Tři mýty, které táhnou Západ ke dnu
Janis VarufakisProzření západních politických elit přichází pozdě. Vzestup krajní pravice je logickým důsledkem politiky zvýhodňující bohaté a sdírající chudé. Odolnost Ruska a Číny pak kontrastuje s tím, jak Západ zaspal v oblasti veřejných investic.
Sebevědomí elit je odrazem životaschopnosti režimů. Současné politické elity na obou stranách Atlantiku však vykazují vše možné, jen ne sebevědomí. Na události, které se okolo nich děly uplynulý rok, dokázaly jen nevěřícně zírat.
Ve Spojených státech jsou centristé konsternováni, jak málo vděčnosti projevují široké vrstvy společnosti za ekonomické úspěchy prezidenta Joea Bidena a že tíhnou k podpoře Donalda Trumpa. V Evropě obdobnou malomyslnost vyvolávají výrazné úspěchy rozličných odrůd trumpismu na úkor liberálních ikon, jako je francouzský prezident Emmanuel Macron nebo němečtí Zelení.
Selhání drakonických sankcí, jež měly otřást ruskou ekonomikou, stejně jako odolnost čínských technologických společností vůči přísným opatřením na Západě rozdmýchává směsici nihilismu a šovinismu. Základem kolektivní frustrace západních centristů, kteří považovali svou hegemonii za samozřejmou, jsou přitom tři mýty.
Prvním z nich je představa, že politický střed je z podstaty nejzavilejším nepřítelem krajní pravice. Druhý mýtus staví na obraze vybájeného „průměrného voliče“, který určuje výsledky voleb. Třetí mýtus tkví v představě, že zavedení sankcí a cel zbrzdí ekonomický růst Číny a Ruska vzhledem k jejich závislosti na západních technologiích, kapitálu a platebních systémech.
Všechny tři jsou mylné a zavádějící. Abychom však pochopili naši současnost, jejich pouhé vyvrácení nestačí. Je ale nepochybně nezbytným prvním krokem.
Začněme s mýtem o velikém střetu politického středu a krajní pravice a ptejme se: došlo by k Macronovu vzestupu prakticky z nuly až k prezidentskému křeslu, kdyby mu nebyla silnou vyzývatelkou právě Marine Le Penová a její Národní fronta, jak se tehdy strana nazývala? Podle všeho ne.
Byl by však někdo jako Le Penová silným vyzývatelem, kdyby lidé jako Macron neprováděli politiku, která prostřednictvím snižování daní a masivního tištění peněz zvýhodňuje superbohaté a která zároveň umožňuje, aby si škrty vybíraly na nejméně polovině chudší části populace svou obrovskou daň? Odpověď zní opět: ne.
Macron a Le Penová se bezpochyby — podobně jako demokraté a Trump v Spojených státech amerických — nesnášejí, ale jejich moc existuje ve vzájemné symbióze. Politika státního socialismu pro hrstku vyvolených a úsporných opatření pro většinu, kterou provádí politický střed, je živnou půdou pro neofašistickou pravici. A obdobně politický střed o sobě může prohlašovat, že to právě on je jedinou hrází proti krajní pravici.
V zajetí čísel
Další pastí je mýtus o nevděčném průměrném voliči, který jen přehlíží výrazné oživení západních ekonomik po pandemii. Lidé, kteří nechápou Macronův politický krach nebo obviňují americké široké vrstvy, že neoceňují úžasnou ekonomiku, jíž je Biden obdařil, žijí ve světě statistik a makroekonomických údajů. Desetinná čárka růstu HDP tu a procento míry nezaměstnanosti onde podle nich rozhoduje o všem.
V roce 1992 se heslem volební kampaně Billa Clintona stala věta: „Je to o ekonomice, hlupáku.“ To sice stále platí, otázkou dneška ovšem je: O čí ekonomice?
Když se lidí potýkajících se s ekonomickými problémy zeptáte, proč jsou nespokojeni v době, kdy HDP roste, odvětí vám: „Možná roste váš HDP, můj ale určitě ne.“
Jednoduše řečeno, je zcela logické, že se po roce 2008 navzdory zářivým makroekonomickým údajům životní perspektivy většiny lidí výrazně zúžily.
Poté, co západní centristické elity neodhadly svou hegemonii nad vlastním obyvatelstvem, přecenily i svou moc nad vnějšími nepřáteli, zejména Ruskem a Čínou. V obou případech tak byl výsledek uplatňování této ohromné moci přesně opačný, než se původně očekávalo.
