Zahájení ruské invaze na Ukrajině znamenalo principiální zlom i pro rusistiku jako vědecký a studijní obor. Během několika dní z českých univerzit zmizela většina ruských studentů, ti čeští se spěšně vraceli ze studijních pobytů z Ruska. Byly přerušeny česko-ruské vědecké projekty, byly zrušeny mezinárodní slavistické konference a kongresy. Jak se podle Vás válkou změnil samotný smysl rusistiky jako oboru?

Řekl bych, že se změnila nejen současnost ‒ a samozřejmě budoucnost ‒ oboru, ale dokonce i jeho minulost. Sovětští sémiotici ‒ badatelé o znacích a znakových systémech ‒ v estonském Tartu počátkem 80. letech minulého století mimo jiné zkoumali, jak vůbec vzniká historická perspektiva: naivně si představujeme, že historici „rekonstruují minulost“. Ve skutečnosti je to současný moment, jenž motivuje vytváření retrospektivní kontinuity. Dějiny se zdají být „logické“ nebo tak či onak pochopitelné až zpětně.

Ruská válka z tohoto hlediska vrhá nové světlo dokonce i na vývoj rusistiky v dosavadním průběhu tohoto století, ale samozřejmě už i předtím.

Osobně si myslím, že po roce 1945, za studené války, vzniká na obou jejích frontách určité pojetí slavistiky, které v kombinaci s následujícím postsovětským obdobím napomohlo tomu, že jsme vůbec nepředpokládali tak katastrofální vývoj, tak zrůdná rozhodnutí.

Zní to jistě sporně a přehnaně, ale myslím si, že slavistika posledního třičtvrtěstoletí se přinejmenším nepřímo podílela na celkovém kontextu, který nedostatečně včas a nedostatečně rázně reagoval na varovné signály nejrůznějšího druhu. Teprve když bylo pozdě, začali jsme se ptát, jak mohlo dojít k zformování toho „ruského světa“, v jehož jménu dnes ruská armáda vraždí a bombarduje.

Rusistika je — podobně jako sinologie — oborem, který je vystaven silným politickým tlakům. Již před válkou se ozývaly hlasy, že evropské rusistiky mohou fungovat jako prostor pro šíření ruské soft power. Vnímáte to také tak?

Řekl bych, že tato politická soft power, tedy manipulativní síla, obsluhující zájmy ruského státního establishmentu prostřednictvím rusistiky, má několik rovin. Jsou to různé individuální a kolektivní agentury, které nemají zřetelně zformulovaný program, kromě mlhavých frází o velikosti a světovosti ruských kulturních hodnot, nezbytnosti patriotismu, národní hrdosti a podobně.

Ale jejich konkrétní činitelé v různých zemích světa jsou postupem času schopni čím dál přesněji rozpoznat, co je žádoucí a co nikoliv, intuitivní autocenzura roste rychle a spolehlivě jako rakovinové buňky a nádory.

Tuto agendu určitě provozuje organizace Russkij mir, která se dlouhodobě pokouší infiltrovat do univerzit a prostřednictvím finančních darů získat vliv a možnost spolurozhodovat přinejmenším o tom, jaké knihy se budou nakupovat do místních knihoven. Další institucí, která se postupně vyvinula v nástroj ideologického vlivu, jsou centra vědy a kultury při ruských zastupitelských úřadech.

Další rovinou je podpora zahraničních rusistů loajálních vůči státní ideologii třeba prostřednictvím Puškinovy medaile, udělované osobně ruským prezidentem. Ta není medailí za nějaké mimořádně objevné vědecké nebo umělecké počínání ‒ i když se může stát, že je laureáti také vykazují ‒, nýbrž odměnou za loayalitu a absenci veřejné kritiky ruských poměrů, a tedy za přímou či nepřímou podporu ruských státních cílů a zájmů, ačkoliv laureáti se mohou cítit zcela nevinně prostě jen jako mistři svého řemesla.

Podobnou soft power vyvíjí poměrně široká vrstva osobností, které tím často polemizují s určitými politickými silami ve vlastní zemi a cítí se přitom jako novodobí disidenti. Přesně to je z ruského hlediska žádoucí: štvát lidi v zahraničí proti sobě, proti jejich domácím i celoevropským elitám a institucím, proti kooperativním pokusům dohodnout se na společných hodnotách a cílech.

Tato neformální síť aktivit obsluhuje cíl, který známe i z oblasti politické: rozsévat pochybnosti a rozpory, šířit nejistotu a přesvědčení, že za vším, co se děje, stojí ne-li spiknutí, pak určitě přetvářka, lži, kamufláž. Ruská státní soft power nemá žádné jednotné směrnice ani vertikální strukturu, není to organizace ani konspirace. Spíš amorfní, intuitivně sdílený soubor tendencí než konkrétní program. Brát ale tento jev na lehkou váhu je nezodpovědné.