury, jenž se bude zabývat trestními činy spojenými s kulturním dědictvím. Jedenáct let diskusí, tlaku kulturních institucí, občanských iniciativ a akademiků a výsledkem byl jeden post. Pokud začneme mluvit o kultuře, pro mnohé vládní představitele a úředníky se tento pojem zúží na vyšyvanku, boršč a tanec hopak. A to je problém.

Dlouhodobě se věnujete mapování stavu kulturních památek na Ruskem okupovaných území. Jaké problémy tam sledujete?

Vedle cíleného ničení kulturních památek jde především o nelegální obchod s uměleckými artefakty, které Rusové prodávají na černém trhu, či o nelegální archeologické vykopávky, které na okupovaných územích provádějí.

Situaci jsme znali už z Krymu, ale stejný vzorec se opakuje i jinde. Rusko vyšle zástupce akademických či muzejních institucí jako například Ruské akademie věd či petrohradské Ermitáže, kteří provedou nelegální vykopávky. Exponáty jsou poté vystaveny buď v krymských muzeích, nebo odvezeny do Ruska.

Jen na Krymu jsme za posledních deset let jsme napočítali 1400 archeologických vykopávek, během nichž bylo odvezeno 12 milionů předmětů.

Kde tyto artefakty končí?

Jejich přesný osud bohužel neznáme, ale víme, že se často objevují na evropském či americkém černém trhu, jsou předmětem aukcí a dostávají se do soukromých sbírek v zahraničí.

Důkazem jsou četná odhalení celníků v Estonsku, Španělsku či USA, kteří zadrželi ruské lupiče, a vyšetřovací komise odhalily, že předměty pocházely z nelegálních vykopávek na Krymu.

Může v tom Ukrajině nějak pomoct Evropská unie?

V zásadě nám jde o to, aby mezinárodní společenství posílilo regulaci dovozu a vývozu kulturních artefaktů. Do Evropské unie je například mnohem jednodušší převézt ukradené artefakty než potraviny živočišného původu, u kterých musíte předložit hned několik dokumentů dokazujících původ.

V tom zatím selháváme, ale věřím, že pokud sjednotíme evropskou a ukrajinskou zkušenost, můžeme kulturu ochránit více. Neméně důležitá je podpůrná sankční politika vůči osobám, které se rabování a obchodování s ukradenými artefakty dopouštějí.

Evropská unie zatím na sankční seznam přijala dvě osoby, nicméně jde o mnohem více jmen z řad ředitelů muzeí, jako je například Ermitáž, či Ruské akademie věd. Tito lidé nejsou pod dohledem orgánů činných v trestním řízení, vlád či Europolu a Interpolu. Stále mají volný přístup k evropskému akademickému prostředí a šíří své příběhy o velkém ruském impériu.

Jak v kontextu ochrany ukrajinského kulturního dědictví vnímáte fakt, že mnoho ruských kulturních institucí stále působí na území států Evropské unie?

Evropský prostor je stále velmi otevřený ruským institucím. Nejde jen o Russkij dom, ale také o některé menší organizace a iniciativy, působící především v Německu, Itálii a Francii, kde stále do velké míry ovlivňují veřejné mínění. Většina z nich je financována ruskou vládou, a to buď přímo, nebo prostřednictvím grantů, sbírek, crowdfundingu a podobně.

Česká republika je v tomto ohledu velmi dobrým příkladem, protože činnost organizací značně omezila, nicméně Russkij dom zde stále působí. I když chápu logiku jeho existence jakožto kulturní instituce, problematické je, že je zcela kontrolován ruským ministerstvem zahraničí a musí dodržovat strategii národní bezpečnosti z roku 2021.

Russkij dom organizuje jazykové kurzy či přednášky, což bývá veřejností vnímáno jako neškodné aktivity, ale uvědomme si, že skrze ně Rusko vykládá svůj pohled na svět a svou nadřazenost jiným kulturám. Na stránkách ruského velvyslanectví jsou dokonce jasně napsané pokyny, jak prezentovat ruské dějiny.

Nejde však pouze o instituce, ale rovněž o konkrétní umělce. Například letos v květnu dostal ruský hobojista Fjodor Osver ocenění na mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro a zanedlouho poté vystupoval na Ruskem okupovaném Krymu. Jak se ukrajinská společnost staví k těmto případům?

Vyberu asi nejznámější případ Anny Nětrebkové, která má velmi jasnou představu o současné úloze Ruska, a přes všechny protesty je stále vítána v mnohých operních domech a koncertech. Na Ukrajině to vnímáme jako porušení dobré pověsti institucí, které ruským umělcům umožňují vystoupit.

Totéž se stalo v případě Woodyho Allena, který se dlouhodobě vyjadřuje o Rusech jako o fantastickém národu. Jeho filmy se přestaly promítat a většinová ukrajinská veřejnost už ho nevnímá tak pozitivně jako dříve.

Rusku se však daří propagovat kulturu na mezinárodní úrovni a oddělovat ji od politiky. Nezáleží na tom, zda vedete válku a zabíjíte civilisty, stále můžete prodávat svou kulturu. A pomáhá tomu i mnoho ruských umělců, kteří sice odsoudili válku a vyjádřili podporu Ukrajině, ale zároveň dodávají, že za vše může pouze Putin, a nikoli obyčejní lidé.

Problém je, že na Ukrajině tito lidé zabíjejí. Možná jsem jako Ukrajinka zaujatá a příliš ovlivněná děním v naší zemi, ale nedokážu tento narativ pochopit. Říkám si, že pokud by lidé opravdu chtěli něco změnit, mají přece možnost. Sama jsem to viděla v naší zemi během dvou revolucí a i nyní během války.

RENÉ ANDREJS