Přestože Čínská lidová republika od 60. let minulého století podporuje palestinské hnutí a uvádí se, že léta dodávala zbraně Organizaci pro osvobození Palestiny, v posledních letech měla výborné vztahy také s Izraelem, včetně významných vazeb ekonomických. Je to pochopitelné, Izrael může nabídnout přesně to, co Čína dlouhodobě hledá — přístup k pokročilým technologiím a strategicky položený přístav.

Čínské firmy investovaly masivně do izraelské infrastruktury, získaly kontrolu nad novým přístavem v Haifě a nakoupily významné podíly ve strategicky významných firmách. K dobrým izraelsko-čínským vztahům přispíval i skepticismus izraelské vlády k americkým a evropským sankcím na export citlivých technologií do Číny.

Navzdory této dobré spolupráci ČLR nevyjádřila Izraeli soustrast po událostech 7. října a cenzura se postarala, že se v čínských médiích o nich nepsalo. Ve svých veřejných prohlášeních čínský vůdce Si Ťin-pching i předseda zahraniční komise ÚV KS Číny Wang I pouze volali po míru a dvoustátním řešení.

Čína vyvinula jistou formální diplomatickou iniciativu, jednala s prezidentem Palestinské národní správy Mahmúdem Abbásem a některými arabskými státníky a předložila vlastní plán na řešení „izraelsko-palestinského konfliktu“. Ten však, podobně jako v případě čínského plánu na dosažení míru na Ukrajině, je zcela nekonkrétní a má pouze deklarativní význam. Jak konstatoval Ahmed Aboudouh, expert britského think-tanku Chatham House, čínská politika „není vysloveně protiizraelská, ale má za cíl zadržovat USA“.

Globální bezpečnostní iniciativa

Čínští oficiální představitelé rámují svá jednání a vystoupení k mezinárodním otázkám, včetně konfliktů na Blízkém východě, projektem Globální bezpečnostní iniciativy (GSI). Ta tvoří součást „teorie diplomacie velkého státu“ generálního tajemníka ÚV KS Číny Si Ťin-pchinga.

Bezobsažná mantra GSI opakuje, že všechny konflikty je třeba řešit výhradně na základě mírových jednání a v duchu „oboustranně výhodné spolupráce“. Jediný konkrétní obsah lze číst mezi řádky — je jím silný odpor k USA coby „hegemonovi rozdmýchávajícímu válečné konflikty pro svůj vlastní prospěch“ a na úkor rozvojových zemí.

Uvážíme-li, že Čína permanentně vyvolává pohraniční konflikty s Indií, Bhútánem a v Jihočínském moři, o permanentní vojenské hrozbě Taiwanu nemluvě, nelze ovšem čínský projekt globální bezpečnosti chápat jen jako způsob, jak získávat mezi rozvojovými zeměmi podporu k prosazení blíže nespecifikované alternativy ke stávajícímu mezinárodnímu řádu.

Na půdě OSN se Čína v podobném pokryteckém duchu staví do role ochránce Charty OSN a roku 2021 spolu s Íránem, Ruskem, KLDR, Běloruskem a třinácti autoritářskými státy Latinské Ameriky a Afriky založila Skupinu Přátel bránících Chartu OSN. Status pozorovatele zde od počátku má i Palestina. Číně samozřejmě nejde o dobro světa, které nabízí pod hlavičkou „budování společenství sdíleného osudu lidstva“, ale o prosazení vlastních zájmů, a především o celosvětové rozšíření svého společenského modelu.

Mírové řešení letitých konfliktů?

V březnu minulého roku se zdálo, že čínská GSI přece jen přináší prospěch, když ČLR překvapila svět tím, že dokázala dojednat navázání diplomatických vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Obě dlouhodobě znepřátelené regionální mocnosti byly v té době již od roku 2014 zapletené do občanské války v Jemenu, kde proti legitimní vládě podporované Saúdskou Arábií a Ligou arabských států vystoupili hútijští šíitští povstalci vyzbrojovaní ideologicky i zbraněmi z Íránu.

Vleklý, krvavý konflikt si již podle statistik OSN vyžádal 233 tisíc mrtvých, včetně obětí hladomoru a dalších důsledků války. Sedmdesát procent obětí jsou malé děti.

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by čínská iniciativa, které se podařilo sblížit Írán a Saúdskou Arábii, pozitivně ovlivnila občanskou válku v Jemenu. O tom, co se děje v této zemi, však dohromady nic nevíme. Od vpádu teroristů Hamásu a následného útoku izraelské armády proti nim se pozornost světa obrací výhradně na válku v Gaze.

Zájem právě o tento konflikt je možná dán svou novostí — v Jemenu se už válčí skoro deset let a mezi novinovými titulky už zpráva o něm nezaujme. Je tu možná i další důvod a to, že se mezi rozvojovými zeměmi i v řadách progresivní veřejnosti na západě se válka mezi Izraelem a Hamásem jeví jako snadno srozumitelný zápas mezi Palestinci bojujícími za spravedlivou věc proti Izraeli coby prodloužené ruce amerického imperialismu.