Dar pro Putina
V případě Ruska se bezprecedentní západní sankce uvalené po jeho invazi na Ukrajinu ukázaly pro Vladimira Putina jako dar z nebes. Jeho největší slabinou totiž byla omezená moc nad ruskými oligarchy, kteří se před ním mohli pojistit tím, že většinu svých majetků drželi na Západě. Sankce však Putinovi poskytly jedinečnou příležitost přimět je, aby si vybrali mezi Ruskem a Západem — a toto ultimátum jim osladil vidinou převzetí lukrativních podniků, jako je McDonald's nebo IKEA, které v Rusku po západních korporacích zůstaly.
Válečná ruská ekonomika, odříznutá od západních dodavatelských řetězců, vyvolala navíc masivní reindustrializaci. Toto úsilí vykompenzovalo značný úbytek dovážených polotovarů a s tím spojený nárůst cen.
Obdobou je čínská odolnost, která pro washingtonské politiky znamenala autentické zklamání. Věřili totiž, že Bidenův zákon o čipech a vědeckém výzkumu, který zakazoval komukoli — tedy nejen Američanům — prodávat vyspělé polovodiče čínským společnostem, rozhodujícím způsobem otupí velké čínské technologické firmy a pomůže USA vyhrát druhou studenou válku.
Stalo se však něco jiného. Například společnost Huawei využila vynikající software, aby z menších mikročipů vytěžila větší výpočetní výkon, zatímco spolu s dalšími domácími výrobci čipů doháněla vývoj na straně hardwaru. Současně s tím zaskočila americké a evropské úřady také čínská záplava levných a technologicky dokonalejších elektromobilů a zařízení na výrobu zelené energie.
Snad největší rána pro sebevědomí západních elit tak přišla po uvalení sankcí, když se snažily přesvědčit své obyvatele, že se výroba vrací zpět domů a průmysl se obnovuje. Seznaly totiž, že třicet let nedostatečných domácích investic jak do výroby, tak do akceschopnosti jednotlivých států, nechalo Západ bez moci.
Ať se podíváme kamkoli — do USA, Velké Británie nebo Evropské unie —, zjistíme, že státům chybí odborné zázemí, které kdysi měly, aby mohly rozvíjet velké projekty: od britských železnic a amerického programu jaderných ponorek až po zelenou energii či veřejné zdravotnictví.
Kontrast s vývojem v Rusku a Číně je nabíledni a silně doléhá na západní politiky, kteří se po desetiletí nechávali svádět korporátními lobbisty a s nimi spojenými think-tanky a oslabovali kapacity svých států dělat prostě to, co by dělat měly. Přiměje je toto trpké prozření oprostit se od mýtů, jež je tak dlouho oslepovaly? Uvidíme.
Z anglického originálu Three Myths Haunting the West publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.
Bůh suď, co velký Varufakis tímto svým elaborátem vlastně chce sdělit světu. Naházel zde bez ladu a skladu vše možné do jednoho hrnce, politický střed a válku na Ukrajině, Bidena a čínské čipy. Ale - hlavně že náš levicový zvěstovatel může poukázat na to že je tak nějak všechno úplně špatně; a ze všeho nejhorší zřejmě je, že tento svět nechce poslouchat spásné rady J. Varufakise.
Snad by už jednou - místo svých věčných nářků - mohl konečně představit svůj vlastní projekt, který by přece tak snadno mohl spasit celý tento svět.
Čert vem projektanty spasení světa. To, co máme jako lidstvo před sebou je buďto rychlý krach nebo tvrdá úmorná práce bez zázračných projektů.
Přinejmenším se sankcemi na dovoz nevojenského zboží proti Rusku má Varufakis pravdu a právě tak s tím, že říkat lidem, kterým se zvýšila doba odchodu do důchodu na průměrnou dobu dožití jejich sociální skupiny (prvotní motivace Žlutých vest, jak si jistě vzpomenete), že příliv zvedá všechny lodi a růst HDP pomáhá všem, je cynický žvást, který je kupodivu nas.re.
