Zahájení ruské invaze na Ukrajině znamenalo principiální zlom i pro rusistiku jako vědecký a studijní obor. Během několika dní z českých univerzit zmizela většina ruských studentů, ti čeští se spěšně vraceli ze studijních pobytů z Ruska. Byly přerušeny česko-ruské vědecké projekty, byly zrušeny mezinárodní slavistické konference a kongresy. Jak se podle Vás válkou změnil samotný smysl rusistiky jako oboru?

Řekl bych, že se změnila nejen současnost ‒ a samozřejmě budoucnost ‒ oboru, ale dokonce i jeho minulost. Sovětští sémiotici ‒ badatelé o znacích a znakových systémech ‒ v estonském Tartu počátkem 80. letech minulého století mimo jiné zkoumali, jak vůbec vzniká historická perspektiva: naivně si představujeme, že historici „rekonstruují minulost“. Ve skutečnosti je to současný moment, jenž motivuje vytváření retrospektivní kontinuity. Dějiny se zdají být „logické“ nebo tak či onak pochopitelné až zpětně.

Ruská válka z tohoto hlediska vrhá nové světlo dokonce i na vývoj rusistiky v dosavadním průběhu tohoto století, ale samozřejmě už i předtím.

Osobně si myslím, že po roce 1945, za studené války, vzniká na obou jejích frontách určité pojetí slavistiky, které v kombinaci s následujícím postsovětským obdobím napomohlo tomu, že jsme vůbec nepředpokládali tak katastrofální vývoj, tak zrůdná rozhodnutí.

Zní to jistě sporně a přehnaně, ale myslím si, že slavistika posledního třičtvrtěstoletí se přinejmenším nepřímo podílela na celkovém kontextu, který nedostatečně včas a nedostatečně rázně reagoval na varovné signály nejrůznějšího druhu. Teprve když bylo pozdě, začali jsme se ptát, jak mohlo dojít k zformování toho „ruského světa“, v jehož jménu dnes ruská armáda vraždí a bombarduje.

Rusistika je — podobně jako sinologie — oborem, který je vystaven silným politickým tlakům. Již před válkou se ozývaly hlasy, že evropské rusistiky mohou fungovat jako prostor pro šíření ruské soft power. Vnímáte to také tak?

Řekl bych, že tato politická soft power, tedy manipulativní síla, obsluhující zájmy ruského státního establishmentu prostřednictvím rusistiky, má několik rovin. Jsou to různé individuální a kolektivní agentury, které nemají zřetelně zformulovaný program, kromě mlhavých frází o velikosti a světovosti ruských kulturních hodnot, nezbytnosti patriotismu, národní hrdosti a podobně.

Ale jejich konkrétní činitelé v různých zemích světa jsou postupem času schopni čím dál přesněji rozpoznat, co je žádoucí a co nikoliv, intuitivní autocenzura roste rychle a spolehlivě jako rakovinové buňky a nádory.

Tuto agendu určitě provozuje organizace Russkij mir, která se dlouhodobě pokouší infiltrovat do univerzit a prostřednictvím finančních darů získat vliv a možnost spolurozhodovat přinejmenším o tom, jaké knihy se budou nakupovat do místních knihoven. Další institucí, která se postupně vyvinula v nástroj ideologického vlivu, jsou centra vědy a kultury při ruských zastupitelských úřadech.

Další rovinou je podpora zahraničních rusistů loajálních vůči státní ideologii třeba prostřednictvím Puškinovy medaile, udělované osobně ruským prezidentem. Ta není medailí za nějaké mimořádně objevné vědecké nebo umělecké počínání ‒ i když se může stát, že je laureáti také vykazují ‒, nýbrž odměnou za loayalitu a absenci veřejné kritiky ruských poměrů, a tedy za přímou či nepřímou podporu ruských státních cílů a zájmů, ačkoliv laureáti se mohou cítit zcela nevinně prostě jen jako mistři svého řemesla.

Podobnou soft power vyvíjí poměrně široká vrstva osobností, které tím často polemizují s určitými politickými silami ve vlastní zemi a cítí se přitom jako novodobí disidenti. Přesně to je z ruského hlediska žádoucí: štvát lidi v zahraničí proti sobě, proti jejich domácím i celoevropským elitám a institucím, proti kooperativním pokusům dohodnout se na společných hodnotách a cílech.

Tato neformální síť aktivit obsluhuje cíl, který známe i z oblasti politické: rozsévat pochybnosti a rozpory, šířit nejistotu a přesvědčení, že za vším, co se děje, stojí ne-li spiknutí, pak určitě přetvářka, lži, kamufláž. Ruská státní soft power nemá žádné jednotné směrnice ani vertikální strukturu, není to organizace ani konspirace. Spíš amorfní, intuitivně sdílený soubor tendencí než konkrétní program. Brát ale tento jev na lehkou váhu je nezodpovědné.

Měla by si rusistika zachovávat akademickou distanci a zůstávat politicky neutrální? Je něco takového vůbec možné? Jak najít rovnováhu mezi tím, aby se vědecký obor neuzavřel do „věže ze slonoviny“ a zároveň se ani nestal pouhou služkou aktuálních politických zájmů — jako svého času sovětologie?

Válka se vede nejen na ukrajinské frontě, ale i v akademické obci. Jedna radikální pozice zastává názor, že věda je tu od toho, aby nahlížela jevy v jejich vnitřních rozporech a komplikovaných souvislostech, neredukovatelných na jednoduché pravdy, zavánějící propagandou.

Druhý extrémem je přesvědčení, že zlo, kterému svět čelí, je tak velké, že vyžaduje absolutní, bezpodmínečnou jednotu, společný program bez jakýchkoli pochybností a výkyvů.

První pozici považuju za zbabělou, neetickou a neopodstatněnou. Einstein se také velmi jednoznačně vyjadřoval k nacistické ideologii a nijak to vědeckost jeho myšlení neoslabilo, nota bene byl jak známo autorem teorie relativity. Přesto nezůstal u alibistického tvrzení, že všechno je složitější a nikoliv černobílé.

Ani druhý extrém není podle mě produktivní a žádoucí. Rezistence proti této zrůdné válce a podpora bezprávně napadené oběti agrese může mít řadu vzájemně se doplňujících podob i v rovině akademické. Neměly by ale ignorovat základní rámec: skutečnost války ani nárok, který klade i na ty „účastníky“, kterým nikdo nezabíjí příbuzné a spoluobčany.

Můžete jistě v sousedství čerstvých hrobů, mučíren a koncentračních zajateckých táborů filozofovat o tom, že jejich oběti a stát, ve kterém dál chtěly žít své životy, nebyly bezchybné, a považovat to za odvážný výkon svého kritického myšlení ‒ ale zápach cynismu z takového postoje se jen tak lehko nevyvětrá a někdo může dokonce připomenout, že neprotivit se zlu znamená pasivně participovat na jeho páchání.

Můžete srovnat, jak se v souvislosti s válkou změnilo postavení a smysl rusistiky v České republice a ve Švýcarsku? Promítla se do toho skutečnost, že mezi postojem politické reprezentace obou těchto dvou států existovaly ve vztahu k válce na Ukrajině hluboké rozdíly?

Řekl bych, že tendence tvářit se na hrůzy a barbarství války povzneseně a hájit distancovanou neutralitu proti nebezpečí jednostranného aktivismu je fenomén šířící se napříč akademickými světy východní i západní Evropy.

Kdybychom měli mluvit o rozdílech, tak ve Švýcarsku by asi nebylo možné, aby jeden z institutů státní univerzity v podstatě fúzoval se soukromou politickou organizací, nabízející placené kurzy, byť je to organizace konající v oblasti politické tak záslužnou práci jako Centrum Borise Němcova.