Pane Profante, je bohužel holou skutečností, že ani vyhlídka na "rychlý krach" nemá dostatečný potenciál k tomu aby současné lidstvo k oné "tvrdé práci" dostatečně motivovalo. Každý sice navenek deklaruje nutnost ekologického myšlení a jednání - ale jenom a pouze když jeho samotného to nebude nic stát. Lidé si už zvykli žít i s tou hrozbou planetárního kolapsu, pokud nepostihne zcela bezprostředně je samotné. "Po nás potopa!" zůstává nadále životním heslem současného člověka.
A tak se zdá, že k oné "tvrdé práci" bude možno současného člověka přimět, respektive motivovat jenom mnohem hlouběji do jeho vědomí, do jeho duše zasahujícím způsobem, nežli pouhým strašením ekologickou katastrofou.
Totiž - tato cesta k lidské duši vyžaduje ještě mnohem větší práci, větší námahu nežli pouze bezprostřední akcionismus toho či onoho druhu. "Je snadnější přenést horu kamení, nežli změnit člověka," říká stará čínská moudrost.
Na přenášení hor kamení máme dnes už dostatečné technické prostředky; ale ta nutnost "změnit člověka" je mnohem větší, a mnohem náročnější výzvou.
a také neznaboh, ale tak ješitnej, abych se dopouštěl arogance bohorovnosti zase nejsem. Představa, že by kdokoli (kromě neexistujícího stvořitele) měl, směl a mohl měnit lidské bytosti, je mi z duše odporná.
Mimoto, zatím se lidem podařilo měnit jiné lidské bytosti jen v mrtvoly nebo ze strachu nenávistné potvory, v nejlepším v tupý poslušný dav.
Člověk se může změnit, snad mu v tom druzí mohou pomoci vstřícností a podporou, ale změnit se může jen on sám.
Změnu k lepšímu musíme prostě dokázat (nebo při tom ztroskotat) s lidmi, jací jsou. A doufat -- kantovský doufat, to jest jednat pro to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí --, že nám občas podaří ustanovit režim, který nepodporují rozvoj těch nejodpornějších lidských vlastností a vzestup těch nehnusnějších lidských typů.
Pane Profante, jsou sice určité základní struktury lidské/rodové psychiky, které podle všeho zůstávají po všechny doby víceméně konstantní - nicméně na straně druhé je stejně tak oprávněné tvrzení, že člověk se mění neustále.
Člověk je - což je dáno už jeho evoluční podmíněností - konec konců velice přizpůsobivý tvor. Zkrátka: reaguj adekvátně na změněné podmínky, nebo zahyneš.
V rovině společenské to znamená: i zde si (průměrný) člověk velice rychle osvojí, zvnitřní, za své přijme normy jednání, které jsou v dané společnosti platné, všeobecně rozšířené, dominantní. (Aby nedošlo k omylu: mám tím na mysli reálně platné normy, nikoli ty oficiálně deklarované. Obojí se může i velmi zásadně lišit.)
Píšete, že "každý člověk se může změnit jenom on sám". To je sice v určitém smyslu pravda; ale na straně druhé, žádný člověk tuto svou vnitřní metanoiu neprovádí ve vzduchoprázdnu. (A i když tak třeba činí v bezprostředně naprostém osamocení buddhistického kláštera či skalní jeskyně, vždycky je už předtím v jeho vědomí usazen celý ten komplex kulturních, sociálních, duchovních hodnot ve kterých vyrůstal, ve kterých se socializoval.)
Ostatně, pane Profante, protiřečíte sám sobě. Když přiznáváte že je (nanejvýš) možno zřídit takový typ společnosti, který NEpodporuje vzestup a výskyt těch nejodpornějších lidských typů - jak pak by logicky nemělo být možné totéž i v pozitivní rovině, tedy instalovat společenský typus který bude cíleně a vědomě podporovat růst, vyzrávání lidské osobnosti k vyšším, kvalitnějším, hodnotnějším stupňům a metám jejího vývoje?...
K takovémuto pozitivnímu působení je ovšem napřed vůbec mít nějaké vlastní vědomí, poznání toho, co taková všestranně vyzrálá lidská osobnost vlastně je, a jakými cestami je možno k ní dospět. Staří Řekové takovýto obraz všestranně vyspělé a vyzrálé lidské osobnosti měli; a co se toho týče jaké cesty k takové všestranné osobní vyzrálosti vedou, tady je velice přínosné především si pročíst platónsko-sokratovskou "Hostinu".