Osobně si organizátorů i vyučujících Němcovova centra nesmírně vážím, ale způsob a průvodní jevy, jakými je pražská Filozofická fakulta naroubovala do své struktury, je velmi problematický a byl proveden, patrně nikoliv náhodou, za zády akademické veřejnosti, provázelo je těžko obhajitelné propouštění špičkových vědců, ignorující důvodné protesty, mezinárodní petice atd.

Na druhou stranu mě nadchla ve srovnání se Švýcarskem česká podpora ukrajinských uprchlíků, ať už vědců, umělců nebo lidí všech ostatních profesí včetně velkého množství dětí, jejichž integrace do místních škol samozřejmě s sebou nese hodně potíží.

Ve Švýcarsku jsem se na jaře 2022 poprvé po osmi letech života v této pozoruhodné zemi cítil zklamaný veřejnou atmosférou, váhavostí reakcí, jakýmsi podezřelým klidem, s nímž politická elita, banky i občanská společnost reagovaly anebo také nereagovaly na válku.

Během uplynulého roku se v médiích mnohokrát opakovala teze o vině celé ruské kultury, která svým odvěkým přitakáním ruskému imperialismu zapříčinila dnešní válku na Ukrajině. Lze opravdu hledat spojitost mezi Puškinovým a Putinovým vztahem k Ukrajině? Nese ruská kultura jako celek vinu na válce, a zaslouží si proto být plošně bojkotována?

Umělecká díla jsou ze své podstaty fiktivní verze skutečnosti, proto výroky či názory postav uměleckých děl nelze ztotožňovat ani s postoji těch, kdo je stvořili, ani se souřadnicemi historické reality. Artefakty jsou a priori imunní vůči empirické skutečnosti, vytvářejí její vlastní fantazijní modely, jakkoli při tom často operují reálně existujícími osobami, místy, fakty, takzvanými historickými událostmi a nejrůznějšími jejich souvislostmi.

To ale neznamená, že bychom neměli právo tato díla číst mimo jiné i politicky. Puškinův výklad Mazepy v poémě Poltava nebo jeho agitační báseň Pomlouvačům Ruska určitě byly poplatné imperiální ideologii ruského státu, v prvním případě vyjadřovaly nenávist a aroganci vůči emancipačnímu boji utlačovaných Ukrajinců, v druhém případě sytily opovržení snahou Poláků o suverenitu a jejich odboj proti okupaci, která, jak víme, zašla tak daleko, že polský stát přestal nadlouho existovat.

Nejde přitom o zpochybňování Puškinovy geniality, nýbrž o zcela legitimní rozbor určitých aspektů jeho díla, který se vůči komukoliv z klasiků či neklasiků světové literatury běžně vede v jiných kontextech, kde existovaly analogické imperiální narativy.

Ruské specifikum spočívá v tom, že státní agenda dosud nepřipouští na oficiální úrovni výklad, který by problematizoval patrioticky selektivní příběh dějin, včetně dějin kulturních, a dokonce zmanipulované a prolhané báchorky, vydávané za nezpochybnitelnou pravdu dějin, aktivně brání a konturuje prostřednictvím účelových zákonů, cenzury a podobně.

Jakkoli je jakékoli srovnání Puškina s Putinem nesmyslnou absurditou, není podle mě a nemělo by být vyloučeno ptát se, která klišé a které postoje se podílely na tom, že se mohlo stát nemožné ‒ a v Rusku, kde v téměř každé rodině existují příbuzenské a osobní vazby s Ukrajinci, dostatečně velká část společnosti přistoupila aktivně či pasivně na nenávistnou rétoriku vůči Ukrajině, která zároveň ospravedlňuje totální zlo války.

Nevím, jak by vypadal „plošný bojkot“, každopádně to zní podezřele, ne-li nesmyslně. Ale pochybnosti o dosavadních poměrech jsou podle mě namístě.

Nejsou výzvy k bojkotu z naší strany projevem naduté přezíravosti vůči ruské nezávislé kultuře? Zdaleka ne všichni mohli emigrovat a ti, kdo v Rusku zůstali, se i malými protestními gesty vůči státní moci vystavují obrovskému nebezpečí. Češi nejsou národem, který by mohl někomu jinému vyčítat nedostatek odvahy k radikálnímu odporu vůči režimu.

Máte pravdu: kdo se v Československu veřejně stavěl proti sovětské okupaci, kromě několika desítek disidentů a lidí, kteří v zahraničí byli mimo přímé nebezpečí postihů ze strany státní moci?

Povyšovat se kolektivně nad ruské občany, kteří nebyli schopni si zařídit civilizovanější reprezentaci, je proto velmi primitivní, obzvlášť když víme, kolik obětavých lidí v Rusku s obrovským nasazením pracuje ve prospěch Ukrajiny a ve prospěch těch lidí uvnitř Ruska, kteří nutně potřebují obranu a ochranu a jsou pronásledováni za své politické postoje.

Bojkot sám o sobě je specifickou formou blokády určitých komunikačních kanálů, například těch, které jsou vázané na ruské státní struktury. Myslím, že je v mnoha případech naprosto v pořádku upozornit nejrůznější segmenty ruského státního sektoru, že se válka týká i těch, kdo si myslí, že se jich vůbec netýká. Tím spíš, že se často bojkot týká živé kultury ‒ výstav, divadla, kinematografie, koncertů a tak dále. Pokud se tento export a import na čas zastaví, žádné nenapravitelné škody nenastanou a aspoň si víc lidí uvědomí, jak vážná situace nastala.

To samozřejmě neznamená, aspoň jak já to chápu, že by se někomu mělo zakazovat hrát Čajkovského nebo vydávat literaturu ruských klasiků. Domnívám se, že v této oblasti není možné zformulovat nějaké obecné pravidlo, co ano a co ne… Vždy půjde o ‒ tak či onak riskantní nebo sporné ‒ rozhodnutí jednotlivců či jednotlivých subjektů, které bude záviset na jejich zážitcích, osobních emocionálních a racionálních stanoviscích, na jejich politických názorech, generační příslušnosti, zkušenostech, místě, kde působí.

Myslím, že tato oblast musí zůstat otevřená k empatickým polemikám a diskusím a bojkot bude nadále jednou z jejích opcí, zároveň je třeba si připustit, že v této oblasti nemůže existovat bezvýhradná jednota. Respektive bojkot je radikální postoj založený na překročení určité symbolické hranice, která u každého probíhá jinak a jinudy.

Zůstal jste v osobním kontaktu s kolegy — vědci v Rusku? Jak vnímají fakt, že bez ohledu na svůj osobní negativní postoj k režimu jsou odstřiženi od spolupráce s mezinárodní vědeckou komunitou? A co si o tom myslíte Vy? Mají ruští vědci, kteří zůstali ve vlasti, právo alespoň v omezené míře zůstat součástí světové vědecké obce?

Od začátku války jsem potkal na různých konferencích řadu lidí z Ruska. Nejen těch, kteří teď žijí často nebo převážně, případně výhradně v zahraničí, ale i těch, kteří extra dorazili z Ruska. Je to jen trochu složitější a dražší, ale pro většinu ruských občanů nikoliv nemožné. Pokud je někdo pozve a je z čeho zaplatit náklady, nic jejich účasti nestojí v cestě a většina rusistů po celém světě myslím zná ruské kolegy a kolegyně, s nimiž ve věci války nemá žádné rozpory.

Celkově si ale myslím, že obzvlášť institucionální spolupráce by měla platit za nepřípustnou, jakkoli je to k řadě jednotlivců i pracovišť nespravedlivé. Lidi, kteří pracují v podnicích teroristického státu a platí mu daně ‒ já vím, že nemají na výběr! ‒ není dost dobře možné integrovat do mezinárodního vědeckého a kulturního společenství.

Ze stejného důvodu nespolupracujeme se severokorejskými kolegy, nehledě na jejich případné individuální kvality. Evropská věda nemůže teď dělat reklamu na ruský stát, byť by šlo o vědu, a ne o zbraně. Situace je příliš vážná a stojí příliš mnoho lidských životů.

JITKA KOMENDOVÁ