Pane Profante, onen poukaz či tvrzení že "každý může změnit pouze sám sebe" je jak řečeno v určitém ohledu správný; ale na straně druhé se také velice rychle může stát pouhou výmluvou, vykroucením se z (mravní) povinnosti vydat se po oné obtížné cestě vlastního sebezdokonalování.
Mimochodem, pane Profante, tuto otázku možnosti změny člověka jsme shodou okolností právě v těchto dnech probírali i na mém vlastním webu. Při té příležitosti jsem tam také podrobněji vylíčil onen mechanismus vzájemného působení jednotlivce a společnosti. Pokud by Vás (či někoho jiného) toto téma snad zajímalo blíže, pak adresa je zde: https://humanisticke-dialogy.eu/texty/marxismus-jeho-prameny-jeho-omyly-a-jeho-odkaz/comment-page-1/#comment-24825
Něco jiného je, že máme šanci neprovozovat režimy, ve kterých se vrah dětí mění ve válečného hrdinu a sadistický bachař je vyznamenáván jako zasloužilý pracovník provozující resocializaci delikventů -- k tomu není třeba žádná "změna člověka".
A něco jiného je vytvořit režim, který by měnil lidi v lepší. Mimo jiné proto, že se z podstaty neshodneme na tom, co je by mělo být v prvé řadě zlepšeno -- osobně se například opravdu necítím dobře ve světě, kde se mám zlepšovat tím, že se vzdám humoru a kritický obrazů, protože se jakási amorfní skupina kazatelů dobra rozhodla, že tím mohu někoho zraňovat.
Pane Profante, každé společensko-politické uspořádání ovlivňuje, formuje své obyvatelstvo, ať se nám to líbí nebo ne, ať jsme ochotni si to připustit nebo ne.
A stejně tak i systém liberální demokracie formuje svého člověka k obrazu svému. A to sice - bohužel - formuje svého občana především k naprosto povrchnímu pojímání jeho existence, a tedy i jeho odpovědnosti vůči společnosti a státu. Jestliže ono zmíněné antické pojetí vycházelo z náhledu, že člověk-jedinec musí n a p ř e d vystoupit hodně vysoko po cestě vlastního sebevzdělání, své vlastní sebekultivace, aby mohl být řádným a pro společnost přínosným občanem, pak současná liberální demokracie zcela naopak tomuto jedinci sugeruje, že je naprosto dovršeným a hotovým člověkem už jenom tak jak je, a že po něm nikdo nemůže a nesmí žádat cokoli dalšího.
Je to skutečně zajímavé srovnání: tato liberální demokracie celým svým pojetím končí u pouhé absolutní "svobody názoru" - zatímco pro antický svět přesně naopak tento pouhý názor (doxá) byl tím zcela nejnižším stupněm lidského ducha, vyhrazeným pouze nevzdělané mase. Tam kde tedy pro člověka antiky teprve počínala cesta k jeho intelektuálnímu, osobnímu i občanskému vzestupu, tam současná (svou údajnou vyspělostí natolik se pyšnící) liberální demokracie končí, tam o člověku prohlašuje že už jenom prostým dovršením dospělosti je hotovým a všestranně zralým občanem.
Právě proto je tato liberální demokracie ostatně natolik oblíbená: od člověka nevyžaduje naprosto žádné výkony, a přitom mu dává zakusit slastný pocit vlastní dokonalosti, ne-li přímo výjimečnosti.
Pane Profante, znovu a znovu se oháníte Kantem a jeho postulátem rozumu. Jenže - ono nestačí člověka pouze formálně či verbálně deklarovat jako "rozumnou bytost". Pokud se zároveň jasně a konkrétně nevymezí v čem tato "rozumnost" vlastně spočívá, a především pokud se toto užívání rozumu nestane reálnou společenskou (a tedy i státní) praxí, pak se z této údajné rozumnosti stane pouhá skořápka zakrývající bezduchou prázdnotu svého obsahu.
Ostatně, pane Profante, není mi naprosto nic známo o tom že by staří Řekové zakazovali humor, jenom proto že jejich nároky na lidského ducha a lidskou osobnost byly mnohem vyšší nežli u zpovykaného příslušníka naší současné civilizace. Nakonec i natolik přísný a "sucharský" myslitel jako Aristoteles pokud vím napsal o humoru celé (bohužel nedochované) pojednání.
Nepsal jsem ani o Kantovi, ani o liberální demokracii. Omlouvám se, ale nevidím proti důvod diskutovat místo ke článku o Vašich nenávistech.
Beru na vědomí, pane Profante, že Vám došly věcné argumenty.
Věcné argumenty se dají používat jen v diskusi z nedogmatickým protivníkem. Nikoliv, došla mi trpělivost.
Trpělivost v diskusích Vám ovšem dochází až příliš často a příliš brzy, pane Profante. Takže o - nesnášenlivém - dogmatismu by bylo možno hovořit daleko spíše ve Vašem případě.
Nicméně by bylo docela zajímavým zvědět, co z mých názorů (na kterých ovšem setrvávám, neboť jste nepředložil nic co by mohlo mít potenciál je logicky vyvrátit) - co na nich tedy shledáváte natolik "dogmatickým". Udělejme si tedy malý, jednoduchý a přehledný seznam mých základních tvrzení.
1. Člověk je - už v důsledku zákonů evoluce - nevyhnutelně formován svým okolím, svým životním prostředím.
2. Ten samý kauzální vztah pak analogicky nevyhnutelně platí i ve vztahu společnost - člověk, respektive společnost - jedinec. I zde se (průměrný, většinový) člověk nevyhnutelně musí přizpůsobit charakteru dané společnosti, jejím existenčním principům a normám, nechce-li se ocitnout na její periférii. (Tedy fakticky: společensky zahynout.)
3. Společnost kapitalismu a jeho politické formy, tedy liberální demokracie je ze své podstaty individualistická. To jest, člověk je tímto vládnoucím společenským uspořádáním neustále formován, ovlivňován k tomu aby své vlastní osobní zájmy preferoval před zájmy veřejnými, respektive aby se vůbec stáhl do privátního okruhu svého vlastního výsostného Já, které pak pociťuje jako středobod světa, jako měřítko všech věcí.
To jsou tedy základní téze mého pohledu na svět, člověka a společnost. Co na nich shledáváte natolik nepřijatelného, nelogického, dogmatického, že by tyto myšlenky vůbec neměly stát za to o nich vést závažnou a seriózní diskusi?...
Další výjimečně kvalitní článek z dílny Deníku Referendum. A ano, od liberalismu k fašismu často zbývá jen malý krůček.
Vidíte, a to je ten důvod, proč mi v diskusi s Vámi nakonec často dojde trpělivost. Stačí si přečíst příspěvky pod Varufakisovým textem:
A) Poláček napadne Varufakise.
B) Já napíšu, v čem má podle mne Varufakis proti Poláčkovým výhradám pravdu.
C) Poláček s z toho vybere něco, co článku vůbec netýká a rozvine svůj oblíbený požadavek změny člověka.
D) Argumentovaně odmítnu Poláčkovu myšlenku, že by bylo možné lidským jednáním "změnit člověka" k lepšímu -- tedy vytvářet lidi pro onen utopický režim, kterého se Poláček dožaduje.
E) Argumenty mohou být nedostatečné, ale Poláček n ně nereaguje, zařadí je prostě pod nenáviděný liberalismu (z hlediska intelektuální dějin spíše mylně)
F) Proto spustí po sté a prvé opakovanou tirádou proti liberalismu.
F) Když odmítnu přehrávat diskusi , kterou tu vedl s Poláčkem už kdekdo a mnohokrát, vypíše jakési téze, o nichž jsem údajně odmítl diskutovat.
"Argumentovaně odmítnu Poláčkovu myšlenku, že by bylo možné lidským jednáním "změnit člověka" k lepšímu" - pane Profante, byl byste ochoten reprodukovat Váš (údajný) argument pro Vaše tvrzení, že "není možno změnit člověka k lepšímu"? (Obzvláště poté co jste sám napsal že je naprosto možné ho změnit k horšímu.) Pokud vím, Vy jste tuto tézi o působení společenského systému na uspořádání jeho členů pouze principiálně odmítl - ale nevzpomínám si že byste pro tuto svou nechuť tímto směrem vůbec uvažovat uvedl nějaký přesvědčivý argument.
Ostatně Váš poukaz že prý jsem "změnil téma diskuse" je naprosto nevěcný, a pouze svědčí o Vaší argumentační nouzi - takovéto odbočky od hlavního tématu jsou ve zdejších diskusích naprosto běžným jevem, je těžko pochopitelné proč by to náhle mělo být jakýmsi smrtelným hříchem.
Jsem si jist, že umíte číst.